Humpolecké gymnázium si hýčká výjimečný talent. Je jím všestranně nadaný Matěj Doležálek, který sbírá úspěchy na celorepublikových i mezinárodních soutěžích v různých předmětech. Jeho největší láskou je však matematika, kterou „provozuje“ už nyní na vysokoškolské úrovni.
Když měl Matěj Doležálek nastoupit na víceleté Gymnázium dr. Aleše Hrdličky v Humpolci, zavolala jeho tehdejší učitelka na základní škole v Dolním Městě gymnaziální učitelce matematiky Zitě Vodové. „V podstatě mě informovala, že Matěj je velmi nadaný, nejen na matematiku. Tak jsem jí řekla, že pár talentů na škole máme a že to bude fajn. Ale ona mě v podstatě „varovala“, že Matěj je opravdu výjimečný a že tak nadané dítě už v životě nepotkám,“ zavzpomínala Zita Vodová na dobu téměř před osmi lety, kdy se Matěj připravoval do primy.
Dnes devatenáctiletý student má za sebou řadu obdivuhodných úspěchů v nejrůznějších předmětech, a to na celorepublikové i mezinárodní úrovni. I když je všestranně nadaný, jeho největší láskou je jednoznačně matematika. Exceloval na nejrůznějších olympiádách, vloni i letos se kvalifikoval na mezinárodní matematickou olympiádu a v současné době dokonce pomáhá sestavovat i vyhodnocovat některé soutěžní matematické úlohy. Ve svém volném čase píše středoškolskou odbornou práci, takzvanou SOČku. Jeho konzultant z Matematicko-fyzikální fakulty v Praze v posudku uvedl, že úroveň Matějova výzkumu dosahuje kvality diplomové práce.
Jakého tématu se vaše letošní SOČka dotýká?
Týká se teorie čísel. Konkrétně toho, čemu se říká kvadratické formy, což jsou polynomy, mnohočleny. To znamená nějaká písmenka, nějaké funkce, do kterých mohu vkládat čísla a ono mi to něco vrátí. A kvadratické proto, že jde o výraz v druhé mocnině. Já se zabývám tím, která čísla dokáže nějaká kvadratická forma vyjádřit. Když budu konkrétnější – když do ní za ta písmena budeme dosazovat celá čísla, jaká celá čísla z toho výrazu dokážeme dostat. Některá totiž jdou, některá ne, to záleží na detailech. Mým cílem je dokázat, že některé kvadratické formy jsou takzvaně univerzální, že dokážou vyjádřit každé přirozené číslo, a pak ještě kolika způsoby to umí.
Jde o nový objev?
To ne, to je docela starý problém, není to novinka. Ale můj přínos spočívá v metodě, kterou používám. Takže mám vlastní výzkum a na devadesáti stranách se snažím přinést méně obvyklý pohled na tuto problematiku.
Loni jste SOČku zpracovával také. Jak jste dopadl?
Loni to bylo komplikované v tom, že jsem práci napsal, obhájil ji v krajském kole, kde jsem vyhrál, postoupil jsem s ní do kola celostátního, ale toho jsem se nemohl zúčastnit, protože jsem dostal jinou příležitost. Byla to nabídka na účast jakéhosi měsíčního studijního pobytu v USA, kde se konala příprava před mezinárodní matematickou olympiádou v Rumunsku. Ale protože mě práce na SOČce hodně bavila a myslím, že se mi i podařila, chtěl jsem to zkusit letos znovu.
Celorepublikové i mezinárodní úspěchy jste ovšem nasbíral i z jiných předmětů. Proč máte rád zrovna matematiku?
To je zajímavá otázka… Když to řeknu zjednodušeně, tak se mi líbí, jak matika dává smysl, jak to do sebe zapadá. A taky je tam ta osobní zábava, osobní prožitek z toho, že jsem něco vyřešil, že jsem na něco přišel, něco objevil. Jako výhodu vidím i to, že je svým způsobem pohodlná. Člověk se nic moc nebifluje, prostě to zkusí. Není to o tom, že je nutné si pamatovat fakta, spíš to zkusí, ale samozřejmě tuší, jaké nástroje se kolem něčeho používají. Ale faktem je, že tohle je pohled spíš na tu olympiádní matiku než na tu školní.
Takže souhlasíte s tím, že matematika se nedá naučit? Že na ni člověk musí mít talent?
Do jisté míry jo, ale podle mě to není specifický talent na matematiku, ale spíš na chápání věcí, jestli fungují a jestli spolu souvisí. Na druhou stranu říct, že mi to nejde, že se matika nedá naučit, to je trochu alibismus. Neříkám, že z každého, kdo si v pátek na hodinu sedne nad učebnici, hned bude vysokoškolský profesor, to ne, ale přijde mi, že fráze o tom, jak se matika nedá naučit, je často jen výmluva. Něco se naučit dá.
Vzpomínáte si, kdy se poprvé projevilo, že jste všestranně nadaný?
Řekněme, že už na základce mi učení šlo.
Co to znamená?
Nijak zvlášť jsem se do školy nepřipravoval, v žádných předmětech jsem neměl problémy a na vysvědčení jsem měl jedničky.
A už jste se zúčastňoval nějakých soutěží nad rámec vyučování?
Ano, samozřejmě těch pro první stupeň. Těch ale moc nebylo, pamatuji si třeba v páté třídě matiku nebo angličtinu. Vyloženě navíc jsem se soutěžím začal věnovat spíš až na víceletém gymplu. A na střední škole jsem se ještě víc a zcela dobrovolně začal specializovat na matiku.
