Je výcvik ukrajinských vojáků na území České republiky správným krokem a jaká rizika nese přijetí Chorvatska do Schengenu? Nejen o tom se v dalším dílu seriálu Bez servítků rozpovídala poslankyně Eva Decroix, která jako členka zahraničního výboru před nedávnem upozornila například na osudy ujgurských žen.
Středa, 12. října 2022, 11:34
Na pozvání poslankyně Evy Decroix promluvily v budově Poslanecké sněmovny tři svědkyně genocidy menšiny Ujgurů v Číně. Nucené práce, potraty, odebírání orgánů, trápení hlady a zimou, to vše zmiňují ženy, které zvěrstva internačních táborů přežily.
Poslanecká sněmovna odsouhlasila pobyt ukrajinských vojáků v Česku za účelem jejich výcviku. Schválila také vyslání českých vojáků k výcviku Ukrajinců v jiných členských státech Evropské unie. Je to správný krok?
Ano. Jsme v situaci, kdy můžeme výrazně pomoci. Na jedné straně tu byla neuvěřitelná vlna solidarity, kdy lidé nabízeli bydlení ukrajinským uprchlíkům. Na straně druhé je tu stát, který posílá zbraně. Poté je tu třetí cesta, a to ta, která umožňuje ukrajinským vojákům výcvik, což je podle mě ta nejméně kontroverzní cesta. Všichni víme, že pomoc formou přijetí dalších uprchlíků v určitém stadiu nelze již rozšiřovat, protože by to pro nás nemuselo být únosné. Také možnosti, jak rychle shánět a vyrábět zbraně, jsou omezené, a chápu, že pro někoho eticky složité. Úplně rozumím tomu, že v někom může přítomnost cizích vojáků na našem území vyvolávat zvláštní pocit a historické paralely to nezjednodušují, ale umožnit někomu, aby měl dostatečně kvalifikované vojsko, což my umíme, tak je to to nejjednodušší, co můžeme dělat. Všichni chceme, aby ta válka skončila. To je asi jediné, na čem se třeba s SPD shodneme. Jen oni by chtěli okamžitou kapitulaci, já vidím jako jedinou cestu vítězství Ukrajinců. Jestli válka skončí tak, že ukrajinské vojsko bude dobře vycvičené, a díky tomu bude schopno válku vyhrát, tak díky bohu za to. Čím lépe budou schopni vést boj, tím méně bude utrpení a mrtvých. Tím méně peněz bude celá tahle děsná situace stát nás všechny. Z mého pohledu je to dobrý krok.
Poslanci SPD jako jediní hlasovali proti tomuto vládnímu návrhu. Paní senátorka Hamplová například tvrdí, že bychom měli cvičit vojáky na Ukrajině. Proč to nejde?
Není možné, aby nyní naši vojáci vstupovali na území Ukrajiny. Tím bychom se zapojili do války. Toho se celou dobu držíme z důvodu fungování v NATO. Nebylo by to ve výsledku dobré ani pro Ukrajinu, a rozhodně ani pro nás. Pokud by se tak někdy mělo stát, musí o tom rozhodnout NATO. Argumenty některých poslanců SPD a paní Hamplové jsou spíše populistické než pramenící z neznalosti. Je to snaha, jak poštvávat lidi proti sobě a jak slibovat vzdušné zámky. To neustálé opakování „my chceme mír“ je vlastně to, co chceme všichni. Jen s jejich argumenty to nefunguje. Tedy pokud ten mír v jejich pojetí rovnou neznamená Sláva Putinovi a otevřené dveře Rusákům až do Prahy.
Ve Sněmovně byla ustanovena neformální skupina přátel Svobodného Běloruska. Vy jste její součástí. Jaký je účel skupiny?
