neděle 24. října 2021 Nina

Plňte si sny, dokud můžete. A pomáhejte si, vzkazuje Jana (19), která prošla rakovinou

Devatenáctiletá Jana je krásná, mladá a věčně usměvavá studentka posledního ročníku gymnázia, bydlí ve Světlé nad Sázavou. Že se s ní osud příliš nemazlil, byste poznali až ve chvíli, když by přišla řeč na pravou hodnotu zdraví a života. Kvůli ranám osudu si života totiž nesmírně váží. Před několika lety jí nečekaně zemřel tatínek a za necelý rok poté jí lékaři diagnostikovali onkologické onemocnění.

Na to, co se stalo před čtyřmi lety, Jana nikdy nezapomene. Jednoho rána se dívka, která žije se svou rodinou ve Světlé nad Sázavou, probudila a společně se svou maminkou našla otce ležet v bezvědomí na zemi. Okamžitě přivolaly lékaře, v nemocnici se ale zjistilo, že má prasklou lebku a masivní krvácení do mozku. Ještě ten den zemřel. Den předtím byla celá rodina na koncertě a poté na návštěvě u kamarádů. Nikdo netuší, co se mohlo stát, kde se mohl uhodit, co zapříčinilo prasknutí lebky. Ze dne na den byl pryč. Janě a jejímu bratrovi - dvojčeti - bylo v tu dobu 14 let.

Dnes devatenáctiletá Jana si tatínkovo úmrtí velmi vyčítala a trápila se natolik, že uvažovala o tom, zda má vůbec smysl žít dál. Necelý rok poté jí po vleklých horečkách a bolestech lékaři diagnostikovali anaplastický lymfom, nádorové onemocnění lymfatické tkáně. Přišla tak další rána osudu, která ji paradoxně v jejím vnímání života posunula a dodala jí sílu ho nevzdat.

Co vám proběhlo hlavou, když jste poprvé od lékařů uslyšela svou diagnózu?
První věc, která mě napadla, byla: „A co volejbal?“ Onemocněla jsem totiž pár dní před začátkem sezony, a jelikož je pro mě sport od malička velkým koníčkem, na nic jiného jsem v ten moment nepomyslela. Když mi stihlo dojít, co se vlastně děje, pocítila jsem kupodivu spíše úlevu. Byla jsem totiž ráda, že se konečně přišlo na to, co mi je, a že mi doktoři můžou pomoct. 

Lehké zjištění to ale nebylo. Já, mamka, i mé kamarádky, které v tu chvíli byly v nemocnici se mnou, všechny jsme brečely. Ještě ten den mě převezli na JIP Kliniky dětské hematologie a onkologie, kde jsem nejdříve musela podstoupit „přípravný blok“ chemoterapie, aby se zjistilo, zda to mé tělo vůbec zvládne. Že to ale zvládnu, jsem se rozhodla hned.

Jak léčba probíhala? Co vše jste musela podstoupit?
Má léčba se skládala z 6 bloků chemoterapie. V každém z nich se nejdříve jeden den tělo takzvaně proplachovalo a poté 5 dní kapala chemoterapie, podobně jako klasická kapačka. Každý den jsem dostávala jiný počet lahviček. Lišily se jak barvou, tak i velikostí a délkou kapání. Po 5 dnech přišel opět „proplachovací den“, a po těchto sedmi dnech musela být pauza před dalším blokem. Abych mohla chemoterapii přijímat, museli mi do těla voperovat port, malou „krabičku“ napojenou na tepnu, přes kterou jsem tu chemoterapii do těla dostávala.

Bohužel chemoterapie neničí pouze to špatné v těle, ale škodí tělu celkově. Proto během léčby nastaly i chvíle, kdy se mi nechtěly tvořit krvinky a krevní destičky a musela jsem dostávat i transfuze. Bílé krvinky se nedají nijak „doplnit“, proto se jejich tvorba podporovala injekcemi.

