Právě před třiceti lety Jihlavany překvapil nový list Facta. Politici se včetně nového starosty Františka Dohnala ve skrytu duše obávali, že jim bude šlapat na kuří oka, ale nebyl na to čas. Noviny překvapily něčím jiným, rychlým rozpadem.
List začal vycházet 27. října 1994 a jeho poslední číslo vyšlo po třech měsících 1. února 1995. O jeho příchodu na svět informovala reklamní kampaň. V domovních schránkách například tuhé barevné kartičky s Václavem Havlem a Václavem Klausem. Politici na kreslených portrétech po svém glosovali, že noviny Facta jsou pro region „to pravé ořechové“. Že nový titul zažene hlad Jihlavanů po nezkreslených informacích a bude přinášet dobré a poctivé zpravodajství z dění ve společnosti, včetně sportu a zábavy. Jihlavané, zvyklí všechno po svém komentovat, se vyjadřovali všelijak. Kladně, méně dobře, kriticky i s trochou škodolibosti i někdy přání alespoň něčeho špatného. Například že název novin měl znít „Facka“ a podobně. Převládaly však kladné reakce a zaznívala i slova chvály, radosti i poděkování.
Není od věci připomenout, že z několika žurnalistických elévů, kteří do nástupu v novinách Facta nenapsali do žádných novin ani písmenko, se časem stali velmi dobří novináři, píšící dnes do „top“ titulů republikové scény.
Jak to tehdy bylo, řekněme, v kostce? Na tehdejší novinové scéně v Jihlavě pracovali od jara 1994 na založení novin Facta Horymír Vohlídal, redaktor Jihlavských listů spolu s Leo Švančarou, osobitým publicistou a komentátorem. Nadšení zakládajících členů bylo obrovské. Ke spolupráci přizvali známé a jejich známé se zálibou v psaní, mluveném slově a hodnocení nejrůznějších situaci. Také lidé z inzerátů přišli a odjinud. Například Tomáš Blažek, dnes uznávaný fotograf a autor, píšící do prestižních celostátních titulů. Stejně tak Luboš Pavlíček, současný známý fotograf, pracující pro Českou tiskovou kancelář. Rovněž Filip Saiver, dnešní sportovní redaktor z horních pater sportovního republikového zpravodajství. Také Jana Pechová, uznávaná redaktorka Práva. Dále Iva Horká, dnes redaktorka Rádia Proglas, a někteří další. Několik redaktorů pracovalo roky v deníku Rovnost, později v Deníku Vysočina a následně v Deníku.
Tomáš Blažek si nedávno na sociální síti připomněl svoje první kroky v novinách: „Svůj epochální první rozhovor jsem dělal s ředitelem jakési rakouské banky. Sídlila myslím v Palackého ulici, a protože mě tehdy nesmírně stresovalo telefonovat, šel jsem si tam rozhovor domluvit osobně. Na první schůzku do banky jsem přišel o dvě a půl hodiny později a byl jsem překvapen, když mi sekretářka řekla, že pan ředitel už odešel. Z fabriky jsem byl navyklý, že všichni jsou po celých 8,5 hodiny až do píchaček na svých stejných místech. Rozhovor se tedy podařil až na druhý pokus. To jsem ale netušil, že diktafon nebere zvuk na desetimetrovou vzdálenost, takže jsem měl na záznamu jenom šum.“
Dnes celostátně uznávaný sportovní redaktor Filip Saiver si vybavil svůj zážitek: „Jel jsem tehdy za Facta na dvoudenní reportáž do Nového Města na Moravě a připadal si, jako bych se vydával do Nového Yorku. Vlastně ne, dnes bych ani ten New York takhle „nešlukoval“. A z domečku ve Srázné se mi vůbec nechtělo domů, tak dobře mi tam bylo. Ta fotka je skvělá. Bože, 30 let…“
Úterý, 14. ledna 2025, 07:10
Buch, buch, rány palicemi a páčení železnými sochory z ničeho nic narušily velebné ticho zasněženého hřbitova u kostela sv. Ducha v místě dnešních Smetanových sadů. Kalendář na jihlavské faře sv. Jakuba ukazoval polovinu ledna 1892, když zedníci...
Nicméně vraťme se od vzpomínek do tehdejší reality. Redakce obdeníku Facta sídlila v dnes neexistujícím patrovém dřevěném srubu vedle tiskárny ve Srázné ulici. Lidi od tehdejších novin mu říkali „chata, domeček…“ Ve funkci šéfredaktora tam byl doma Josef Jelínek, bývalý šéfredaktor Jihlavských listů. Ekonomiku a technické záležitosti financovalo několik jihlavských podnikatelů. Redakce zvládala první krůčky listu s velikým nasazením a nadšením.
Jihlavané svým způsobem Facta přijali a začali s novinami počítat jako s něčím stabilním, když tu náhle se objevily vážné neshody mezi novináři a podnikateli. List zanikl před třiceti lety v lednu 1995 s posledním vydaným číslem 1. února 1995. Horymír Vohlídal a mnoho let po něm Leo Švančara nás sledují z výšin žurnalistického nebe. Navzdory tehdejší smůle vyrostla ze začínajících žurnalistů pro českou mediální scénu řada kvalitních novinářů, kteří se mohou chlubit se zkušenostmi ze staré školy.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.