Pondělí 3. 8. 2026 | Svátek má Miluše
Dnes, 17:15
Krajské město Vysočiny má za sebou dlouhou historii. Jihlavák Jaroslav Matějka, kterého řada lidí zná třeba i coby řidiče MHD, se na historii Jihlavy podíval netradičně - očima dvou koček. Redakci Jihlavské Drbny dal k dispozici prvních pár příběhů z připravované knihy nejen pro děti. Šestý díl nás zavede do roku 1627, kdy Jihlavu potrápil požár.
Toho dne byla Mončičí nesvá. Svým kočičím čichem, který je mnohonásobně lepší než ten náš člověčí, pořád čichala na hradbách a pořád se jí něco nezdálo.
„Copak pořád čicháš, Mončičí?" protáhla se malá Ančičí a překulila se několikrát z jednoho boku na druhý.
„Cítím divný zápach směrem od naší tajný kočičí brány, ale nechápu to. Brána přece nijak nepáchne, nijak není vidět. Ta brána prostě jen je. A dnes tam cítím kouř nebo co a bojím se tam podívat."
„To musíme prozkoumat, prosím, prosím!“ žadonila maličká Ančičí.
„Jsem už stará na nějaká překvapení,“ ušklíbla se Mončičí. Ale stejně jí ta maličká přemluvila. Však znáte děti. U koček je to stejné, těm malým splníte, co jim na očích uvidíte.
Když večer za měsíčního svitu proskakovaly tajemnou bránou na jihlavských hradbách, kožíšky jim pěkně hřály a za chvíli se dozvěděly proč.
Ocitly se vedle bývalé mincovny na jihlavském náměstí a všude kolem se ze spousty okolních domů linul hustý dým a nepříjemný kouř.
„Tady někdo asi peče špatně chleba,“ utrousila Ančičí.
Pondělí, 27. července 2026, 07:02
Krajské město Vysočiny má za sebou dlouhou historii. Jihlavák Jaroslav Matějka, kterého řada lidí zná třeba i coby řidiče MHD, se na historii Jihlavy podíval netradičně - očima dvou koček. Redakci Jihlavské Drbny dal k dispozici prvních pár příběhů...
„Ty jsi trdlo, Ančičí, to je rok 1627 a v Jihlavě právě vypukl zničující požár a proto ten strašný kouř, který proniká až do naší tajemné brány!“ ve spěchu mňoukla ta starší a zkušená kočka narozená v knihovně.
Popoběhly kolem velkého mázhausu, kde se na římse majestátně naparoval černý havran a křičel na ty dvě běžící kočky dole: „Když shoří tajemná brána, zmizí i všechny kočky v dějinách Jihlavy, krááá!“
„Za to můžeš ty, ty ptáku? No počkej!“ zamňoukaly unisono obě kočky.
„Může za to! Může, viděl jsem jak v zobáku nesl žhavý uhlík do toho holubníku na náměstí a nadával všem kočkám!“ prohlásil kocour Štefan, který právě vyběhl z onoho mázhazu, aby si zachránil svůj černý kožíšek.
„Ty ho znáš?“ ptá se v běhu Ančičí černého kocoura.
„Havran Ondra, pořád jen škodí a nemá rád kočky, ale to teď není důležité, musíte mi pomoc zachránit ostatní kočky!“ úpěnlivě prosil kocour Štefan.
Mončičí pochopila, že tu nejde jen o záchranu městských koček, ale i o tajemnou bránu, která, kdyby shořela, tak je s cestováním časem úplný konec.
Zatímco někteří lidé hasí na náměstí požár, Ančičí a Mončičí spolu s kocourem Štefanem běhají rozpálenými uličkami, skáčou na kliky, škrábou na dveře všech domů z okolí, tak jak jen kočky umí a budí další a další kočky, které doposud spokojeně spaly v nohách svých páníčků. A ty právě probuzené kočky zase budily skákáním na obličej ty své páníčky. A ti páníčci díky tomu mohli zachránit nejen sebe, ale i své děti a své babičky a dědečky před uhořením.
Trvalo to pravda asi dvě hodiny než se kočkám podařilo vzbudit všechny spící jihlavské občany, ale díky tomu se podařilo zachránit nejen lidské životy, ale i spoustu domů na jihlavském náměstí.
Lidé druhý děkovali radním, že nechali před pár lety vybudovat vodovod ze Smrčné, který přivedl vodu až do města a měli čím hasit.
Nikdo už si nevzpomněl, že město Jihlava v roce 1627 před větší zkázou zachránili dvě kočky a jeden kocour.
Při cestě k tajemné bráně, když se naše dvě hrdinky loučily se svým kamarádem ze 17. století, přeletěl nad jejich kočičími hlavami ten zlý havran Ondra a skřehotal na ně z uctivé výšky, aby na něj nedoskočily: „Stejně si lidé budou myslet, že je zachrrránili hasiči a vodovod ze Smrrrčné a na nějaký kočky si nikdo ani nevzpomene. Kráá, kráá, to říkám já, havrrran Ondrrrááá, kráá...“
Ančičí se smutně a tázavě podívá na svou starší a zkušenou kamarádku.
„Neboj,“ konejší ji, „skuteční hrdinové nepotřebují slávu, stačí jim, že díky nim někdo zítra může znova otevřít oči,“ moudře poučila Mončičí to smutné kotě a společně proskočily tajemnou bránou na hradbách zpátky do našich časů, kde je třeba už zítra můžete vidět jak se vyhřívají na sluníčku.
* Příběhy Jaroslava Matějky přinášíme v plném a neupraveném znění.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
