Úterý 1. 4. 2025 | Svátek má Hugo
Urážky, nelidský přístup a verbální ponižování. Tak mluví některé dívky, léčící se v minulosti z poruchy příjmu potravy, o svých zkušenostech z českých psychiatrických oddělení. V návaznosti na námi odvysílané díly podcastu Stop anorexii Markéty Hamerníkové, která si sama poruchou příjmu potravy prošla, se redakci ozvaly desítky žen se zkušenostmi z léčeben. Řada z nich popisuje pobyt v psychiatrické léčebně jako horor. Některé z příběhů vám přinášíme v tomto textu.
Úterý, 5. listopadu 2024, 20:02
Na české podcastové scéně startuje netradiční podcast zaměřený na poruchy příjmu potravy – Stop anorexii. Má nabídnout jiný vhled do nemoci a pomoci s vyvracením zažitých mýtů. „Internet je plný hesel o BMI, ale nikde se už nepíše, jaký šílený...
Redakce Drbny se spojila se všemi čtenářkami, které nás kontaktovaly. Jejich jména známe, ale záměrně nezveřejňujeme. V jejich výpovědích se nejčastěji vyskytují zkušenosti z Krajské nemocnice Liberec, Psychiatrické nemocnice Havlíčkův Brod a Dětské psychiatrické nemocnice Opařany. Redakce se během krátké doby spojila s nižšími desítkami žen, které popsaly své zkušenosti z českých zařízení.
„Jedna ze sester, kterou později vyhodili, mi říkala při mých panických atakách, ať skočím pod vlak a zabiju se, když teda žít nechci,“ popisuje svou zkušenost z dětského oddělení psychiatrie jedna z bývalých pacientek, která byla během dospívávání hospitalizována třikrát. „Další ze sester, kterou později také vyhodili, se mě nevhodně dotýkala, osahávala mě. Začala to na stehnech, pod zadkem a zanedlouho i mezi nohy. Také mě uhodila, a ne jednou. Nebyla jsem v tom navíc sama,“ dodává. O tom, co zažívala, dlouhou dobu mlčela.
Krmení násilím, za trest rušení propustek, návštěv, odebírání mobilů. Podobné zkušenosti popisuje další z žen, která se léčila s poruchou příjmu potravy v jedné z českých léčeben. „Sestra mi říkala, jak lituje moji mamku, že na to, kolik mi je, mám v hlavě úplný hovno, že jsem neschopná, ať přestanu brečet, že jí za chvilku ze mě praskne hlava, nadávala sprostě,“ popisuje redakci Drbny dívka, které je dnes sedmnáct let. Na oddělení psychiatrie skončila ve čtrnácti. „Od sester jsme poslouchaly urážky jako máš v hlavě jen smetí, vypadáš, jako bys přišla z bordelu, kdybys tu nebyla, tak chcípneš, jsi zbytečný člověk,“ dodává.
Jedna ze sester, kterou později vyhodili, mi říkala při mých panických atakách, ať skočím pod vlak a zabiju se, když teda žít nechci.
Jiná pacientka naopak přirovnává pobyt na jednom z psychiatrických oddělení k pobytu ve vězení. „Ihned nám byl zakázán styk s rodinou, až za přibraná kila. Telefonát s rodinou pouze 10 minut za den pod dozorem. Vycházky také za určitá kila. Nulové soukromí, na pokoj smíte výjimečně jen pod dohledem sestry. Všude musíte chodit se sestrou, i na WC, kde musíte mít pootevřené dveře, aby na vás viděly, i do sprchy, kde musíte mít poodhrnutý závěs. I čištění zubů je za dozoru sestry,“ popisuje.
Podle stejné pacientky bylo nutné celý den sedět pod dozorem. Pokud tomu tak nebylo, dostala pacientka takzvaný „zápis“. „Zápisy jsou používány jako forma trestu, což znamená zákaz návštěv, prodloužení pobytu. Zápisy je možné získat úplně za vše, nejlepší je tedy nehybně strachy sedět. Anorektici dostávali zápisy například i kdyby nechtěli do venkovního bazénu, nechtěli sníst něco mimo nastavené jídlo, nebo nestihli sníst jídlo pod časovým limitem,“ dodává.
Dívka si podle svých slov nese následky pobytu na psychiatrii do dnes. „I po letech po návratu se potýkám s pocitem, že musím vše sníst, i z enormního strachu z návratu. Neschopnosti cokoli cítit, strach se vyjádřit, být sám sebou. Vrátíte se jako úplně vystrašený, zlomený člověk reagující pouze na příkazy, cítím se od té doby jako kus hadru,“ uzavírá.