Skupina přátel Běloruska má spíše symbolický význam, protože na úrovni parlamentu mohou existovat jen skupiny, které jsou na úrovni oficiálních garnitur. Skupina přátel Svobodného Běloruska má ale v této situaci důležitou roli, protože zastupuje hlas těch, co Lukašenka nevolili. Osobně jsem ve spojení i s běloruskou „menšinou“ a zástupci běloruského kabinetu, kteří tu ve prospěch svého národa odvádí ohromnou práci. Situace tam je absolutně děsivá. Jsem ráda, že se na Bělorusko ptáte, protože toto téma je často přehlíženo. Bělorusko je dnes okupovanou zemí ze dvou důvodů. Z jedné strany je to okupace Lukašenkem, který se zmocnil moci a křesla, přičemž je zřejmé a doložené, že volby nebyly fér. Teď páchá neuvěřitelná zvěrstva. Jen počet politických vězňů v Bělorusku se blíží číslu 1500. V tenhle moment nemáme žádné možnosti, jak jim pomoci. Druhou okupací je fakt, že Lukašenko umožnil na poměrně širokém pásmu jižní části země, aby se tam rozmístily ruské jednotky. Nikdo ale neví, kdy odejdou. My musíme hledat nástroje, jak sankcionovat diktátorský režim na straně jedné a pomáhat utlačované populaci na straně druhé. O tom je skupina přátel Svobodného Běloruska.
Nobelova cena za mír putovala do běloruského vězení. V něm čeká na proces Ales Bjaljacki, prodemokratický aktivista, kritik Lukašenkova režimu a zakladatel organizace Vjasna, poskytující pomoc politickým vězňům. Lukašenko mu neumožnil ani zaslat děkovný projev. Jak to celé na vás působí?
Ales Bjaljacki a obecně Bělorusové nám jsou v mnohém velmi blízcí. Dost možná neumí tak hlasitým a razantním způsobem vést revoluci jako Ukrajinci. Třeba i proto, že druhá světová válka byla pro Bělorusy nesmírně krvavá. Na jejich území bojoval každý s každým a v řadě vesnic ještě dnes mají tyto události v živé paměti. Možná proto tak odhodlaně nebojují se zbraní v ruce jako Ukrajinci. Oni mají takový typ dlouhotrvajícího mírového odporu. Ales Bjaljacki na vše, co se děje v Bělorusku, dlouhodobě upozorňuje a také pomáhal. Vidím tam velkou paralelu s našimi disidenty, kteří byli nespravedlivě stíháni. Lukašenko ale neumožňuje žádné vyjádření opozičního názoru a krutě jej trestá. Ales si svou cenu nemohl ani vyzvednout, ani natočit zdravici.
Jak dlouhodobě udržitelný je tento režim pro prezidenta Lukašenka?
Dnes je to závislé na vývoji situace v Rusku. Skupina přátel Svobodného Běloruska zaštiťovala výstavu, která ukazovala, že Lukašenko je Putinova loutka. To je i odpověď na to, jak dlouho je udržitelný Lukašenko u moci. Bělorusové ví, že o jejich osud se hraje na Ukrajině, a zároveň proto aktivně podporují Ukrajinu. V rámci možností podporují i vojensky, to ale ovšem těmi „podzemními“ nebo tajnými cestami. A jestli je to udržitelné? To je stejná otázka, jestli je Putin udržitelný. A pak je otázka, co by přišlo po Putinovi nebo Lukašenkovi. Tenhle boj si musí národy vybojovat samy, my jen můžeme podporovat ze zahraničí, jako kdysi podporovali naši sousedé náš disent a byla to ohromně cenná pomoc.
Na vaše pozvání promluvily v budově Poslanecké sněmovny tři svědkyně genocidy menšiny Ujgurů v Číně. Nucené práce, potraty, odebírání orgánů, trápení hlady a zimou, to vše zmiňují ženy, které zvěrstva internačních táborů přežily. Jak myšlenka něčeho podobného vznikla a kde jste s nimi navázala kontakt?
