Pohled veřejnosti na Romy se mění. Situace je ale složitá všude ve světě, říká fotograf Lukáš Houdek

Kdo je Lukáš Houdek? Ve zkratce by se dalo nejspíš říci angažovaný fotograf. Čemu všemu se věnujete? 
Bude to znít možná pateticky, ale řekl bych, že hlavně člověk. Věnuju se různým věcem, které ke mně přirozeně přichází. Pokud vím, že v nich dokážu aspoň trochu něco udělat, zkusím to. I když je to občas boj s časem nebo vlastními možnostmi. Nejvíc jsem asi spojený s vedením vládní kampaně HateFree Culture, věnuju se ale taky umění nebo humanitárním a charitativním projektům. Moje máti by to asi zhodnotila tak, že neposedím.

Kdy zas jedete do Ghany, kde vyrábíte ochranné krémy pro Albíny ? 
To je za aktuální situace kolem pandemie velká otázka. Měl jsem tam jet před létem, abych místním kolegům pomohl dokončit proces registrace produktu u ghanských úřadů a nastavit procesy. Nastalá situace však celou věc komplikuje, zejména v souvislosti s blížící se ekonomickou krizí. Podařilo se nám vcelku dobře nastartovat budoucí výrobu krémů pro albíny, které si mají vyrábět oni sami, povedlo se sehnat sponzory, kteří by rozjezd manufaktury financovali. Je však otázka, jak krize do plánů zasáhne a zda se věc podaří udržet.

Minulý rok se nám podařilo zavést výrobu destilované vody, která je pro výrobu krému, jehož recept vyvinuli mladí chemici z VUT v Brně, zásadní surovinou a nedařilo se nám ji snadno v místě sehnat. Povedlo se také vyškolit místní albíny, kteří budou dále krém vyrábět a hlídat jeho kvalitu. Vše je tedy připraveno a krém se s velkým ohlasem v albínské komunitě postupně distribuuje. Uvidíme, zda se díky stávající situaci podaří výrobu udržet, nicméně naši ghanští kolegové se o to snaží a hledají cesty pro rozvoj i v případě, že by investor nakonec spolupráci odřekl. Snažíme se totiž držet cenu krému pro albíny na nízké hladině, aby si ho mohli dovolit kupovat.

Jak myšlenka tohohle projektu vznikla? 
Vše vzniklo, když jsem jel na konci roku 2018 pracovně do Ghany a napadlo mě oslovit místní albínskou asociaci s prosbou o rozhovor o situaci albínů, o nichž jsem věděl, že jsou v mnohých afrických zemích stigmatizováni. Tehdy se mi ozval aktivista Kwame Andrews Daklo, dnes už můj dobrý přítel, a požádal mě, zda bych nemohl z Evropy přivézt pár krémů, protože jsou v Ghaně příliš drahé a albíni si je nemohou dovolit. Jedna 200ml lahvička totiž stojí v obchodě i 30 dolarů. Napadlo mě hodit tu prosbu i na svůj Facebook s tím, že mi třeba pár přátel po lahvičce přidá. To, co se stalo, ale bylo neskutečné. Post se začal virálně šířit a já za dva týdny odjížděl se 70 kily krémů. Ozval se mi ale také brněnský chemik Vojta Kundrát, kterého má aktivita spíš rozzuřila. Sám některé rozvojové projekty realizuje v Tanzánii a naštvalo ho proto, že akce nemá udržitelné řešení. Zavolali jsme si a on navrhl, abychom spolu zkusili ten problém řešit systematicky. Oslovil svou kolegyni z Fakulty chemické VUT Andreu Němcovou, která pak krém z bambuckého másla, které jsem z Ghany podle instrukcí dovezl, vyvinula. Na Hithitu jsme vybrali přes 200 tisíc a mohli jsme se pustit do práce přímo na místě.

Jak na vás reagují místní? Setkal jste se s negativními reakcemi? 
S negativními reakcemi jsem se nikdy nesetkal. Pokud bych generalizoval, řekl bych, že Ghaňané jsou velmi milí a cizincům otevření lidé. Přestože řada z nich se stigmatizace albínů dopouští, setkával jsem se vždy s tím, že lidé naše snažení oceňovali a považovali ho za důležité. Albinismus se totiž nyní stává i díky našim aktivistickým albínským kolegům poměrně sexy tématem. A v rámci albínské komunity se těšíme velké úctě. Uvědomují si, že se snažíme spolu s nimi najít řešení, které jim pomůže z dlouhodobého hlediska. Je to moc příjemná práce, přestože příběhy, které máme možnost slýchat, jsou mnohdy velmi smutné. Ať už ve smyslu stigmatizace, která ničí životy konkrétních lidí, tak i příběhy častého úmrtí albínů z důvodu rakoviny kůže, kterou velká část z nich kvůli chybějící ochraně trpí.