Když jste se do školy nemusel připravovat, nebylo to rodičům podezřelé? Většina žáků má přece jen zkušenosti s tím, že když po návratu domů hodí tašku do kouta, musí vzápětí čelit nátlaku rodičů, aby se šli učit.
Rodiče mě vždycky podporovali. Když jsem potřeboval někam odvézt, něco zařídit, vždy mi byli nápomocní. A když se mě máma snažila trochu posunout, nebylo to tím, že bych měl špatné známky, ale spíš tím, že jsem trošku línej.
Líný?
No, taková ta parafráze – nedělej dnes, co můžeš odložit na zítra. Ale záleží, jak v čem. Když mě něco baví, tak je asi menší šance, že to odložím. To se děje u věcí, u kterých mám pocit, že je dělám z povinnosti.
Takže když máte úkol na týden dopředu…
…tak ho udělám den před termínem odevzdání místo toho, abych ho udělal hned po zadání. (úsměv)
Říkáte o sobě, že jste líný, ale přesto se léta věnujete olympiádám a soutěžím, které žáci většinou považují za něco navíc…
Když na nižším gymplu přišla nabídka, abych zkusil nějakou olympiádu z jakéhokoliv předmětu, řekl jsem si, „proč ne“. Tak jsem řadu těch soutěží zkusil a sesbíral nějaké úspěchy. Nikdy to ale nenabylo toho významu, že bych nějaký předmět považovat vyloženě za svůj zájem. Tím byla vždy matika.
Jak si vysvětlujete, že se vám dařilo sbírat úspěchy napříč obory? Berete to už jako samozřejmost?
Považuji za samozřejmost, že tu soutěž zkusím, nikoliv to, že uspěju. Vnímám to tak, že jsem ve své podstatě dost zvědavej, a tak si dobře pamatuji informace, které jsou pro mě zajímavé. Myslím, že si hodně pomatuji třeba z dějepisu. Nikdy jsem ho na vysoké úrovni nedělal, ale dobře si zapamatuji fakta, která mě zaujmou. Ale to je i ten háček. Když přijde něco, co považuji za naprostou zbytečnost, tak…
… si to nezapamatujete?
Před tou písemkou to do hlavy na půl dne nacpu, ale pak to zahodím. (úsměv)
Jakou jste dostal nejhorší známku?
Na vysvědčení? Myslím, no, měl jsem pár dvojek – z tělocviku a taky z informatického semináře. Z toho jsme měli během pololetí jen tři známky a já se na jednu písemku zapomněl naučit. A z finanční a ekonomické gramotnosti jsem dostal taky za dvě. To svým způsobem spadá taky do škatulky „není to zajímavý“. Dvojku jsem měl ale spíš kvůli tomu, že jsem tehdy půl roku objížděl hodně soutěží, takže jsem měl vyšší absenci.
Finanční a ekonomická gramotnost je ale do praktického života docela důležitá, nemyslíte?
To nerozporuji, ale mě to tehdy, a možná ani teď, nepřišlo moc zajímavý. Asi bych to měl znát, ale nevnímám to jako něco na pořadu dne.
A pětku jste někdy během školního roku dostal?
Určitě, spoustukrát.
Od svého okolí slýcháváte, že jste výjimečný, talentovaný. Jak se vám to, jako introvertovi, poslouchá?
Když to slyším od někoho, kdo mě zná a kdo má tu chválu podloženou, tak mě to těší. Ale taková ta mylná chvála je mi trošku nepříjemná. Třeba když o mě ten dotyčný někde slyšel, že jsem na něco dobrej, ale sám mě tolik nezná a neví, čemu se věnuji.
Mám dojem, že pro člověka není snadné vyrovnat se s tím, že je v něčem výjimečný. V tom slova smyslu, že si to v hlavě musí srovnat tak, aby jednak nezpychl, a jednak aby dokázal chránit sám sebe vůči okolí, které ho může využívat. Jak toto vnímáte?
U svých spolužáků někdy vidím, že když vypukne panika před písemkou, tak mají tendenci se mě vyptávat na všechno možné. Tak nějak předpokládají, že vím všechno. Ale tak to rozhodně není. Ale nepamatuji si, že by mě někdy někdo nutil, abych mu třeba udělal domácí úkol. Nemám pocit, že by na mě byl od okolí vyvíjený nějaký tlak. Připadám si jako normální člen kolektivu. A sám to vnímám tak, že prostě dělám to, co mě baví. A pokud v tom uspěji, mám samozřejmě radost a snažím se o to, abych byl příště ještě lepší.
Letos maturujete. Kam byste chtěl po gymnáziu nastoupit?
Mám podanou přihlášku na Matematicko-fyzikální fakultu v Praze, na obecnou matematiku. Chtěl bych magistra, pak možná doktorát a svou kariéru směřovat spíš do akademické sféry. Když to řeknu možná trochu nadneseně a s patosem – prostě mě baví matika a rád bych objevoval nové věci.
Jaký výzkum by nejvíce odpovídal vašemu zájmu?
Něco v teoretické matematice. Hledat nová fakta o tom, co už známe. Třeba v teorii čísel jsou hluboké věci, které mají dopad do další teorie a v nějakém důsledku je tam uplatnění do praxe. Můžu uvést například šifrování v počítači, která vznikla tak, že se někdo zabýval tím, proč prvočísla fungují tak, jak fungují, a náhodou objevil nějakou operaci, která se v šifrování dá použít.
