Useknuté prsty, vypálený cejch a pranýřování. V Kamenici se mluvilo o trestech

„Lidé se nás ptají, jestli jsme tu neměli mučírnu, protože Kamenice měla právo útrpné. Tady ne, ale přes silnici byla radnice, a v nejspodnějším patře byla, řekla bych, cela předběžného zadržení,“ vypráví průvodkyně Anita Sekničková. Kat do Kamenice jezdil z Jihlavy vždy až v době, kdy pro něj bylo více práce. Každý příjezd vyšel na dva zlaté, dvě slepice a navíc musel mít zajištěnou stravu a ubytování po celou dobu, co byl v Kamenici.

Ve středověku každý věděl, jaký trest ho za jeho čin čeká. Za drobné krádeže se sekaly články prstů, špička nosu nebo špičky uší, aby byl člověk mezi lidmi poznatelný. „Poslední výstraha byla useknutá zápěstí a cejch vypálený žhavým železem. To byla poslední možnost, aby člověk odešel z Kamenice živý,“ říká Sekničková.

Pranýřování á máčení v koši

Nevěrné ženy, které si jejich manželé chtěli nechat a nepoctivé kupce, kteří nejčastěji špatně vážili chlebovou mouku, čekalo pranýřování. Ve dvou kládách byly otvory pro krk a ruce, viník tam byl v kleče nebo ve stoje a měl spoutané ruce. „Takový člověk byl odsouzen na jeden až tři dny a byly mu podány tři lžíce kolomazi, což způsobuje křeče v břiše a průjmy. Dělalo se to zejména v létě, tam šlo o to, aby ten člověk měl ostudu,“ vysvětluje průvodkyně. Kolemjdoucí mohli na pranýřovanou osobu plivat, házet na něj zkaženou zeleninu, ovoce či vejce nebo se smát, nesměli ale fyzicky ubližovat. Následně měl ale viník odpykáno.

Pokud si však nevěrnou ženu manžel nechtěl zachovat, neminulo jí máčení v koši. „Bylo to na tři ponory po pěti minutách, v Kamenici nikdo  nepřežil ani ten první. Neznám nikoho, kdo by bez tréninku a ve stresu vydržel třikrát pět minut pod vodou,“ říká sympatická průvodkyně s tím, že kdyby náhodou někdo přežil, byl by označen za čarodějnici a poslán do Jihlavy na další procesy.

V Kamenici byla i šibenice, šlo o rám s padacími dveřmi. Podstatně horší trest však bylo lámání v kole a stínání. Šibenice byla u dnešní vodárny a bylo to proto, že se kněžna Kateřina nechtěla u snídaně dívat na popravy. „Když se stavěla vodárna, nacházely se tam kosti,“ vzpomíná si Anita Sekničková, jejíž velkou zálibou je historie.

Závěrem pak vzpomíná i pověst, která však je zachycená v kronikách. Týká se to lidojedů, místní hostinští vydělávali na hostech hned dvakrát. Jeden z nich unikl na poslední chvíli, když ho před ulehnutím ke spánku místní chlapec varoval a následně se mu podařilo schovat se v lese. Půl roku trvalo, než se dostal do Vídně a další tři měsíce, než do Kamenice přijeli vojáci. Přestože hostinští stihli zahladit stopy, podle kroniky je trest neminul.