Dávali mi půl roku života. I díky paliativní péči slavím už 4. výročí, říká Zorka

Zde Zorka se svými blízkými – v paliativní péči s takzvanými domestiky- sdílela svůj životní příběh.

Domestik je pro někoho nemocného, kdo je na konci svého života, pomocníkem. Pro ty, co jsou paliativními pacienty, to bývá jejich rodina, jejich blízcí. „Jeden z našich claimů je Nejedu sám, abychom v závěrečné etapě života nebyli sami. A rodina, aby to zvládla, potřebuje domestiky jako je třeba hospic Bárka – tedy sestřičky, pečovatelky, lékaře, psychology. Ti jsou tedy domestiky pro domestiky v rodině, je to tedy takový řetězec domestiků. A tak vznikl název, který je takový symbolický,“ vysvětlil Martin Souček, ultracyklista, hlavní domestik a iniciátor akce 8 dní pro paliativu

Ten se před dvěma lety rozhodl vydat na kole do Ameriky na velmi těžký závod, který vedl napříč kontinentem. „Během toho závodu jsem si vybral téma, o kterém budu mluvit - téma paliativní péče. Došlo mi, že v mém věku se toto téma týká každého z nás. Pokud je vám dvacet, tak se téma odcházení týká vašich prarodičů, pokud je vám čtyřicet, tak třeba už vašich rodičů. A jednou se bude týkat nás samotných. Je dobré, abychom se tohoto tématu nebáli,“ říká Souček. A rozhodl se vytvořit projekt, jehož cílem je mluvit o tématu paliativní péče.

Před dvěma lety se rozhodl založit veřejnou sbírku a vybírat peníze pro paliativní zařízení a hospice. Rok po úspěšném absolvování závodu se rozhodl zorganizovat akci s názvem 8 dní pro paliativu. „Ten název jsme vybrali proto, že jsme s mým kamarádem Tomášem zvládli projet ten závod ze západu na východní pobřeží za osm dní. Tisíc kilometrů dlouhý závod jsme zvládli za osm dní a osm hodin. A při setkání se Zorkou, která je paliativní pacientkou, a její rodinou, která je v paliativní péči, tak jsem vymyslel krásný plán, jak tu Ameriku přenést do Česka. Za osm dní a osm hodin přejedeme ze západu na východ ČR, tedy z Chebu do Třince od hospice k hospici,“ popsal Martin Souček.

„Osvěta za socialismu byla absolutně nulová."

Zmíněná paliativní pacientka, Zorka Šťastná z Prahy, se do akce zapojila, jak sama říká, úplnou náhodou. „Vesmír nás s Martinem svedl dohromady. Původně jsem vůbec neměla ambice šířit osvětu o paliativní péči. Ale tím, že jsem se potkala s Martinem, mi to přišlo jako samozřejmost. A je něco, co jsem si uvědomila až v tuto chvíli. Když mi bylo 12 let, tak mi táta zemřel na rakovinu. Bylo to těsně před revolucí. Osvěta za socialismu byla absolutně nulová. A nejen, že s tím mámě nikdo nepomohl, s jeho umíráním, protože to byla hodně dlouhá a těžká cesta, kterou já si moc nepamatuju. Když pak zemřel, tak jsme v podstatě netruchlili. A je hrozně důležitý, aby v tu chvíli s vámi někdo byl. A teď chci, aby v mojí situaci moje děti na to nezůstaly samy, jako jsme v tom tehdy byli my,“ vrátila se ve vzpomínkách Zorka Šťastná. V tu chvíli má slzy v očích.

A s pohnutím v hlase zmiňuje vzpomínky své maminky, která jí nyní vypráví, jak její nemocný otec, když umíral, měl takové bolesti, že po něm zůstávalo rozkousané povlečení. „To je věc, které bych se nechtěla dožít, a ani nechci, aby to zažíval kdokoliv jiný,“ dodává Zorka Šťastná.

Zorka se stala paliativní pacientkou ve chvíli, kdy jí lékaři diagnostikovali rakovinu slinivky a dávali jí půl roku života. „Lékaři říkali, že to moje onemocnění je natolik vážné, že to ani jinak nemůže být. No, a v září slavíme čtvrté výročí. Ano, byla jsem ve fázi života, kdy jsem umírala. Už to bylo hodně na hraně. Ale pak se to zase „přehouplo“ zpátky a bylo to určitě i tou velkou podporou, kterou jsem měla. I změnou myšlení. A zkrátka to jde, když na to člověk není sám,“ dodala s úsměvem Zorka Šťastná.

„Paliativní péče je skvělá věc, ale prosím vás, nepotřebujte ji."

V Bárce byly přítomné i hlavní cyklistky, které jsou zapojené do projektu. Jsou jimi Zorčiny dvě dcery Veronika a Barbora. Ty se s maminkou Zorkou na trase střídají. „Největší pomoc paliativní péče vidím v tom, jak pomáhají mamce. To znamená, čím víc oni pomůžou mamce, tím méně musíme pomáhat my. Takže nám dávají potřebný čas, který můžeme využít jinak,“ poznamenala Barbora Šťastná.

„Moc bych si přála, aby lidé k sobě byli víc lidští. Aby se i v těžkých chvílích nebáli člověku projevit náklonnost. Paliativní péče je skvělá věc, ale prosím vás, nepotřebujte ji,“ sdělila na závěr Zorka Šťastná.

800 kilometrů, 17 hospiců 

Lidé, kteří jsou do projektu zapojeni, ujedou za osm dní zhruba 800 kilometrů. Na trase navštíví 17 hospiců. V ČR je 52 mobilních hospiců. Středeční zastávka v Jihlavě byla pátá v pořadí. Zapojení cyklisté se z krajského města Vysočiny vydali do Telče, do mobilního hospice Sdílení.