Studoval jste romistiku. Později jste se věnoval dokumentování života Romů v Evropě. Jaká je dnes pozice této menšiny v Evropě ve srovnání s Českou republikou? 
Situace Romů je složitá všude, řekl bych. Každá země má svá specifika a některé země jsou k odlišnostem otevřenější, než jiné. Přesto ale najdeme i v zemích, které jsou vnímané jako tolerantní, občas zarážející přístup k Romům, podobně jako třeba k jiným skupinám. Sám jsem byl ještě během svých studií romistiky svědkem následků policejních razií na tábory rumunských Romů na předměstích Paříže, kde jsem momentálně prováděl výzkum. Policie často dorážela do tábora v noci, vyhnala obyvatele v nočních košilích ven na mráz a tam je nechala dlouhou dobu stát, včetně starých lidí a dětí. Podobné věci sledujeme také v Itálii. V Česku mají stále velký vliv na život Romů předsudky. Velký problém vnímám například na trhu s bydlením, kdy i moji přátelé, vysokoškolští absolventi, mívají problém sehnat bydlení. Je to pak začarovaný kruh. Romům se často předhazuje to, jak a kde žijí. Když ale chtějí z toho kruhu vystoupit, není jim to mnohdy umožněno. Mnoho z nich bydlí na předražených a nevyhovujících ubytovnách a kolo se točí dál.

Mění se pohled veřejnosti na Romy? 
Mám pocit, že ano. Velkým problémem totiž je, že jsou témata týkající se Romů často v médiích pojednávána bez nich, nemají možnost se vyjádřit, sdílet vlastní pohled. Objevují se navíc zejména v situacích, kdy je nějaký problém. Může se proto pak zdát, že s Romy jsou jen problémy. Ale většina z nich ve skutečnosti žije normální život, jako my všichni ostatní, mají podobné starosti i sny. V poslední době se to lepší, v médiích se objevují i příběhy konkrétních lidí, které nám dávají možnost se s nimi ztotožnit. Čím dál více je slyšet o romských středoškolácích a vysokoškolácích a tím pádem se i pohled veřejnosti postupně mění. Zatímco jsme se ještě před pár lety setkávali v diskusích na facebookové stránce HateFree Culture s názory, že vzdělaní a úspěšní Romové neexistují, dnes už takové komentáře čteme jen zřídka. Je ale důležité také ukazovat Romy, kteří nejsou chirurgové nebo právníci, ale žijí běžné životy, jako většina ostatních lidí. A takových Romů je spousta.

Zaměřil jste se také na fotografování příslušníků náboženské sekty transsexuálů, takzvaných hidžer, v Indii. Jak jste se k této komunitě dostal? 
Zaujala mě už před více než deseti lety, kdy jsem byl v Indii poprvé na teréním výzkumu a při procházce v poušti jsem narazil na farmu, kde právě jedna z hidžer vedla obřad. Tehdy jsem si začal zjišťovat, kdo to byl, a vzal jsem si do hlavy, že se mi musí podařit mezi tuto jinak uzavřenou skupinu trans lidí dostat. Což se mi o několik let později povedlo. Hledal jsem je nejprve přes různé internetové gay seznamky, až jsem narazil na pár lidí, kteří mě některým lidem z komunity představili. Po týdnech testování, zda jsem důvěryhodný, mě pak pustily mezi sebe a začaly mi ukazovat svůj každodenní život, strukturu i problémy, s nimiž se potýkají. Pak jsem na navázaných vztazích stavěl při daších návštěvách a stále se vyvíjí.

Jaká je historie hidžer v Indii? 
Ony samy se odkazují už k Rámájaně, kde jedna z postav změní pohlaví. Obecně patřily dříve mezi vážené složky obyvatelstva. Působily jako poradkyně vládců, soudkyně, strážkyně harémů. Obecně se věří, že mají magické schopnosti. Proto snad na každé indické svatbě nechybí skupina hidžer, které tančí a zpívají. Stejně tak v případě, že se narodí dítě. Věří se, že jejich požehnání má skutečnou váhu. Lidé jim při takových obřadech často dají tolik, kolik si řeknou, protože se obávají případné klatby, kterou by v případě nespokojenosti mohly hidžry vyřknout. Magie a různé obřady pak hrají také důležitou úlohu v životě jich samotných. Některých jsem měl možnost se účastnit.