FN Motol, 2017

Léčbu jste podstupovala v pražské Fakultní nemocnici Motol. Jak takový pobyt v nemocnici vůbec vypadá? Měla jste tam nějaké kamarády?
Dny v nemocnici pro mě byly hodně dlouhé. Především na onkologické JIP, kde jsem měsíc neměla ani spolubydlící. Ráno v 6 hodin nám vždy sestřičky nebo zdravotní bratři nabírali krev, která se poté posílala do laboratoře. Během dne nebylo moc co dělat. Většinu času jsem trávila povídáním s mamkou, sledováním filmů a seriálů nebo povídáním a voláním si s kamarády. Alespoň jednou denně jsem s mamkou chodila na chodbu na procházky. Těch pár kroků po chodbách pro mě bylo velmi zásadních, protože jsem tělo stále udržovala alespoň v nějakém pohybu a byl pro mě pak snazší návrat ke sportu.

Spolubydlící jsem měla až na klasickém oddělení onkologie. Nedá se říci, že bychom se během léčby hodně bavili nebo spolu trávili čas v herně, která tam je k dispozici. Většina z nás totiž byla unavená z léčby nebo nám z ní nebylo dobře. Přesto jsem si ale pár kamarádů našla.

Dvě slečny, které se léčily s Janou, už nejsou mezi námi 

Moc mě mrzí, že dvě holčiny, které se léčily ve stejnou dobu jako já, už dnes mezi námi nejsou. Trvalo mi dlouho se s tím vyrovnat, protože jsme v tom byly všechny společně a přišlo mi nespravedlivé, že já tu jsem a ony už ne. Jedna z nich měla velkou vášeň pro sport jako já, dokonce to chtěla dotáhnout na olympiádu. To už se jí bohužel nepodaří.

Ráda pak vzpomínám na dvě osmileté holčičky, které pro mě byly obrovským povzbuzením a inspirací. Jedna z nich si pobyt na onkologii neskutečně užívala. Byla totiž ráda, že je tam večer bez mamky a kreslila si klidně i do 1 do rána nebo koukala na seriály. Prostě si užívala toho, že je bez dozoru (smích). Druhá byla zase po operaci nohy, takže chodila o berlích. To jí ale v ničem nebránilo. Strašně ji bavilo hrát na Xboxu v herně, a když tam chtěla jít, vzala si prostě berle a stojan s chemoterapií, který tou zdravou nohou před sebou posouvala. Především díky ní jsem pochopila, že nezáleží tolik na tom, v jaké situaci se nacházíme. Že si můžeme naplno užívat života i tak, stačí jen chtít.

Vzpomínám však moc ráda na všechny, se kterými jsem se v nemocnici seznámila. S některými jsem stále v kontaktu a dáváme si navzájem vědět, jak se nám daří. Kromě dětí jsem se moc ráda bavila se zdravotním personálem, sestřičkami, zdravotními bratry i doktory. Jelikož jsem se na onkologii léčila 5 měsíců, všichni mi přirostli k srdci.

Kdo vám byl v tu dobu největší oporou?
Jednoznačně moje mamka. Trávila se mnou celé dny v nemocnici, a aby se mnou mohla být, musela přerušit práci. Spala na ubytovně hned vedle Motola, a když jsem se v nemocnici vzbudila, mamka už byla v mém pokoji a večer zase odcházela, až když jsem usnula. Musím říct, že mamka je strašně silná a navzdory všemu, čím si musela sama projít, pro mě byla obrovskou oporou. Kromě mamky mě pak podporovala celá naše rodina. Mám to štěstí, že jsem z velké rodiny a máme mezi sebou krásné vztahy. Všichni mě navštěvovali v nemocnici i doma, podporovali mě a byli tu pro mě, mamku i bráchu.

