Za dobu klaunování jsem se setkal s tolika osudy, že by to i s kamenem pohnulo

Tak jak je to s tím Vaším životním a pracovním krédem: „Dělám vše pro to, abych žil šťastný život. A aby i lidé v mém okolí byli šťastní“, Martine. Vy od Dalajalámy, nebo on od Vás?
Pochopitelně Dalajláma ode mě! :-) Ne, dělám si legraci. Někdy během dospívání a utváření si názorů na život a svět jsem v malém knihkupecví objevil knížečku Cesta ke štěstí a zdá se, že mě velice ovlivnila a určila směr bytí. Někdy je těžké udržet kormidlo, ale zatím se i po každé bouři objeví slunce.

V roce 2007 jste uspěl v konkurzu a od té doby jste Zdravotním klaunem. Pozorujete, že by se tato profese nějak výrazně měnila?
Pokud myslíte v rámci naší organizace, určitě ano. Určitě se více zprofesionalizovala. Máme velký zkušený tým odborníků na danou problematiku, ať už jde o samotný chod organizace, tak i umělecké vedení. Ne že by to dříve bylo nějak zásadně horší, ale určitě se zlepšujeme. Pochopitelně by tohle vše nebylo možné bez všech sponzorů, a hlavně drobných dárců, takže když dovolíte, moc jim tímto děkuji za podporu! V těchto dnes organizace slaví 20 let a jsou mezi nimi tací, kteří nás podporují celou tu dobu. Neuvěřitelné!

Co se týče mě osobně, výrazná změna je také cítit. Ať už po umělecké stránce, i když jsou období propadů a znovuhledání, tak i po životní, hodnotové. Za tu dobu už jsem se setkal s tolika osudy dětí, jejich rodičů a zdravotního personálu, že by to i s kamenem muselo pohnout.

Krásná, i když náročná práce 

S klaunováním jste začínal jako dost mladý, ještě za studií. Čím si vysvětlujete, že jste u toho zůstal až dodnes? Ona je to přece práce dost náročná.
Náročná, ale krásná! V prvním ročníku na JAMU v Brně jsem vnitřně bojoval s otázkou, zdali studium herectví a pozdější profese herce je dostatečně společensky prospěšná. Dnes v tom mám jasno, byť by se asi našlo dost lidí, ehm, zvlášť v poslední době, kteří by to rozporovali. A v tom jsem narazil na plakát, který zval ke konkurzu. Dělat divadlo a při tom pracovat a pomáhat v nemocnici? Já snad sním? - To je přesně pro mě, říkal jsem si. No a to se mě drží do dnes! :)

Zdravotní klaun je známý tím, že se snaží rozveselit děti v nemocnicích. To je asi nejnáročnější, pokud jde o nějaké závažné onemocnění a dlouhodobou hospitalizace. Souhlasíte?
Určitě souhlasím. Myslím si ale, že u většiny lidí a u dětí obzvášť je přirozené vytěsňovat to nepříjemné, bolestivé a chtít se rozptýlit, zasmát, mít se dobře. V tomto ohledu jsme na tom s pacienty stejně. Není našim primárním cílem je pouze rozesmát, ale alespoň na chvíli vytrhnout z tíživé reality, rozptýlit jejich mysl, vzít obrazně tu jejich nemoc, smuchlat ji do kuličky a vyhodit do koše.

V posledních letech se aspoň část z vás, klaunů, věnuje i práci u dlouhodobě nemocných a taky v zařízeních pro seniory. Není to deprimující?
My klauni máme to štěstí, že do nemocnic vstupujeme jako postavy. Stylizujeme se do lékařů, zdravotních sester apod. Každý má své jméno, kostým, svůj životopis a hlavně červený nos. A to vše nás určitým způsobem chrání před vnitřním zásahem. Na pokoj tedy nevstupuji jako Martin Dobíšek, nýbrž jako doktor René Srdíčko. Se sundaným nosem většinou odkládám i těžkost a tíseň, kterou jsem prožil. Navíc se snažím na to zlé nemyslet a vnímat prostředí a situace v pozitivním světle. To je koneckonců i náš cíl, o kterém jsem hovořil. O mnohem horší to myslím mají skuteční doktoři, sestry a zdravotní personál. Ti se nemají za co schovat. To jejich práce je velice náročná a moc si ji vážím!