Jejich situace se paradoxně v posledních letech horší. Velká část z nich se živí prostitucí, jsou terčem násilí a zneuživání jak ze strany veřejnosti, tak třeba policie. Donedávna byla homosexualita v Indii trestná, což této stigmatizaci, perzekuci a vydírání nahrávalo. Díky práci aktivistů, z nichž mnohé počítám mezi své přátele, se situace sice pomalu, ale mění k lepšímu.

Jak se indický muž stane hidžrou? 
Dříve tomu bývalo tak, že pokud například rodiče zjistili, že je jejich chlapec zženštilý nebo tíhne k tomu, že se obléká jako dívka, sami ho k hidžrám odvedli. Traduje se, že hidžry děti kradou, ale to spíš vnímám jako mýtus, podobně jako se u nás strašily děti třeba s Romy. Já sám si to z dětství pamatuju. Nejčastější způsob je takový, že člověk sám pozná, že je sice biologicky mužem, ale cítí se jako žena. A tak sám vyhledá některou z komunit hidžer a stane se její součástí. Aby se člověk stal pravou hidžrou, měl by podstoupit velmi bolestivý rituál odstranění genitálií. Ten pak řada lidí nepřežije. Ty, které přežijí, jsou považovány za vyvolené. Většina dnes zákrok podstupuje v nemocnici, jde v podstatě jen o odstranění penizu - bez plastické operace - zákrok nicméně nemá takovou váhu, jako tradiční rituál.

Komunita je často zachytnou sítí v případě, že člověka jeho rodina kvůli identitě zapudí. Hidžry si vytvářejí umělé rodinné vztahy. Každou komunitu vede guru, většinou starší zkušená hidžra, která přijímá nové členky za čély, žákyně. Ty pak fungují jako dcery a jednotlivé čély mají mezi sebou sesterské vztahy. Fungují také vztahy sestřenic, babiček a podobně. Hidžry pak mají vlastní normy, kterými se musí jednotlivé hidžry řídit. Velmi důležitou součástí je čest domu, kterou musí každá z nich pěstovat. Pokud se proviní proti pravidlům, může být exkomunikována. Platí také většinou to, že jednotlivé rodiny mají sdílenou ekonomiku, kterou řídí guru. A jednotlivé domy si nelezou do zelí. Mají rozdělené město a podnikají ve vymezeném území.

Podle svých slov jste v dospívání trpěl kvůli své sexuální orientaci. V jednom z rozhovorů jste řekl, že byste v té době radši umřel. Co vám tehdy pomohlo? Bylo to okolí? 
Pomohla mi vidina toho, že jako gay nejsem sám, a že se mi podaří z malého města, kde jsem žil, uniknout na vysokou školu do Prahy. Bezesporu to ale byla také úzká skupinka dalších divných lidí, s nimiž jsem trávil volný čas. Jiné okolí moc podpůrné nebylo. A trvalo mi nějakou dobu, než jsem se začal do rodného města rád vracet.

Jak se vaší orientaci stavěla rodina? 
Zpočátku ne moc nadšeně, což je přirozené. Člověk si musí uvědomit, že on sám uchází cestu k sebepřijetí, srovnání se s vlastní orientací. Když pak přijde za rodinou, nemůže očekávat, že mu v daný moment zatleskají a řeknou, že jsou šťastní. Také oni potřebují čas, aby to zpracovali. Pro mnoho rodičů je to šok, zbortí se jim představy o dalším životě svých dětí, sny o vnoučatech, mají obavy z reakce okolí. U nás to dopadlo víc než dobře a má rodina si zamilovala mého dnes už bývalého partnera, se kterým jste strávili jedenáct let.

Podobnou situací si dnes prochází řada mladých lidí. Co byste jim doporučil? 
Že v tom nejsou sami, a že se to určitě zlepší. To byly právě strachy, které jsem měl i já. Dnes žiju spokojený život a situace, v níž jsem byl jako teenager, mi dnes už přijde naprosto vzdálená. Proto je dobré to vydržet, najít si případně útěchu ve svých zájmech, snažit se najít v okolí lidi, kteří vás pochopí a případně si sami říct o pomoc. Vždy mě velmi zasáhne, když čtu zprávy o mladých lidech, kteří situaci neunesli a spáchali sebevraždu. Neviděli jinou možnost. Přestože třeba čekala za dveřmi a byla velmi blízko.