Předně je potřeba říct, že mám radost, že si konečně začínáme uvědomovat a nahlas veřejně i na oficiálních místech vyslovovat rizika související s Čínou. Možná to je i důsledek aktuální války a možná i změnou naší vlády. Dříve jsme tu měli velmi pročínské směřování státu. Dnes je sice veškerá pozornost upřena na Ukrajinu, ale nebezpečí závislosti na Číně je reálné a jeho dopady na náš život mnohem nebezpečnější než v případě Ruska. Je zároveň potřeba mluvit i o té lidskoprávní rovině, protože, jak se Čína chová ke svým lidem, je také přímou demonstrací toho, čím skutečně je. Tím, že jsme na půdě Sněmovny přijali tři dámy, které jsou součástí něčeho tak hrozného ze strany svého státu, dostává podpora jejich kauzy a utrpení obrovskou symboliku. Čína dělá vše pro to, aby se o těchto hrůzách nevědělo a my přijetím Ujgurek říkáme, víme o tom, nepromlčíme to. Samotné sezení a vyprávění jejich zkušeností bylo všechno, jen ne příjemné. Zajímat se o lidskoprávní problematiku zní velmi vznešeně, ale v moment, kdy vedle vás sedí tyto dámy a vypráví o tom, jak byly přivazovány řetězem k posteli, je vám hodně zle na duši a je obtížné to přijmout. Navíc nemluvíme o minulosti, ale o kruté přítomnosti.
Co vlastně zažívaly a jak se dostaly do Evropy?
Řadě Ujgurů se podařilo uprchnout z Číny do Evropy díky vztahům v zahraničí, třeba když mají v Evropě část rodiny. Pokud nikoho v zahraničí nemají, mají nulovou šanci utéct. Číňané je drží ve školicích střediscích, které jsou víceméně lágry. To, že se někdo narodí jako Ujgur, opravňuje čínskou vládu k tomu, aby k němu přišla do bytu a odvedla ho do školicího střediska. Asi nedokážu úplně bez emocí mluvit o tom, co se v těch lágrech děje, ale dochází tam například k nuceným sterilizacím, znásilňování a mnoho lidí tam umírá. Krom toho tam každý den probíhá pro čínské vymývání mozků ve velmi nuzných podmínkách. O hygieně ani nemluvím. Vězni neustále musí recitovat čínské písně a Mao Ce-Tunga. O Ujgurech a jejich svědectvích byly v Česku vydány minimálně dvě knihy. Je to velmi zajímavé čtení. Je důležité vědět, že to probíhá, a je důležité si o podobných věcech číst. Osvěta je podle mě první krok k politické vůli ke změně přístupu.
Podle všech žen je nejdůležitější změnit legislativu a postoj jednotlivých států a mezinárodních organizací, aby uznali chování Číny jako genocidu. Na jednu z největších ekonomik světa by také platily sankce a k tomu omezení pro firmy, které Ujgury pro nucené práce zneužívají. Jak reálné to je a na kolik by to situaci změnilo?
Odpovím jinak. Předně nejde jen o Ugury. Podobné chování uplatňuje čínský režim i proti Tibeťanům. Velmi mocensky se chová Čína také k Hongkongu a Tchaj-wanu. Nyní skutečně potřebujeme začít sankcionovat jednotlivé představitele, kteří se dopouští těchto činů. Čína chce v očích Evropy a investorů vypadat jako stabilní partner. To jsme ostatně viděli v minulosti, když se musely natahovat červené koberce a vítaly se roušky na letišti. Pro nás je důležité ukazovat, že Čína taková není a její skutečná tvář je trochu jiná. Ostatně Amerika a další státy jsou v tom dál než my. Výrobky, kde máme dokázáno, že by mohly pocházet z podobných podmínek, bychom měli ekonomicky znevýhodňovat nebo vůbec nepouštět na trh. Nedávno přijatý Sankční zákon by měl pomoci cíleně sankcionovat ty, kteří jsou za tyhle hrůzy zodpovědní. A jako ve všem, je nutné o tom hodně mluvit a hledat co nejširší podporu na mezinárodní úrovni. Čína je silný protivník a globální ekonomika je velké těžítko v rukou politiků, kteří se chtějí líbit doma.