V řadě výpovědí se opakuje zesměšňování personálem. „Jídlo do nás cpali násilím. Chytili za hlavu, ucpali nos a pak narvali vidličku s jídlem. Bylo to nechutný. Nebo nás krmili a ponižovali, že jsme jako miminka – změnili hlas a mluvili s námi jako s děťátkem. Telefony neexistovaly a když jsme chtěly volat domů, tak jedině když u toho stála některá ze sestřiček, vzpomíná jedna z pacientek,“ říká.
Některá zdravotnická zařízení redakce konfrontovala s příběhy bývalých pacientek. Zatímco většina z nich byla otevřena debatě o zjištěních, některá příběhy bagatelizovala, chtěla sdělit celá jména pacientek, které redakci kontaktovaly, nebo dotazování redakce označila za bulvár.
Mezi zařízení, o kterých pacientky ve svých výpovědích mluví, je často Krajská nemocnice Liberec. Ta se k dotazům redakce postavila otevřeně a reagovala několikastránkovým vyjádřením. Její tiskové oddělení registruje nejen příběhy, se kterými jsme nemocnici konfrontovali, ale také podobné výpovědi, které se objevují na sociálních sítích. „Je důležité mít na paměti, že sociální sítě nám poskytují pouze část reality. Péče o dětské a adolescentní pacienty ve vážném psychickém stavu je extrémně náročná, a to jak pro samotné pacienty, tak pro ošetřující personál. Naše nemocnice poskytuje péči o děti a dospívající, kteří se potýkají se širokým spektrem psychiatrických diagnóz. Jedná se o velmi specifickou a náročnou oblast v péči o děti v křehkém období dospívání, které s sebou může přinášet velmi citlivé reakce ze strany děti a náročné projevy v chování,“ říká tiskový mluvčí nemocnice Václav Řičář. Ten zároveň potvrdil, že už v roce 2023 ukončila nemocnice pracovní poměr se dvěma kolegyněmi z dětské psychiatrie kvůli nepřijatelnému způsobu komunikace s dětskými pacienty ve vypjatých situacích. „Příběhy čtenářek/pacientek na sociálních sítích zcela jistě odrážejí pouze část reality, která sama o sobě vcelku není černobílá. My se bohužel nemůžeme ubránit tím, že bychom doplnili zbývající část příběhu, protože musíme respektovat lékařské tajemství,“ dodává.
Příběhy čtenářek/pacientek na sociálních sítích zcela jistě odrážejí pouze část reality, která sama o sobě vcelku není černobílá. My se bohužel nemůžeme ubránit tím, že bychom doplnili zbývající část příběhu, protože musíme respektovat lékařské tajemství.
Primářka Oddělení dětské a adolescentní psychiatrie Krajské nemocnice Liberec Šárka Konečná dodává, že část dětí vykazuje různý stupeň náročného až poruchového chování. I tyto děti ale vykazují závažné psychiatrické symptomy a nelze je snadno z oddělení ‚jen‘ pro porušování režimu a pravidel slušného chování propustit.
Nemocnice dodává, že se často setkává i s projevy agresivity vůči personálu, které jsou médii často opomíjeny nebo zcela ignorovány. „Jedná se o projevy, pro které můžeme mít vysvětlení i pochopení, nicméně způsobují zvýšené nároky na zvládnutí celé situace ze stran personálu. Situace, kdy skupina pacientů verbálně útočí na ošetřující personál, nejsou výjimkou. Výrazy jako „Ty p.čo!“, „Zabiju tě!“, „Di do p.dele!“, „Kur.o!“ nebo „Všechny vás zabiju!“ patří mezi smutnou součást našeho každodenního pracovního prostředí. Přesto naše zdravotní sestry a lékaři tyto situace zvládají s profesionalitou a klidem, i když jsou pro ně nesmírně psychicky náročné,“ vysvětluje Řičář.
Jak zmiňuje primářka Konečná, emoční dysregulace a senzitivita jsou u velké části dětí, což způsobuje výrazné až nepřiměřené emoční reakce na sebemenší podnět. „Dokážeme si představit, že ve vypjatých situacích děti mohou některé situace vnímat citlivě, a i sebemenší podnět může být spouštěčem řady nepříjemných prožitků. Ve všech situacích se snaží personál přistupovat co nejvíce individuálně k projevům dětí a danou situaci co nejklidněji vyřešit,“ dodává.
