MATKA NA TAHU: Nesnese se se sestrou. Občas
„A to jste to vzali nějak hopem, nejste trochu blázni? Ha, ha,“ to je asi druhá nejčastější věta, kterou teď slýchávám od známých. Následuje hned po: „Jak se máš?“ Pak přijde na řadu trapné uchechtávání a vysvětlování, že to my ne, že se to nějak samo...
No, samo, znáte to, heh. Poté obvykle nastává trapná chvíle ticha, kterou protne uklidňování: „To zvládnete, alespoň si spolu vyhrajou.“ To jistě, nedělám si plané naděje. Spíš se budou mezi sebou hezky řezat.
Pamatuju si, jak jsme se se ségrou zejména v období puberty nenáviděly. Zas jsi mi vzala moje oblíbený šaty, co si teď mám vzít na sebe, okamžitě se vrať a naval mi je! Náš vztah se paradoxně zlepšil, až když jsem se odstěhovala. Nepřijde vám to zvláštní? Člověk si uvědomí, jak moc má druhýho rád a začne si být blíž, až když je od něj dál.
A teď, tak teď je moje ségra nejdál, jak jen může být. Teda na druhým konci planety. Na Novém Zélandu. Moje ségra! Ta, která s rudýma tvářema špitala v krámě při koupi rohlíku tak, že se jí prodavačka musela třikrát ptát, cože to vlastně chce. A teď na letišti půjčuje auta. V angličtině, dokonce! A dokonce s těma autama jezdí vlevo a vůbec jí to nepřijde těžký.
ČTĚTE TAKÉ: Další díly Matky na tahu
Jen tím chci říct - jsem na tebe fakt pyšná, Bety. Ale tu mikinu, kterou jsem viděla na tvojí poslední fotce z výletu lodí, tak tu bys mi fakt mohla vrátit!