V tu dobu jsem také poznala, kteří přátelé jsou ti praví a kteří ne. Například jeden kamarád si kvůli mně chtěl dokonce oholit vlasy, aby mě podpořil. Nebo si mnou psal do 3 do rána, i když ráno vstával do školy. Jedna má kamarádka zase vynechala den školy, aby mě přijela překvapit do nemocnice. Další dvě, které se mnou byly i v ten den, kdy jsem se dozvěděla svou diagnózu, mě často navštěvovaly, kupovaly mi různé čokoládky na zlepšení nálady. Snažily se ze všech sil mi tu mou situaci aspoň trochu zpříjemnit.

V té době jste studovala gymnázium. Jak to je se studiem, když se člověk intenzivně léčí s tak závažným onemocněním?
Hned na začátku léčby jsem se rozhodla, že studium v žádném případě nechci přerušit. Připadalo mi nepřípustné, že bych si měla dát rok „volna“, a poté studovala s o rok mladšími spolužáky. Mamka mi tedy po domluvě s doktory a panem ředitelem gymnázia, na které jsem kvůli léčbě zatím nestihla nastoupit, zařídila individuální plán, aby mi splnila mé přání – nepřerušit studium.

Studium náročné na psychiku 

Studium na dálku bylo ale velmi náročné. Vypadalo úplně jinak, než třeba distanční výuka. Učivo jsem se musela učit sama a do školy jsem dojížděla pouze na konzultace a přezkoušení. Nejtěžší pro mě bylo září v druháku. Do konce září jsem musela dodělat první ročník, ale zároveň jsem nechtěla být znovu pozadu v tom druhém, proto jsem zároveň studovala oba ročníky najednou. 

Momentálně jsem v posledním ročníku a nemůžu říci, zda mé rozhodnutí bylo správné, nebo ne. Na jednu stranu jsem moc ráda, že můžu maturovat se stejně starými lidmi a že jsem ten rok nějak nepromarnila. Na druhou to bylo velmi náročné na psychiku a párkrát jsem nebyla daleko od zhroucení. Pro své psychické zdraví bych asi udělala lépe, kdybych rok nestudovala, nebo si alespoň jeden ročník rozložila do dvou let. Ale svého rozhodnutí více méně nelituji. 

FN Motol 2017

Je i něco pozitivního, co vám tato zkušenost, setkání se s tak závažným onemocněním, přinesla?
Kupodivu ano. Myslím si, že bych bez onkologického onemocnění dnes nebyla tam, kde jsem teď. Oproti svým vrstevníkům jsem rychleji dospěla, nebo to alespoň tvrdí mé okolí. Změnilo se mé myšlení a přístup k životu. Snažím se na sobě pracovat, abych byla nejlepší verzí sebe sama a žádná nemoc mě už neskolila. A hlavně si užívám života. Jednou během léčby jsem zažila den, kdy jsem si myslela, že je konec a že se už nikdy neprobudím. Tahle chvíle změnila v mém životě asi úplně vše. Snažím se opouštět svou komfortní zónu, zkoušet nové věci a užívat si života, jak jen to jde.

Také jsem díky svému onemocnění poznala spoustu skvělých a inspirativních lidí, ať už v nemocnici nebo skrze sdílení mého příběhu

Léčbu jste už plně ukončila nebo musíte dál někam docházet?
Poslední dávkou chemoterapie jsem si „připila“ na Silvestra 2017 těsně před půlnocí (smích). Port mi vyoperovali 6 měsíců poté. Od té doby by se dalo říci, že je má léčba ukončená. Ale musím docházet na pravidelné kontroly, kde se hlídají uzliny, plíce, srdce a krev, a to až do svých 40 let. Ještě také nějakou dobu potrvá, než se tělo plně zotaví. I po 3 letech mám občas problémy s nedostatkem krevních destiček nebo různých vitamínů a minerálů. Tyto věci potřebují čas.

A jak se máte dnes?
Skvěle, pracuji na plnění svých snů! (smích) Během léčby jsem si sepsala dlouhý seznam míst, která chci navštívit a aktivit, které si chci splnit. Na tom teď pracuji. Od ukončení léčby uběhly už 3 roky a spousta snů se mi již vyplnila.

