Karel Havlíček Borovský. Novinář, spisovatel a politik, který je slavnou osobností z Vysočiny. Ve spojitosti s tímto českým velikánem si dnes můžeme připomenout jednu důležitou událost. 27. dubna 1855, tedy na den přesně před 168 lety, byl Borovský propuštěn z Bressanone, německým názvem z Brixenu, kam byl nuceně deportován před Vánocemi v roce 1851. Tento nechtěný pobyt v zahraničí ho nakonec stál čtyři roky života a podepsal se hlavně na jeho dušením i fyzickém zdraví.
Karel Havlíček Borovský, vlastním jménem Karel Havlíček, se narodil 31. října 1821 v Borové u Přibyslavi. Tento český novinář, spisovatel, básník a politik je považován za zakladatele české žurnalistiky, satiry a literární kritiky. Literárně bývá řazen do realismu, politicky pak patří k druhé generaci národních buditelů. Přídomek „Borovský“, kterým často podepisoval své články, je odvozen od jeho místa narození, tedy od Borové.
Ve svých osmadvaceti letech byl Karel Havlíček Borovský na vrcholu slávy i politického vlivu. Vlastnil největší české noviny, byl všeobecně známý, obdivovaný a materiálně zajištěný. Každá mince má ale dvě strany a bylo jasné, že jeho kritika panovníka a společnosti nebude dlouho tolerována. O dva roky později se Havlíček rozhodl, že bude žít v ústraní a že se společensky nebude tolik angažovat. Přesto byl stále trnem v oku rakouským politikům.
Proto na začátku prosince 1851 přinesl ministr Bach císaři Franzi Josefovi I. doporučení deportovat Havlíčka do Salzburgu. Pro císaře to ale nebyl žádný trest, jelikož Salzburg bylo významné město. Rozhodl, že Havlíček pojede do jižního Tyrolska, do Brixenu.
„Měl byste se sbalit. Venku je zima a cesta bude ještě dlouhá." Bylo kolem třetí hodiny ranní, když policejní komisař Franz Dedera s dvěma strážníky vyzvali Havlíčka, aby je následoval. Na 16. prosinec 1851 zakladatel české žurnalistiky, satiry a literární kritiky dlouho vzpomínal. Toto datum dokonce nenáviděl; ten den byl násilně odtržen od své rodiny, práce a budoucnosti.
Když byl Karel Havlíček Borovský malý chlapec, jezdíval na prázdniny na faru do Batelova na Jihlavsku. Jeho teta tam byla farní hospodyní. Jednu ze svých básní ve vsi nejen složil, ale dokonce ji pojmenoval Dumka na batelovském vršku.
Do Batelova se Karel Havlíček Borovský vrátil také v pozdější době, i když za mnohem méně příjemných okolností. Kočáru, ve kterém ho odváželi do exilu do Brixenu, se porouchalo kolo. Právě ve zdejší kovárně musel udělat přestávku, než dá kovář kolo do pořádku. Při té příležitosti se slavný spisovatel stihl znovu krátce setkat se svým přítelem, místním farářem Janem Slavíkem. Poté ale už následovalo vyhnanství.
Tam Havlíček trpěl hlavně po psychické stránce. I přesto, že za ním pak přijela manželka Julie s dcerou Zdeňkou a společně si pronajali malebný domek se zahradou, byla mu vyplácena měsíční renta 400 zlatých a jedli z jídlo z restaurace, nebyl spokojen. Stále za sebou cítil policejní dozor, který sledoval jeho i jeho korespondenci.
Psychické strádání se odrazilo i v Havlíčkově díle, v autobiografické skladbě Tyrolské elegie, v níž popisuje zatčení a deportaci. V dalších dílech Král Lávra a Křest svatého Vladimíra napadal světskou i církevní reakci a absolutismus. Nejhorší pro něj byl fakt, že je stranou od veškerého dění, a že odjela i jeho žena Julie, které se zhoršila tuberkulóza.
Ve vyhnanství neměl Borovský kontakt s přáteli, ani netušil, co se děje v Praze. Byl zde velmi nešťastný. Rozhodl se proto podepsat policejní protokol, že nadále nebude pokračovat ve veřejných aktivitách a nebude působit v Praze. Poté byl po necelých čtyřech letech z vyhnanství propuštěný, konkrétně to bylo 27. dubna 1855.