Žádné stížnosti na chování personálu během posledních let neeviduje zřizovatel Krajské nemocnice Liberec, kterým je Liberecký kraj. „Tyto záležitosti dle zákona o zdravotních službách řeší Krajský úřad Libereckého kraje, který ale za posledních více než pět let žádnou stížnost na oddělení dětské a adolescentní psychiatrie nezaznamenal. Jediný evidovaný podnět byl od Krajské hygienické stanice Libereckého kraje se sídlem v Liberci na nevhodné prostorové podmínky a sociální zařízení. To už ale není aktuální, jelikož se to nyní řeší celkovou rekonstrukcí a přístavbou,“ potvrzuje tiskový mluvčí Libereckého kraje Filip Trdla.
S příběhy některých pacientek jsme konfrontovali také například Psychiatrickou nemocnici Havlíčkův Brod. Podle nemocničního ombudsmana Davida Vošického byly v loňském roce na dětském oddělení řešeny dvě stížnosti. „Co se týče řešení stížností, nemocnice má zavedená pravidla pro přijímání a vyřizování stížností, která jsou viditelně vyvěšena se schránkami na stížnosti na každém oddělení. Jsou dostupná i webu. Pacienti i jejich blízcí se mohou obracet, a obracejí se na mne jako na nemocničního ombudsmana, který je nezávislým prostředníkem mezi pacienty a zdravotnickým zařízením. Pokud by se bývalí pacienti chtěli podělit o své zkušenosti nebo vznést konkrétní podnět, mohou mě kdykoliv kontaktovat,“ vysvětluje.
Ministerstvo zdravotnictví podněty k péči v dětských psychiatrických nemocnicích občas dostává a dle možností také řeší.
Zatímco liberecká nemocnice má zřizovatele Liberecký kraj, zařízení v Opařanech i Havlíčkově Brodě zřizuje ministerstvo zdravotnictví. „Ministerstvo zdravotnictví podněty k péči v dětských psychiatrických nemocnicích občas dostává a dle možností také řeší. Postupy práce s pacienty jsou v kompetenci lékařů a dalších odborníků, kteří zodpovídají za poskytovanou péči. Odbornou práci ministerstvo ale nenastavuje a ani nekontroluje. Je tak obtížné vyjádřit se, zda dané postupy jsou v souladu s léčebným programem nastaveným v zařízení či léčebným plánem konkrétního pacienta, protože je nemáme k dispozici,“ odpověděl redakci Drbny tiskový mluvčí ministerstva zdravotnictví Ondřej Jakob na dotaz, zda zmíněné příběhy pacientů odpovídají běžným postupům.
Proti postupu při poskytování zdravotních služeb nebo proti činnostem souvisejícím se zdravotními službami může pacient podat stížnost. Poskytovatelé v posledních letech zřizují pro řešení stížností pozici nemocničního ombudsmana, který hledá zejména smírčí cestu pro řešení stížností a podnětů týkajících se poskytované péče, včetně jednání personálu zařízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí s vyřízením stížnosti, může se obrátit na kraj, který vydal oprávnění k poskytování zdravotní péče.
Veškerá vyjádření bývalých pacientek získala redakce Drbny v návaznosti na publikovaný podcast Stop anorexii, který tvoří redaktorka Drbny, sociální antropoložka a vyléčená anorektička Markéta Hamerníková. „Když jsem se rozhodla otevřít téma psychiatrické péče, mým cílem nebylo nikoho očerňovat ani vyvolávat hon na čarodějnice. Naopak – chtěla jsem podpořit veřejnost v tom, aby se nikdo nebál říct si o pomoc, protože věřím, že moderní psychiatrie je na vysoké úrovni a může zachraňovat životy. O to víc mě překvapilo množství výpovědí, které mi začaly nezávisle na sobě přicházet – od dívek, které se setkaly s nevhodným zacházením právě v době, kdy byly nejzranitelnější. Tyto příběhy nelze ignorovat,“ říká autorka podcastu a uzavírá: „Je zásadní, aby psychiatrie byla bezpečným místem, kde se lidé s psychickými obtížemi nemusí bát požádat o pomoc. Otevřená diskuze a snaha o zlepšení podmínek je důležitá pro všechny, kdo tuto pomoc potřebují – a právě proto je nezbytné tyto zkušenosti slyšet a brát vážně.“
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
Aktualizováno 29. března, 7:00
Aktualizováno včera