Aktuálně jsem v maturitním ročníku a chci na sportovní fakultu Masarykovy univerzity do Brna. Chtěla bych učit angličtinu a tělocvik. Kromě toho, že bych chtěla být učitelka, bych také ráda měla svou vlastní nadaci nebo alespoň v nějaké pomáhala. Během léčby jsem totiž zjistila, jak moc je důležité, když lidé pomáhají a snaží se vážně nemocným pacientům zpříjemnit jejich život. Nám takto pomáhali Dobří andělé z nadace Dobrý anděl, za což jsem jim nesmírně vděčná! Každý měsíc nám posílali finanční pomoc a ta jistota, že mamka nemusí neustále řešit, kde sežene korunu navíc, abychom to zvládli i finančně, byla obrovskou pomocí.

Také se chci naučit surfovat, dobrovolničit v zahraničí a procestovat co nejvíce zemí. O svých zkušenostech bych chtěla napsat knihu, mít přednášky a inspirovat lidi. Chtěla bych dál předávat věci, které mě život naučil a inspirovat ostatní v plnění svých snů. Nezáleží totiž na tom, čím vším si v životě projdeme. Každý máme nárok na krásný život a splnění svých snů. A tuto myšlenku bych chtěla ve velkém poslat do světa.

I covidová zkušenost bude přínosem, míní Jana 

Jak z pohledu svých zkušeností vnímáte „koronavirovou“ dobu?
Covidová doba mi ve spoustě věcí připomíná mou léčbu – nechodilo se do školy, nosily se roušky, museli jsme omezit kontakt s okolím. Ale myslím si, že vše zlé je k něčemu dobré a že i tato zkušenost bude ve finále v něčem přínosem. Už jen třeba to, že si lidé začínají více vážit maličkostí, které v době před pandemií přehlíželi. Vážíme si také více času stráveného s kamarády a blízkými a spousta lidí poznala i opravdovou hodnotu zdraví. 

Je něco, co byste lidem z pohledu své zkušenosti vzkázala nebo poradila těm, kteří se nyní s vážným onemocněním potýkají také?
Bude to znít možná příliš tvrdě, ale první věcí by asi bylo, aby si uvědomili, že na každého z nás čeká konec. Na někoho dříve a na někoho později. Nikdy nevíme, kdy ten náš přijde nebo kdy nám nějaká velká rána obrátí život vzhůru nohama. Proto je důležité užívat si života naplno a plnit si sny, dokud můžeme. Tahle myšlenka opravdu není žádné klišé. Dále bych vzkázala, že je důležité nenechat strach ovládat naše životy. Právě strach ve většině případech může za to, že si neplníme svoje sny, a pak toho, kdy už je většinou pozdě, litujeme.

Poslední myšlenka, kterou bych chtěla do světa doslova vykřičet, je, aby lidé pomáhali více druhým. Nikdy totiž nevíme, kdy budeme pomoc potřebovat my sami. Je důležité být laskaví a pomáhat si navzájem. To je cesta ke šťastnému životu. Šťastnějšímu pro ty, kterým pomůžete. Šťastnému i pro vás, protože radost z toho, že jste němu pomohli, je tou nejkrásnější.

Pokud byste se chtěli stát Dobrými anděly i vy a začít pomáhat rodinám s podobně těžkým osudem jako měla Jana, je to jednoduché. Stačí se zaregistrovat na www.dobryandel.cz, nastavit pravidelný příkaz a začít přispívat částkou, kterou uznáte, že můžete z rodinného rozpočtu věnovat druhým. Nadace Dobrý anděl odevzdá veškeré vaše příspěvky rodinám do posledního haléře.

Hodnocení článku je 78 %. Ohodnoť článek i Ty!

Foto Archiv Jany | Zdroj Nadace Dobrý anděl

Štítky Jana, rakovina, onkologie, nemoc, příběh, Dobrý anděl, rozhovor, Světlá nad Sázavou

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.