Cestou domů v květnu 1855 se dozvěděl, že jeho milovaná žena Julie na tuberkulózu zemřela. On pak zůstal bez peněz a bez práce. Žil v Německém Brodě u matky, rovněž nemocnou dcerku nechal u své švagrové. Měl zakázáno překročit hranice Německého Brodu, zapovězenou měl i Prahu, kde po smrti jeho manželky vychovávali prarodiče jejich dceru. Celkově mu pobyt v Brixenu napomohl k tomu, že svůj život vzdal. Smrt ženy, odloučení od dcery i zákaz milované práce mu zhoršily zdravotní stav. Ve věku 34 let zemřel v bytě svého švagra na tuberkulózu.
Na počest této slavné osobnosti vede okolím Batelova naučná stezka Po stopách Karla Havlíčka Borovského. Celková délka trasy je zhruba 4,5 kilometru a nachází se na ní deseti zastavení.
Trasa začíná v Batelově u bývalé synagogy. Odtud vede Dlouhou ulicí, za starým zámkem, zámeckým parkem, přes řeku Jihlavu, kolem Zámeckého rybníka, za kterým se stáčí doprava k vlakovému nádraží. Následně pokračuje asi 400 m podél trati, poté se stáčí doprava zpátky k Jihlavě, přes parkoviště a doprava Tovární ulicí k autobusové zastávce Batelov, Motorpal. Tady se napojuje na silnici II/402, dává se doleva, asi po 400 m silničkou doprava a po lesních cestách obchází Vršek, aby se přes zahrádkářskou kolonii vrátila do Batelova. V Batelově ústí na Lovětínskou ulici, dává se doprava a po chvíli doleva do ulice Pod Pařízkem, kterou prochází na náměstí Míru s kostelem sv. Petra a Pavla, kde končí.
Foto encyklopedie.praha2.cz, Muzeum Havlíčkův Brod | Zdroj wikipedia, novinky.cz, dotyk.cz, encyklopedie.praha2.cz, Muzem Havlíčkův Brod
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Lež o Havlíčkovi není komunistická, byla tu už za Rakouska. Komunistům se ovšem mohla i nadále jenom hodit. Už T.G.Masaryk řekl, že Havlíček nebyl obětí Rakouska, ale Čechů. Historicky bezpochybně potvrzeno a mnohokrát sepsáno! Já sám měl na blogu 2010 o tom celé stránky. Ale koho zajímá skutečnost? Tahle pitomá legenda se objevuje stále znova jako falešná pětka!
Byl jsem tam v Südtirol a Brixenu často a prostudoval co přišlo pod ruku, česky i německy.
"...německým názvem z Brixenu, kam byl nuceně deportován před Vánocemi v roce 1851. Tento nechtěný pobyt v zahraničí ho nakonec stál čtyři roky života a podepsal se hlavně na jeho dušením i fyzickém zdraví. "
Naprostá pitomost! Havlíček si tam stěžuje na všechno možné,
"všude bláto... lidé buranští... na uklízení tu máme jenom bábu..."
ale jedno chválí: "Co je tu skutečně jedinečné je klima. Dcera (přijela nemocní s tuberkulózou a on se od ni nakazil), je tu za týden jak Turek..."
"Ve vyhnanství neměl Borovský kontakt s přáteli, ani netušil, co se děje v Praze."
Co je to za lež, ty dopisy snad existují do dnes. Jenže tady byl jiný problém. On čekal, že Češi za něj budou bojovat, ale ti se na něj okamžitě vykašlali a neštěkl po něm ani pes.
Tam žil jako prase v žitě, Rakousko ho za poslušnost královsky platilo, (dostával 5x tolik, co vyděl řemeslník), šel z jedné hospody do druhé... Problém psychický, fyzický a finanční přichází s návratem do Čech. V Tyrolsku (nejzdravější klima v Evropě, v Meranu je plicní sanatorium) se tuberkulóza neprojevovala, ta propukla až po návratu do zakouřené země české. Češi, na rozdíl od obyvatel Brixenu, se ho stranili. Byl na indexu a oni nechtěli riskovat svoji loajalitu Vídni. Není pravda, že nesměl do Prahy! Jenže jeho známí se mu vyhýbali a taky neměl z čeho žít.
Jednou se na Příkopech potkal s Boženou Němcovou, která se k němu srdečně znala. On rozpačitě řekl, ať si s ním nedělá na veřejnosti ostudu...
Zažil jsem dobu normalizace, všechno si dokážu živě představit! Jenže Havlíček měl v absolutismu takovou možnost psát, o jaké se v té normalizaci nikomu nesnilo.
Krucifix, a ještě něco!!! Byl zavlečen do Brixenu v roce 1851. Tak si k tomu přičtěte 100 let a představte si, že tem Havlíček píše něco proti vládě a režimu. Jeho kosti by se dnes válely v hromadném hrobě Jáchymovského koncentráku
