NA ROZTRHÁNÍ: Historie se opakuje?!

Čtvrtek 4. srpna: Podle posledního velkého ultrazvuku jsem právě v 36. týdnu a čeká mě další prohlídka u lékaře. Dnes je docela náročný den, protože má obvyklá hlídačka Maťoura (moje švagrová) má v 11:00 pracovní schůzku, a tak musíme logisticky zvládnout dvě hlídání v jednom. Maťoura od 9:30 během mé návštěvy u lékaře a následně od 11:00 hlídání mých dvou sladkých neteří, zatímco jejich maminka bude pracovat. Všechno ale časově zapadá a my to zvládnem.

Je 8:30 a my vyrážíme směr Jihlava. Ještě v autě se švagrové zpovídám, že se cítím sice fajn, ale že jsem si dnes naměřila vyšší tlak a že doufám, že to nic neznamená. Měla jsem 141/94. Parkujeme kousek od lékaře a hromadně i s dětmi si to štrádujeme do čekárny mého gynekologa. Bylo to tam jako ve školce. Všechny děti se vrhly na hračky a roztahaly je skoro po celé čekárně, ale hlavní bylo, že byly potichu. :-)

Jdu k sestřičce a standardně jí hlásím váhu a můj naměřený tlak. Jasně na jejím obličeji vidím, že se jí to moc nelíbí, a tak radši bere zvýrazňovač a v těhotenské průkazce zvýrazňuje moji hodnotu. Následně mě ještě objednává na další prohlídky a už zvoní pan doktor a já utíkám do ordinace. Jako první mu hlásím můj mírně zvýšený tlak. Ten je v klidu a uklidňujeme mě, že vše zkontrolujeme. Doktor rejdí po mém břiše, měří délku stehenní kosti, obvod bříška a ještě hlavy, aby zjistil, jak se malé Pepině daří, kolik přibrala. Ale v jeho očích vidím, že hledá. Ptám se, co se děje? A prý jen musí ještě najít hlavu. Tak mu říkám, že snad dole, přeci máme poslušnou holčičku a ta už je otočená dolů poslední dva měsíce. Jenže ejhle! Asi se jí z toho zamotala hlava, a tak se rozhodla otočit se zpět...  Nakonec jsme ale hlavu našli a zjistili jsme, že váží 2,68kg a že za poslední měsíc hezky nabrala. Já si jen tiše oddechuji, že už má skoro o kilo víc než Matýsek při porodu a že je vše v pohodě, protože nabírá.

Ještě si doktor dělá kontrolu průtoků pupeční šňůrou, aby měl jistotu, že je vše v pořádku. Tady už jsem zkušený odborník, a když jsem viděla, že hledá a stále nenachází, nebo spíše, že se mu nedaří průtoky naměřit, tak už mi bylo jasné, že se asi něco děje.

No, a jaký je závěr? Jsem okamžitě odeslána do nemocnice na kontrolní vyšetření průtoků a zároveň na domluvu, co dále, když naše miminko je koncem pánevním. Tak co teď? Je 10:15, já mám okamžitě letět do nemocnice a švagrová má za chvíli tu schůzku. No, byly to nervy. Všichni rodinní příslušníci a potencionální hlídači jsou na dovolené a jediný, kdo nás napadl, tak je švagr (manžel byl pracovně v Praze). Takže jsme odvezli děti ke švagrovi do práce, já odevzdala klíče od auta, kde jsou sedačky, švagrová se omluvila, že na schůzku dorazí se zpožděním a jela mě odvézt do nemocnice. Já si vzala do ruky peněženku a mobil a před nemocnicí jsem vystřelila z auta, abych ji nezdržovala. Vždyť jdu jen na kontrolní vyšetření a za chvíli jedu zpět domů, ne?

V nemocnici již o mně věděli, a tak jsem šla hned na řadu. Nejdříve mně naměřili křivku a pak jsem šla na ultrazvuk. I tady jsou podle doktora průtoky hraniční a uvidí se, co na to pak hlavní doktor. Vcházím do ordinace, pan doktor se zvedá a vítá mě: „Tak, paní Dvořáková, dobrý den, já jsem Dvořák,“ říkám si, že to začíná dobře, že má úsměv na tváři, ale to bylo vše. Pak mi jen oznámil, že má pro mě špatnou zprávu, že si mě tu nechají na pozorování, aby se nic nezanedbalo. Hospitalizují mě kvůli podezření na preeklampsii. To už se jen usmívám a přerušuji výklad lékaře, že mi nemusí nic vysvětlovat, že už vím, co mě čeká, že jsem to v prvním těhotenství absolvovala taky.

