NA ROZTRHÁNÍ: Už nejsem jako vorvaň, už je ze mě bečka, děcka!

Vysílám Zbyňďu do Brna pro kostýmy i pro švagrovou a už se nemůžu dočkat. Nechala jsem si poslat večerní róbu 20. let á la Adina Madlová a Hotel Modrá hvězda a pak kostým z 50.let á la paní Kennedyová. Když jsem byla v pátém měsíci s Matýskem, tak jsem ještě tento kostým v klidu oblékla a předváděla na vánočním večírku pro dámy, co mají doma televizní povaleče. :-)

Kostýmy už jsou tady, jupí, hrnu se na ty padesátky a oblíkám sako a … a …. a …. „Pane bože! Já ho nedopnu!" Co nedopnu, okraje saka končí na úrovni mých bradavek. Takže zbývá takových patnáct čísel, abych ho zapla. „Holka, ty ses pěkně za ten rok vyžrala! Ale jak je to možný, vždyť váhově začínám těhotenství se stejným číslem! Nedávala ho Radka (majitelka) do čistírny a nesrazil se?“ Uklidňuju se, ale moc to nezabírá. :(

Utíkám s obrovskou depkou za Zbyňďulínem a všechno mu to vyklopím. Že za všechno může on, že mě nechal se takto vyžrat a že nikam nejdu, že se nevlezu do dveří a za chvíli mě neunese ani židle. „V klidu, jsi těhotná, to je normální, že ti narostou prsa a zvětší se bříško. Jsi krásná. Hezky se uklidníme a půjdem si zkusit ty druhé šaty. Jo?“ uklidňuje mě. No není úžasnej? Ale ruku na srdce, moc to nezabírá. Oblíkám se do večerní róby (ta je naštěstí natahovací, tak se do ní vlezu). „No to né, to v žádným případě. Jsem jak bečka zahalená do volánů. Nikam nejdu.“ Sedím s holým vyvaleným pupkem, bulím a chudák manžel, ten už se začíná stahovat do ústraní, protože ví, že už to nezachrání.

Celý den nejím. „Třeba ještě shodím.“ Haha, jsem jak malá holka.

Je čas se jít oblíkat. S odporem si chystám večerní róbu, oblíkám si silonky, stahovací korzet (abych aspoň ty prsa na zádech skryla) a podprdu. Jdu si ještě jednou zkusit ten kostým z padesátek.

A ejhle! Já ho zapnu?! Sice se mi rozjíždí okraje mezi knoflíky, ale já ho dopnu! Jak je to možný? Že by ta sportovní podprda dělala 15 cenťáků? Utíkám s obrovským úsměvem od ucha k uchu za Zbynďou s tím, že jdeme v padesátkách, že mi jen musí sichrhajskama zapnout všechny mezery mezi knoflíky.

Jakou já mám radost!

Ples byl báječný, moc jsme si ho užili. Když jsme vstoupili do sálu, tak údivem hudba hrát nepřestala, ale přesto bylo pár lidí v příjemném šoku, a o to přece šlo. :-)

Pondělí 15. února: Dnes je na programu první část genetických testů, a to odběr krve. Kdybyste nevěděli, tak mám velmi vzácnou modrou krev a žíly to moc dobře ví, a tak hrajou na schovávanou úplně s každým. Takže brát mi krev je zážitek i pro zkušené sestřičky.

Sotva vyplníme dotazník a odebereme se do odběrové místnosti, tak vše zkušeně hlásím a nastavuji pravou ruku. Sestřička hledá, hledá, pak něco zkusí a ono nic. Tak hledá na levé ruce, a opět se nezadaří a žíla praská. Pak to zkoušíme na vnitřní straně předloktí a na popáté z kloubu palce se nám podaří krev vzít a já odcházím oblepená bílými náplastmi jak Frankenstein. :-)

Pondělí 22. února: Dnes je první povinná lékařská prohlídka, kterou musím mít v těhotenské průkazce. Jdeme i s Maťourem k zubařce. Jsem z toho nervózní. Naposled jsem u zubařky byla před rokem a půl. Další návštěvu jsem nestihla, bo jsem nečekaně rodila a další návštěvu jsem pořád odkládala. S malým dítětem to tak strašně rychle letí... :-)

Zubařka mě nenápadně upozorňuje na to, že jdu opravdu pozdě a že je zvědavá, co objevíme.

Jsem borec. Dásně na to, že mám docela krátce dvě těhotenství po sobě, jsou absolutně klidné, zubní kaz žádný a zubní kámen? Po tom ani památka. „Můj drahý otče, vím, že jsem jako dítě říkala, že po tobě nechci nic zdědit, ale díky za ty zuby!“ Za to jsem mu fakt vděčná.

Čtvrtek 3. března: Další návštěva u gynekologa. Tentokrát již ve dvanáctém týdnu. Doktor mě standardně vítá s oslovením: „Tak vás tady vítám, kněžno Libuše. Jak se máme?“ Nevěřícně kouká do papírů a ptá se: „Těhotná dvanáctý týden?“ Při tom prstem ukazuje na můj pupek rozměrů malé bečky. „Já myslel, že jste ještě furt těhotná, a vy už jdete s dalším těhotenstvím?“ Kouká na mě s údivem. „Holka, to jsi to dopracovala, už i doktor nepozná, že jsi teprve na začátku těhotenství,“ říkám si a sebevědomí mi stouplo o minus 50 bodů.

Každopádně, Pepina se na ultrazvuku schovává, jak může, takže nedokážeme změřit a zkontrolovat vůbec nic. Naštěstí zítra jdeme na velký ultrazvuk kvůli genetickým testům, tak se s doktorem domlouváme, že vyšetření uděláme zítra.

Večer mi můj drahý choť promlouvá do duše. „A, lásko? Zítra už budeme vědět, jestli to bude doopravdy Pepina?“ Odpovídám mu, že to určitě ne. Pohlaví se pozná až od čtrnáctého týdne a my jsme teprve ve dvanáctým. „Ne ne, to nemáš pravdu. Pohlaví jde poznat už od dvanáctýho,“ trumfuje. Nevěřícně na něj koukám, jak to tak může vědět. Začínám brouzdat po netu, a ano, už i ve dvanáctém týdnu to jde poznat. Nestačím se divit, jak to má Zbyňďour nastudovaný. Asi se vážně těší, miloň můj.

PŘEDCHOZÍ A NÁSLEDUJÍCÍ DÍLY ČTĚTE zde

Pátek 4. března: Na pořadu dne jsou genetické testy. Doktor jezdí ultrazvukem po mém břiše, ale Pepina je holka s osobností, a prostě se tak, jak potřebujeme, neotočí. Zkoušíme s doktorem všechno možné, já už dělám i dřepy, skáču, pak zase ležím a zase to zkoušíme a nic. Pak si doktor zavolá sestřičku: „Sestři, je ještě po nás někdo na řadě?“ „Ne ne pane doktore, paní je poslední.“ A tak v klidu čekáme a pozorujeme malýho človíčka, jak se otáčí a snažíme se vystihnout okamžik, kdy se otočí tak, abychom dokázali změřit potřebné oblasti.

Sláva, po hodině a půl máme naměřeno, a já sice bez znalosti pohlaví naší Pepiny, ale zato s radostí, že se podařilo naměřit vše, co bylo potřeba, odcházím domů.

Všichni jsou zvědaví, ale opravdu nevím, jestli Pepina bude mít pinďoura, nebo pipinu. Snad příště. :-)