Do lesa ji přivedla láska ke koním a přírodě. Koňáků stahujících dřevo ale ubývá, říká Veronika Králová

„Fuj, to jsem se vás lekla,“ vítá mě s úsměvem Veronika. Je zvyklá, že je v lese většinou sama a před mým příchodem ji nevaroval ani Kubík, i když o mě jistě dávno věděl. Jedním z důvodů, proč si Veronika zvolila tuto práci, byl fakt, že si při ní odpočine od lidí. „Roky jsem pracovala v kanceláři. Práce s lidmi je ale opravdu vyčerpávající. Původně jsem chtěla na veterinu, ale to mi rodiče nedovolili. Na gympl jsem nechtěla, tak jsem nakonec šla aspoň na zemědělku,“ začíná mi koňačka pomalu vyprávět.

Ale je žena, která v lese pracuje s koněm opravdu koňačka, nebo lesník nebo kdo? „Já jsem asi kočí,“ odpovídá Verča po chvilkovém přemýšlení. Odkládá pracovní rukavice. Kubík využívá chvilky, kdy se nepracuje, po očku nás sleduje a občas si zakousne listí z nějaké nejbližší větve. „On nikam neodejde, ani se nemusíte bát, že vás kopne,“ říká mi s naprostým klidem, zatímco přímo za Kubíkovým zadkem uvolňuje řetěz připevněný ke kládě.

Verča, plavovlasá žena se slušivými brýlemi, pracuje v naprostém klidu a v jejím podání to vypadá, jako by to ani nebyla žádná fuška. Po téměř sedmi letech jsou s Kubou sehraná dvojka, která si plně důvěřuje. „K práci v lese mě vlastně přivedly životní kotrmelce. Vždy mě k podstatným věcem dostaly okolnosti. Když jsem prodělala oboustrannou plicní embolii, tak jsem si uvědomila, že jsem vždy chtěla koně, ale kdy si ho tedy vlastně pořídím? A tak jsem do toho šla.“

Udělala krok, na který by ne každý měl odvahu. Dala výpověď v práci, vzala si úvěr, koupila koně, auto, přívěs a začala se učit, jak se v lese s koněm pracuje. I když na mě působí jako ostřílený profík, sama říká, že tuhle práci se člověk učí stále. „Nechtěla jsem mít koně ve stáji, za kterým občas přijdu. Myslím, že když si člověk pořídí jakékoliv zvíře, měl by s ním být. A tak jsem přišla k této práci,“ vysvětluje.

Kdykoliv se podívá na Kubu, usměje se. Je vidět, že rozhodně nebere zvíře jako stroj, ale jako parťáka a pomocníka. „Někdo si myslí, že koně taková práce bolí a my je dřeme. Tak to ale není. Mám ho moc ráda. A kdybych mu ublížila, pamatoval by si to a určitě by mi to vrátil.“

Je nás stále méně. Koně jdou jen tam, kam se nedostane technika

Budoucnost koňáků v lesích je ale velmi nejistá. Jak Veronika Králová přiznává, i pro ni samotnou je rok od roku těžší se tímto řemeslem uživit. „Práce je stále méně. Jsme vymírající druh. Bohužel dnes se téměř všude využívá technika a koně se používají jen tam, kam se opravdu nic nedostane,“ posteskne si Veronika, zatímco k pěšině stahuje další klády. Řada koňáků podle Veroniky musela koně vyměnit například za traktor nebo si hledat práci úplně jinde.

Práci přitom koňáci věnují maximum času, úsilí a podřídí jí úplně vše, včetně spánku. V letních měsících vstává Veronika běžně kolem třetí hodiny ranní, nakrmí Kubu, vykartáčuje, naloží a jedou na místo. Pak přijde na řadu strojení. „Nandám cajky, chomout s poduškou, postraňky i náhřbetník… Tady vzadu, to je rozporka,“ ukazuje mi Veronika. Pokud je horko, pracují hlavně dopoledne. Oproti tomu v zimě je práce ovlivněna například silným mrazem.

Projíždím prsty Kubovou zářivou srstí bez jediné špíny. Je to pracant, kterému se dostává nejlepší péče a láska. „Takového koně nemůžete mít jen na seně, to by nevydržel. Denně dostává oves s ječmenem, do toho kloubní výživu a během přelínání navíc rýžové otruby a lněné semínko,“ doplňuje Veronika. S úbytkem práce navíc musí dojíždět Verča s Kubou i na vzdálenější místa. 

Do toho Veronika pečuje o domácnost a dvě děti. O víkendech a ve volných chvílích tráví čas s československým vlčákem Áresem nebo nabízí zážitky právě s Kubou. Během nich se mohou lidé svézt bryčkou, vyzkoušet si každodenní péči o koně i přípravu na práci v lese.