Vzhledem k tomu, že jsem s sebou měla jen peněženku a mobil, tak jsem dostala nemocniční košili a jednorázové přezůvky a čekala na sestřičku, než vyplníme všechny papíry potřebné k příjmu. Po asi hodinové administrativě, kdy už jsme se blížily ke konci, se najednou začaly dít věci. Na chodbě se objevila paní na lehátku, nikdo nevěděl, kde se tam vzala a co jí je, a pak se zjistilo, že jí na parkovišti praskla voda, někdo jí naložil a dovezl a že už rodí (miminko se narodilo asi za 30 minut). No, byl to fičák! Vtom mě sestřička poprosila, jestli si dojdu sama do šestého patra, že se musí věnovat té novopečené mamince. Jasně, povídám jí, a už si to štráduju sama na oddělení šestinedělí. Během toho jsem si na netu našla, že pravděpodobnost preeklampsie u druhého těhotenství je pouhé 1%. Takže každá stá z těch maminek, co ji měly u prvního porodu, a nebo taky každé 3 z 10 000 všech těhotných. :-)

V šestém patře mě přijímá sestřička a hned mi říká, že si mě pamatuje, že je to ta, co se mnou prožívala všechny vyšetření a následný porod u Matese. Jaká to je náhoda.

Každopádně po tom, co mi ukázala pokoj, vzala krev a zavedla kanylu (pro jistotu) jsem dostala veledůležitý úkol: Jít do sprchy a následně odevzdat moč. Říkám si, že to je jednoduché a že to zvládnu. Jenže já mám pořád jen tu peněženku a mobil... A tak se jdu zeptat sestřiček, zda nemají na půjčení ručník. Ten sice nemají, ale dávají mi prostěradlo, že s ním to určitě zvládnu. No tak určitě, že to zvládnu. Jenže!!! Představte si to sami. V jedné ruce kanyla, takže ji nemáte tak ohebnou, sprcha v nemocnici je ještě zastaralá, nedá se nikam zavěsit, musíte jí držet. Navíc nemáte pákovou baterii, ale kohoutky zvlášť na teplou a studenou vodu, a mýdlo je pouze u umyvadla, které je na druhé straně než sprcha. Takže si musíte rozmyslet, kterou rukou se budete mýt, do které si dáte tekuté mýdlo, kde budete držet sprchu, než naladíte teplotu vody, a jak to vlastně celkově uděláte. Byla to docela sranda, ale nakonec jsem to zvládla a úkol jsem splnila. Ještě aby ne, vždyť jsem šikovné děvče z vesnice. :-)

PŘEDCHOZÍ DÍLY ČTĚTE zde. 

Večer mi přivezli další dvě spolubydlící, a tak to dlouhé čekání relativně rychle utíkalo. Holky byly moc fajn.

Pátek 5. srpna: Dnes se dělají další testy a na základě výsledků se rozhodně, zda mě v sobotu pustí domů. Důležité je, abych měla stabilizované tlaky (dostala jsem prášky) a aby byly v normě i ty moje začarované průtoky. Ranní a polední měření tlaku proběhlo výborně. Měla jsem takovou radost a už jsem si pomalu balila kufry domů. V sobotu ráno mě určitě propustí. Stejné vidiny měly i mé spolubydlící, a tak jsme si řekly, proč to neoslavit. Z nemocniční stravy jsme byly všechny otrávené a hladové, a tak když jedna navrhla, že má chuť na pizzu, tak jsem se toho ujala a hned jsem ji nechala přivézt. Jsem žena činu a stačí mi dát jen malý popud a já hned všechno zařídím. Ani ne za hodinu mi volá pizzař, že stojí na informacích. A tak na sebe hážu župan, sbíhám šest pater dolů a utíkám, aby náhodou dlouho nečekal a hlavně, aby pizza nebyla studená. Páni, to byla vůně!

Nahoru už si přivolávám výtah a vcházím do pokoje s úsměvem od ucha k uchu a takovou chutí, že hned krabici rozdělávám a jeden kousek si beru. Sotva ho dožvýkám, tak přichází sestřička a jde mi měřit tlak. Okamžitě zpanikařím, jdu si aspoň umýt ruce, no a co myslíte? 160/98… Mě asi omejou. To mám z toho, že jsem nenažraná. Snažím se vysvětlit sestřičce, že jsem teď moc neležela a tím se určitě zvedá tlak. A tak mě přichází změřit o hodinu později a už mám tlak nádherný 125/82. To jsem si ale oddechla.