Věnujete se často menšinám. Proč právě jim? Je tam souvislost s tím, že jste sám součástí menšiny?
Určitě. Já jsem dnes, myslím, se sebou srovnaný sebevědomý člověk, kterému se podařilo postavit na nohy. Vadí mi ale nespravedlnost a stigmatizace, kterou jsem sám zažil, a kterým někteří ještě dnes čelí. A je jedno, jestli to je LGBT komunita, Romové, muslimové, albíni v Africe nebo matky samoživitelky. Proto se to snažím ovlivňovat. Ne každý je v situaci, že si dokáže pomoct sám a na nohy se postavit.

Určitě se setkáváte také s negativními reakcemi na témata, kterým se věnujete. Jak na takovou odezvu reagujete? 
Vždycky slušně. Jsem zastáncem konstruktivní diskuse. Pokud dostanu zprávu nebo e-mail, který je věcný, vyměním si s autorem i několik zpráv. Pokud je sprostý nebo mě uráží, snažím se reagovat buď s nadhledem, nebo naopak odpovím, že vyjádřit odlišný názor a kritiku se dá i s grácií. A že až se to naučí, ať mi přijde svůj názor říct klidně znovu a můžeme to probrat. Reakce veřejnosti k mé aktivitě určitě patří a nebránim se jim. Nicméně musí mít úroveň a neměla by porušovat zákony České republiky.

Jste koordinátorem HateFree Culture, kde působíte od samého začátku projektu. Sám říkáte, že témata násilí a nenávisti se vás velmi dotýkají. Čemu konkrétně se v HateFree Culture věnujete?
Já kampaň od počátku vedu. Co se týká našich aktivit, tak jednak z podstaty věci vyvýjíme mediální aktivity formou článků, rozhovorů nebo videí, v nichž se snažíme jednak přinášet pohledy odborníků na témata, která do našeho záběru spadají, jednak hlas samotných příslušníků marginalizovaných skupin. V minulosti jsme se intenzivně věnovali vyvracení hoaxů. Velkou částí naší práce je také rozvíjení a moderování diskusí zejména na naší facebookové stránce. Vnímáme, že je důležité udržovat bezpečný prostor, kde se mohou lidé o těchto často velmi složitých a emocemi prodchnutých věcech pobavit. Pořádáme ale také workshopy virtuální reality pro seniory, zapojujeme také ve velkém současné umění, pořádáme Otevřené snídaně nebo večery stand-up comedy HateFree Stage.

Jaká je momentálně situace ohledně koronaviru v Africe? 
Liší se to asi země od země. Já jsem se těsně před zavřením hranic vrátil z reportážní cesty do JAR. Tam momentálně je třítýdenní zákaz vycházení, lidé mají strach, zda ekonomika země takovou krizi zvládne a nevyostří se nenávist vůči uprchlíkům z jiných afrických zemí, kterých žije podle odhadů v zemi až 5 milionů, nejvíce ze sousdního Zimbabwe. Země se potýká s velkou nezaměstnaností, lidé viní pávě migranty z obsazování pracovních pozic, dá se předpokládat, že nevraživost nyní ještě vygraduje. Ze zemí subsaharské Afriky také dostávám zprávy, že v některých dochází k obviňování albínů, že mohou za koronavirus, případně za výpady vůči cizincům. Někteří je viní z toho, že do jejich vlasti virus zavlekli. Nicméně se mi takhle na dálku zdá, že se jedná o jednotky případů, ne pravidlo. Ale upřímně mě to překvapilo. Opět se ukazuje, jak silná může být role mýtů a polopravd.

Jak vám koronavirus zkřížil plány? Ať už cestovatelské nebo pracovní? 
Do Ghany se asi jen tak nepodívám. Měl jsem mít také v dubnu pro mě poměrně zásadní výstavu v Muzeu současného umění v Krakově a řadu dalších akcí a cest, které se neuskuteční. Současně je složité udržovat blízké vztahy na dálku, mezi kontinenty, nicméně věřím, že současná opatření povedou k řešení a brzkému zlepšení. A tak to přijímám jako nutné zlo, které musíme podsoupit, aby snad zase bylo brzy dobře.