REPORTÁŽ: Drbna na mole aneb na jeden den modelkou snadno a rychle

Postupně dostávám pokyny, co s sebou, co na sebe a co mě vlastně čeká. Tělový lodičky! Ty nemám, nebo vlastně mám, ale jsou nízký. Volám své skvělé švagrové, ta má vždycky všechno, jako bonus stejnou velikost bot, takže, jupí, lodičky mám. Hm, asi by nebylo od věci ještě něco zhubnout, říkám si tři týdny před. Aspoň pět kilo. Pak to ale přehodnotím – aby mi pak šaty nebyly velký, přece jen, nahlásila jsem svoje míry. Dobře, dvě kila budou stačit, to dám.

Dva dny před vím, že dvě nedám, tak kilo maximálně. Den před skoro nejím a radši se nevážím.

Večer před si chystám sváču, házím se do klidu a jdu brzy spát, i když vím, že stejně neusnu. Kupodivu nakonec jo, poměrně brzo, a ráno se budím hned na první zazvonění budíku. Rychle umýt vlasy, zkontroluju všechny věci, házím do kabelky nachystaný šopák (tak modelka, viď) a dva litry vody (vím ale, že stejně pít nebudu, abych moc nemusela zatahovat břicho).

Přesně v osm nula nula čekám na domluveném místě, tam mě naberou dvě spolumodelky a vyrážíme. Cestou se seznamujeme a zatím je všechno v klidu a pohodě.

Jsme na místě, jdeme se líčit a česat. Zkoušíme šaty a posloucháme rady zkušené Páji. V hlavě mi zůstaly jen dvě věci – usmívat se a když se něco nepovede, tak se usmívat. A taky to, že po třetím modelu z nás opadne tréma a budeme si to užívat. Tak jo, jdeme trénovat choreografii. Nejdřív bez podpatků, s nimi později. Docela to jde, kdyby cokoliv, nezapomeň se usmívat, říkám si a jdu si zobnout šopák, asi tak tři lžičky. To bylo za celý odpoledne nakonec moje jediný jídlo. Zkrátka, nebyl čas a už chápu, proč jsou modelky tak hubený.

Půl hodiny do začátku! Jdeme se oblíkat do prvních šatů a já přemýšlím, kdy si dáme zkoušku choreografie v lodičkách. „Holky, to už nedáme, už tam jsou diváci, dáte to naostro,“ usmívá se Pája. Jo, však nejsem žádný béčko. A když spadnu, budu se usmívat. Bude to dobrý, nádech, výdech, hlavně se usmívat!

Patnáct minut do začátku, utahuje se mi korzet u prvních šatů a je mi vedro. Mám pocit, že mi dochází kyslík, v pidi šatně, kde nás je kolem třiceti, není divu. Už mluví moderátor a my se seřazujeme u dveří. Slyším potlesk, dveře se otvírají a to znamená jediné – je to tady, jdu na molo!

Uklidňuje mě, že nejdu jako první. V hlavě mám úplně prázdno, choreografii si vůbec nepamatuju, buší mi srdce a usmívám se. Tak nějak automaticky. Tři, dva, jedna, jdu… Zastavím se pro fotografy, udělám tři kroky, vylezu na schody, zastavím se, aby si mě lidi prohlídli a zvolna pokračuju. Vidím, že je skoro plno, všichni se usmívají a mně je prostě dobře. Na konci mola po levé straně mám své nejbližší, mrkají na mě a já si připadám jak princezna.

Jak to ta Pája říkala? Třetí šaty a budete si to užívat? Asi je to u mě jinak. Užívám si to už teď, hned při prvních. Na konci mola zapózuju, úsměv, otočka, dojdu na začátek, zapózuju a jdu za holkama převlíct se do dalších.

Takhle to jde ještě asi patnáctkrát, na nervozitu není čas, bojím se akorát toho, že se nestihneme rychle převlíct. Předvádí s námi totiž ještě dvacet malých dětí, tak je každá vteřina při oblíkání drahá. „Holky, poslední šaty, vyberte si ještě jedny na závěrečný defilé a končíme,“ slyším Páju, zatímco se soukám z krásných plesovek s kapsami – teď prej velkej hit. Na konec volím modré plesové, i kvůli tomu, že se dobře oblíkají.

Mám před sebou poslední metry na mole, až mi je z toho trochu smutno, že už to končí. Poslední úsměv pro diváky a zapluju do šatny. Uf, nohy mám jak konve, podpatky moc často nenosím. Sundám si lodičky a cítím neskutečnou úlevu. „Holky, vy jste byly všechny skvělé, jsem na vás tak pyšná,“ chválí Pája a já se jdu konečně napít. A taky s Jíťou míříme do bufáče, kde je údajně zbytek guláše. Konečně jídlo, a teplý k tomu! Naleju si plnou misku a s Jíťou všechno hodnotíme. Shodujeme se na tom, že ten den neměl chybu a obě se spokojeně uculujeme.

A já se usmívám ještě i teď, při tom, když na přehlídku vzpomínám. A zase tak nějak automaticky.