Sobota 6. srpna: Netrpělivě čekáme na vizitu, která né a né přijít. Všechny chceme domů. A tak se asi kolem 12. hodiny ptáme sestřiček, kdy bude vizita. Ty říkají, že za chvíli, ale že nemáme očekávat, že půjdeme domů. Že je tam pouze jeden lékař a na propouštění to bude spíš až v pondělí. Jen jsme všechny zalapaly po dechu, vždyť včera nám říkali něco jiného. A bohužel to tak bylo, paní doktorka co přišla, tak nás ani jednu nepustila. No nedivím se, udělat takové rozhodnutí, které je pouze na mně a pak převzít ta případná rizika, bych si taky asi nelajzla.

Neděle 7. srpna 10:00: Dnes je opět vizita, a ejhle! Obě mé spolubydlící jdou domů. Přišel starší (asi zkušenější) lékař a ten holky pustil. Mě ne, protože mé tlaky kolísaly, zejména v pátek! Kdybyste viděli těch nadávek, co jsem si dala. To je jasný, že za vše může jen ta blbá pizza a má nenažranost. :-( Doufám, že aspoň v pondělí mě pustí domů.

Pondělí 8. srpna: Netrpělivě vyhlížím vizitu. Jenže ta ne a ne přijít. V jednu odpoledne už jdu do sesterny a ptám se, jak to tedy se mnou vypadá. Dostávám informaci, že domů jdu na 100%, ale že bohužel mají dnes neplánovaně pět císařských řezů a lékaři nestíhají ani vizitu ani sepsat propouštěcí zprávu, tak si musím počkat. To mi je jedno, hlavně, že jdu domů. Asi kolem 16:00 konečně přichází velmi milá paní doktorka a domlouvá se se mnou na dalším postupu. Dostávám léky a zároveň termín na císařský řez, protože naše Pepina se pořád neotočila a rodit přirozeně koncem pánevním 1,5 roku po jednom císaři je značně riskantní. Ničemu se nebráním a se vším souhlasím. Já jsem stejně s přirozeným porodem stále nebyla zcela ztotožněná a říkám si, že Pepina to aspoň takhle jednoduše rozhodla za mě.

Čtvrtek 11. srpna: Další kontrola u mého lékaře. Pepina je stále koncem pánevním, ale ozvy i průtoky jsou v normě, a tak si oddychuju a zároveň se objednávám na předoperační vyšetření. Dokážete pochopit to, že na interně v nemocnici toto vyšetření nedělají, protože oni na to nemají čas, a lékaři, kteří to dělají na jihlavském Domě zdraví (jsou tři) mají všichni ve stejný čas dovolenou? Že já se lépe neučila. To u nás v práci neexistuje, abychom neměli zástup. Každopádně se objednávám k lékaři na Březinkách.

Pátek 12. srpna: Těhotenské focení. Jupí! Tentokrát nám to vyšlo a my budeme aspoň nějaké krásné fotečky s bříškem. Ani nevíte, jakou mám radost. Myslím, že fotky se opravdu povedly, co myslíte?

Sobota 13. srpna: Padla na mě nemoc. Nemůžu vstát z postele. Mám rýmu až za hrob, bolí mě v krku. Páni, to je moc fajn. V pondělí jdu na předoperační vyšetření a já jsem takhle zřízená. Jsem vděčná za to, že náš synátor Maťour je nejhodnější dítě a nechává mě ležet a kurýrovat se. Celý den si hraje sám, občas se přijde pomazlit. Je to fakt náš cukrouš. :-)

Pondělí 15. srpna: Předoperační vyšetření je docela banalita a evidentně ho nemoc nijak neovlivnila.

Čtvrtek 18. srpna: Další návštěva u gynekologa a co se neděje? Naše miminko Pepinka se rozmyslela a otočila se hlavičkou dolů. Takže víte co?  Císařský řez padá a já budu rodit normálně!!! A SAKRA!!! Na to nejsem absolutně připravená! Co teď? A vlastně, kdy to bude? Bude to ještě v srpnu a nebo až ten poslední termín, který vychází na 11.9.2016?