Jirka Doležal: Je skvělé žít svůj sen!

Jirko, kdy se v tobě probudila taková ta touha, že bys chtěl být vidět, chtěl být slyšet?
Když zapátrám v paměti, tak první, co mě oslovilo, bylo cirkusové představení, na které jsem šel s rodiči ve Velkém Meziříčí. A mě se strašně líbil principál cirkusu, který vlastně nic neuměl, nepředváděl žádné akrobatické kousky, nezpíval, neskákal... On jen bavil lidi a všichni mu tleskali. Tak jsem si říkal, že bych chtěl toto zažít.

A kdy jsi tedy zažil svůj první potlesk?
Já jsem byl už na základní škole velmi aktivní, kdy jsem se snažil pořádat různé akce pro nižší ročníky. Bylo mi tak 11, možná 12 let, kdy jsem moderoval svou první akci.

Ty se netajíš tím, že už jako malý jsi recitoval při smutečních obřadech. Jak ses k tomu dostal?
Jako slepý k houslím. Já jsem původní profesí kuchař-číšník. A když jsem tento obor studoval, byl jsem v různých recitačních kroužcích. Tehdy na mém učilišti zemřela jedna paní učitelka a potřebovali někoho, kdo jí vyprovodí na ten druhý břeh. Oslovili mě a já souhlasil. Po obřadu za mnou přišel zaměstnanec krematoria, zda bych občas nezašel zarecitovat báseň i na další pohřby. No, a tak jsem tam pak nějaký čas strávil a recitoval básně na pohřbech. Radost jsem z toho moc neměl. Byl jsem hodně mladý. Ale je to rozhodně životní zkušenost, která mi něco dala.

Co prožívá člověk v roli recitátora při smutečním obřadu? Pro dospělého člověka je to velmi náročné, protože si uvědomuje tu situaci. Ale co na to teenager?
Byl jsem i v zákulisí a viděl jsem přípravy obřadu a to by člověk musel být velký necita, aby to na něj nedolehlo. A ten smutek samozřejmě padnul i na mě. A proto se tím neživím do dneška. Nebylo to příjemné a ani do budoucna se k tomu nehodlám vracet. Ale nikdy neříkej nikdy. Ale i tak pokud budu mít alespoň trošku na výběr, tak určitě ne.

A nyní tvá cesta k rozhlasovému mikrofonu…
Poslouchal jsem různá rádia a moderátorské povolání byla pro mě velmi prestižní záležitost. Na svůj první konkurz do rádia jsem šel v šestnácti letech. Tehdy jsem ještě trošku mutoval, tak hlasové zkoušky byly neposlouchatelné a nevyšlo to. Byl jsem strašně uražený, že u s rádiem nechci mít nic společného. Rádio jsem pustil k vodě. Nicméně za zhruba 2 roky mi kamarádi říkali, že už je opět vypsaný konkurz na moderátora a tak jsem to šel zkusit znova. Tenkrát nás tam bylo několik set zájemců o moderátorskou pozici a vybrali mě.

Jaká byla tvoje reakce na to „jste přijat“?
Bylo mi necelých 18 let. Rodiče mě vezli na ten konkurz a čekali na mě na parkovišti. Já jsem k nim přišel a zeptal jsem se: „Jak vypadám?“ A oni: „No, jako moderátor.“ Byl jsem nadšený, že už v tomto věku mám splněný svůj dětský sen.

Rodiče ti byli velkou oporou, že?
Já mám obrovské štěstí na maminku s tatínkem. Nikdy mě netlačili do něčeho, co bych nechtěl dělat nebo si tím plnili svoje představy o mém životě. Ve všem, co jsem chtěl, mě podporovali, jak nejlépe mohli. Když jsme dělali dětské diskotéky na základní škole, tak mi taťka sestavoval světla a natáčel záznamy. A pomohli mi velmi i při mých začátcích v rádiu. Neměl jsem řidičák a rodiče mě vozili na zaučování z Velkého Meziříčí do Jihlavy. A tak bych jím tímto chtěl obrovsky poděkovat, protože bez nich by to opravdu nešlo.

Časem se z tebe stal úspěšný moderátor, který pracuje nejen v rádiu, ale také moderuje venkovní akce. Co je pro tebe na této práci nejhezčí?
Skvělé je na tom to, že si žiju svůj sen. Moderuji 15 let a pořád mě to strašně baví.

A co je naopak náročné?
Negativní věci já se snažím moc nepřipouštět. Ale občas se mi při práci stává, že se musím usmívat i v momentě, kdy mi to úplně nejde. V té naší profesi je toto zásadní. Nikoho nezajímá, že mám třeba nějaké soukromé starosti. Vždycky se za tím mikrofonem člověk musí smát, ať se děje cokoliv.

Moderování v rádiu, moderování venku a jak k tomu všemu jde zmrzlinový stánek, který vlastníš?
Já jsem si vždycky přál mít to, co měli ostatní kolegové – nabitý diář. Klidně tři akce denně, nevadily mi přejezdy. Moderoval jsem v rádiu, na venkovních akcích, na svatbách. Lítal jsem doslova po celém kraji. A najednou se ozvalo zdraví. Jednoho dne jsem se probral v sanitce po kolapsu organismu z totálního vyčerpání. Tehdy jsem si uvědomil, že bych měl trošku zvolnit, dát si pauzu od rádia a dělat něco úplně mimo obor. Naskytla se možnost tzv. „dělat do zmrzliny“. Té příležitosti jsem se chopil a do dnes toho nelituji. S přítelkyní se o naše zákazníky staráme, jak nejlépe umíme a stejně jako rádio, je i zmrzlina něco, co mě naplňuje.

Jak moc jsi pozměnil žebříček životních hodnot po tom, co se ti stalo?
Zkolaboval jsem v pátek před půlnocí. Ale měl jsem už naložené auto na další akci, která byla v sobotu. V nemocnici jsem podepsal reverz a jel jsem moderovat svatbu. Doktoři nebyli moc nadšení, ale pustili mě. Svůj diář jsem pak ale trošku upravil, a abych se nemotal pořád jen ve světě mikrofonů, zařídil jsem si právě ten zmíněný stánek se zmrzlinou. Mozek začal pracovat trošku jinak a to mi strašně pomohlo.

A co ti tato zcela odlišná činnost dala?
Stánek provozuji tři roky. Za tu dobu jsem potkal spoustu zajímavých lidí. Je to další obrovská zkušenost. 99% lidí jsou příjemní a usměvaví. Zbytek jsou škarohlídi, kteří mají se vším problém. A se všemi těmito zákazníky musíte vyjít. Je to obrovský test trpělivosti. Díky právě tomu rozptýlení mozku mě práce v rádiu opět začala bavit, a když přijdu do studia, cítím to staré známé chvění po těle, radost a hlavně pocit, že toho našeho éteru se ještě nechci vzdát.

Takže se už zase těšíš do studia a usmíváš se za mikrofonem?
Nejenom, že se tam těším a usmívám se. On se ten úsměv od moderátora čeká. Ale usmívám se, protože opravdu chci. Ta práce v rozhlasovém studiu mě totiž začala opět naplňovat, stejně jako tomu bylo dřív! Ale přiznávám, že jsem k tomu potřeboval patřičnou facku od života a urovnání pár věcí, abych si znovu uvědomil – Je skvělé žít svůj sen!