„A to jste to vzali nějak hopem, nejste trochu blázni? Ha, ha,“ to je asi druhá nejčastější věta, kterou teď slýchávám od známých. Následuje hned po: „Jak se máš?“ Pak přijde na řadu trapné uchechtávání a vysvětlování, že to my ne, že se to nějak samo...
No, samo, znáte to, heh. Poté obvykle nastává trapná chvíle ticha, kterou protne uklidňování: „To zvládnete, alespoň si spolu vyhrajou.“ To jistě, nedělám si plané naděje. Spíš se budou mezi sebou hezky řezat.
Pamatuju si, jak jsme se se ségrou zejména v období puberty nenáviděly. Zas jsi mi vzala moje oblíbený šaty, co si teď mám vzít na sebe, okamžitě se vrať a naval mi je! Náš vztah se paradoxně zlepšil, až když jsem se odstěhovala. Nepřijde vám to zvláštní? Člověk si uvědomí, jak moc má druhýho rád a začne si být blíž, až když je od něj dál.
A teď, tak teď je moje ségra nejdál, jak jen může být. Teda na druhým konci planety. Na Novém Zélandu. Moje ségra! Ta, která s rudýma tvářema špitala v krámě při koupi rohlíku tak, že se jí prodavačka musela třikrát ptát, cože to vlastně chce. A teď na letišti půjčuje auta. V angličtině, dokonce! A dokonce s těma autama jezdí vlevo a vůbec jí to nepřijde těžký.
Jen tím chci říct - jsem na tebe fakt pyšná, Bety. Ale tu mikinu, kterou jsem viděla na tvojí poslední fotce z výletu lodí, tak tu bys mi fakt mohla vrátit!
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