V čem se liší práce v seniorských zařízení a dětských nemocnicích nejvíc?
V seniorských zařízeních nevystupujeme jako lékaři, ale snažíme se svými postavami přiblížit archetypům, lidem, kteří žili, nebo mohli žít, v jejich mladém produktivním věku, na který většinou rádi vzpomínají. Má postava Reného Slavíčka je tedy zpěvák a hudebník, který se jako mladý chtěl proslavit v „Ein kessel buntes“, ale protože neuměl ani německy pozdravit, musel se vrátit zpět do Čech, kde si vydělává jako potulný zpěvák romantických písní. Navíc je skutečným prabratrancem bratrance Karla Gotta! Abyste se ale nezalekla, ke všem klientům chováme potřebnou úctu a legraci si z nikoho neděláme. Humor bereme vážně! Největší rozdíl je pak asi v přístupu. Klauniády jsou obecně jemnější, klidnější, tempově pomalejší. Vše má svůj čas a babičky a dědečkové jsou rádi, když přímo za nimi někdo přijde a chce si je vyslechnout. A oni toho mnohdy náležitě využijí! Práce se seniory je úžasná, osvěžující, inspirující, ale i náročná! Klobouk dolů před všemi, kteří se o ně v zařízeních starají!

Pracovní jméno: Dr. René Srdíčko 

Každý Zdravotní klaun používá své jedinečné klaunské jméno – Vy jste Dr. René Srdíčko. Pokud jdete za staršími lidmi, převtělíte se do pana Reného Slavíčka. Jaký vztah máte k jménu René?
V minulém životě jsem se tak jmenoval! Ne vážně, už jsem nad tím několikrát přemýšlel, ale na nic jsem nepřišel:). Zkrátka se mi to jméno líbí, a při vší úctě ke všem lidem s tímto jménem, mi přijde tak nějak vtipné a ztřeštěné, staromódní a divné. Asi nějaké mé alter ego.

Srdíčko a Slavíček jsou taky zdrobněliny. Má tohle nějaký význam?
Prosím, jestli někdo nějaký najde, ať mi ho řekne! Netuším, stejně jako s tím jménem.

Říká se, že běhání vyplavuje endorfiny – hormony štěstí, s tím asi máte bohaté zkušenosti, protože jste dokonce uběhl i maraton. Funguje Vám to?
Tak teď jsem se upřímně zasmál! Těm bohatým zkušenostem! Řekl bych, že s běháním to mám stejně, jako Dr. Srdíčko s léčením. Ano, maraton jsem uběhl, ale spíše jsem se v cíli podobal onomu slovutnému řeckému vojákovi než modernímu běžci. Ale máte pravdu, bez sportu bych nedokázal fungovat.

A co klaunování. Působí na Vás podobně? Anebo si musíte jít po každé po návštěvě nemocnice zaběhat, abyste si vyčistil hlavu?
I když je ta práce pro mne velice energeticky náročná, má velký smysl! Já v ni věřím, miluji ji a doufám, že to tak ještě dlouho zůstane. Každý má někdy chvíle, kdy bilancuje a přemýšlí nad budoucností. Dokud se mi ale bude dařit během návštěvy alespoň někoho rozptýlit a rozesmát, mám sílu zas a znovu nasadit červený nos, a jako Don Quijote bojovat humorem proti bolesti a smutku.

Kde na vás mohou lidé kromě nemocnice a seniorských zařízení narazit?
Na ulici, v lese... :-) Ale pokud chtějí zvýšit pravděpodobnost, tak bych je určitě pozval k nám do Malého divadla v Českých Budějovicích. Snažíme se dělat divadlo poctivě, s citem a duší, takže ať už tam zrovna budu či ne, věřím, že nebudou sklamáni. Děkuji za rozhovor a všem přeji pevné zdraví a hlavně úsměv na rtech.