Dostávají se takové výrobky do České republiky?
To není tak jednoduché rozklíčovat, vzhledem k celému dodavatelskému řetězci. V minulosti ale často šlo výrobky celosvětových nadnárodních firem. Nepochybuji o tom, že jsou tyto výrobky i u nás. Třeba takové dostanou naše děti pod stromeček, aniž bychom to věděli.
Teď k pozitivnějšímu tématu. Chorvatsko je přijato do Schengenského prostoru. Jaká jsou pro a proti?
Každý politický, a nejen politický krok má své výhody i rizika. Když budete hledat jen vše růžové, neuděláte nic. Neexistuje nic, co by mělo jen pozitiva. Osobně mne mrzí, že do Schengenu nebylo přijato Rumunsko a Bulharsko. Oba státy čekají velmi dlouho, situace na Balkáně není jednoduchá, a pokud se k nim budeme obracet zády, tak můžeme být jednou překvapeni, že se otočí na východ. Všechny tyhle státy oficiálně splnily nastavená kritéria, takže ta největší rizika byla vyloučena. Nyní je to jen o politice. Ta je někdy trochu svévolná. Ale opravdu považuji za špatné politické rozhodnutí, pokud nastavíte podmínky a řeknete, až budou splněny, tak se něco stane. A když jsou splněny, řeknete, že jste si to rozmysleli. Kdyby vám tohle udělal soused, naštve vás. Mezi státy to má platit stejně, takže naštvání odmítnutých států chápu. Jaké to má pro nás výhody? Kromě jasného aspektu, který u Chorvatska ocení většina Čechů, tedy že nebudou muset stát na hranicích cestou k moři, tak je také vidíme, že světová politika se dělí na určité bloky států, které buď nějak spolupracují, nebo spolu válčí o moc, a v takové situaci je potřeba mít kolem sebe země, které jsou nám blízké a zároveň napojené na „náš“ systém a blok. Evropa je malá, a pokud bude takový blok co největší, tak jeho síla bude výraznější. Za sebe musím říct, že jsem ráda za Chorvatsko v Schengenu.
Když jsme u Balkánu, aktuálně je tu „pnutí“ na severu Kosova. Do Kosova by mělo být nově vysláno až 40 vojenských policistů do jednotky italských karabiniérů pro období červenec 2023 až prosinec 2024. Napjatá situace je i v Bosně a Hercegovině. Co může situaci uklidnit? Je to třeba vstup zemí do EU a NATO?
Balkán je dlouhodobě oříškem. Určitě nejde říct, že by řešení problémů byla tak jednoduchá. Česká republika je dlouhodobě zastáncem rozšiřování EU. A i zde platí, co jsem již říkala. Opravdu si myslím, že je lepší mít tyto státy na naší straně než proti nám. Právě na Balkáně Rusko dlouhodobě vystrkuje drápy a my bychom se měli snažit, aby nemělo šanci svůj vliv uplatnit. Je otázka, jestli se snažíme dost. Tady vnímám velký rozdíl v chápání situace mezi zakládajícími státy EU a těmi později přijatými. Právě ty zakládající se obávají, že ztrácí svou sílu a bojí se, že to dlouhodobě může být neudržitelné. Naším úkolem je vést dialog a neustále přesvědčovat západní státy, že je to naopak pro nás výhoda. Možná nám k tomu pomůže i aktuální situace na Ukrajině. Jsem aktuálně pro, aby hovory byly vedeny nejen z formálního hlediska, tak jak to často na Balkáně vidíme, ale také na základě skutečné politické vůle. Jsem přesvědčena, že když se stane Balkán součástí Evropské unie, tak je to cesta k jeho stabilizaci.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
