Monika Lapáková: Už jako dítě jsem věděla, čeho chci dosáhnout. Plním si své sny

Moniko, vydejme se ke kořenům… Kdy jste zjistila, že vás přitahuje letectví?

Velmi brzy. Už ve čtyřech letech jsem si s dědou, který dělal palubního technika, prohlížela knížky o letectví. Pak jsem poprvé letěla vrtulníkem a v tu chvíli jsem měla jasno, že se chci stát pilotkou. Když jsem končila základní školu, věděla jsem, že chci studovat na Střední průmyslové škole dopravní v Plzni, obor Provoz a ekonomika dopravy. Tehdy jsme si mohli podat tři přihlášky na střední školy, ale já dala jen jednu, a to i přesto, že na zmíněný obor, který se věnoval letectví, brali pouze patnáct lidí. Všichni mi říkali, ať neblázním a pojistím se jinou školou, ale prostě ne, měla jsem jasno. Musela jsem to dokázat. Hodně jsem se učila a pracovala na sobě. Nakonec jsem byla patnáctá a na školu se dostala (úsměv). Najednou jsem studovala něco, co mě velmi bavilo. Jakmile jsme měli letecké obory… no, bylo to prostě to pravé ořechové. Věděla jsem, že jdu správným směrem. Letectví byla vášeň.

U ženy je to celkem nevídané…

Možná, ale už se to lepší, i když jsou ženy samozřejmě stále v menšině. Dokonce už jsou různé organizace, které ženy v letectví sdružují. Já chtěla být primárně pilotkou. To byl můj sen. Jenomže výcvik je neskutečně drahý. Chcete se stát dopravním pilotem? Je třeba počítat s investicí až milion a půl.

Jedna věc je sen, ale zmiňovaná investice bude pro většinu lidí stopkou…

Tak to bylo i u mě. Létala jsem s ultralehkým letadlem a jen u něj stála letová hodina dva tisíce korun. A to se bavím o pouhém hobby. Pro případnou kariéru dopravního pilota to nemá markantní využití. Vezměte si, že se bavíme o penězích, ale další věc je zdraví – jak fyzické, tak psychické. Málokdo projde testy. I proto se dá říct, že jsou piloti skutečně odolní. Není to práce pro každého.

Běžný člověk, co do toho nevidí, si to možná ani neuvědomí…

Asi ne. Skutečně mohu říct, že jsem obklopená naprostými profesionály. A to nemluvím jen o pilotech, ale i kolektivu, ve kterém pracuji. To na svém oboru miluju. 

Vraťme se k vašim studiím na VŠTE. Nejdříve jste studovala obor Ekonomika podniku…

Ano. Byla jsem na tomto oboru rok. Chtěla jsem se zabývat leteckým byznysem, ale zjistila jsem, že to není tak úplně ono, že mě ekonomický obor nenaplňuje. Ve škole mi navrhli, že bych mohla přestoupit na obor Technologie dopravy a přepravy, což jsem kvitovala. Studium bylo zajímavé, ale být to na mně, věnovala bych se letectví ještě podstatně víc. (úsměv) Každopádně na leteckou dopravu byly zaměřeny mé seminární práce. Ačkoliv jsem na vysoké škole došla až do cílové rovinky, nakonec jsem ji nedokončila. Chyběl mi jeden předmět… Je to stále otevřené. Na druhou stranu jsem během studií získala práci v oboru, ve kterém jsem vždy chtěla působit, takže to vlastně dobře dopadlo.

Jak jste se dostala k letecké společnosti, ve které nyní pracujete?

Nastoupila jsem na brigádu. Přihlásila jsem se na pozici recepční, ale už na pohovoru jsem jim narovinu řekla, že mým snem je v letectví něco dokázat. Paní, se kterou jsem měla pohovor, mi navrhla, že by pro mě měla nabídku na ekonomickém úseku, že je škoda, abych seděla na recepci. Nastoupila jsem na pozici administrativního pracovníka. V té době jsem už na VŠTE studovala dálkově a z Plzně jsem každý den jezdila do Prahy na brigádu. Když vás něco baví, překonáte každou překážku.

Musíte být cílevědomá. Je to tak?

Jsem cílevědomá. A také tvrdohlavá. Prostě si za tím jdu. Zároveň se ráda učím novým věcem.

U mladého člověka to v dnešní době není až tak běžné…

Nejspíš to běžné není. Bývalí spolužáci ze základní školy nechtějí věřit, že se mi splnilo to, o čem jsem mluvila už v dětství. Jasně, jsou dny, kdy toho máte plné zuby. Tak je to všude. Ale jsem šťastná…

Ekonomie vám každopádně nejspíš není úplně souzená, protože jste nakonec přesídlila jinam. Proč?

Deset měsíců jsem dojížděla na ekonomický úsek, ale uvědomila jsem si, že bych chtěla ještě blíž k letecké dopravě. Každý den jsem projížděla inzeráty, až se jednou objevil inzerát na pozici na oddělení řízené dokumentace a sběru dat. Šlo rovnou o zástupce vedoucího. Uvědomovala jsem si, že nemám šanci, ale proč to nezkusit? Přišla jsem na pohovor, řekla jim, že studuji dálkově, že zrovna finišuji bakalářskou práci, že nemám zkušenost s hlavním pracovním poměrem, ale že by mě ta práce skutečně naplňovala! Přijali mě. Je to už rok a jsem stále nadšená. Mám perfektní práci, kterou bych neměnila.

Co má vaše oddělení na starosti?

Veškerou interní dokumentaci. Například distribuujeme dokumentaci do letadel, zpracováváme data od pilotů, ze kterých děláme statistiky a tak dále. Je to dynamická práce, pro mě ideální, protože nesnáším stereotyp.

Co byste vzkázala studentům, kteří chtějí něčeho dosáhnout?

Aby si za tím šli. Zároveň je důležité zdůraznit, jak je důležitá každá zkušenost, praxe, brigáda… Pracovala jsem jako servírka, recepční, vedoucí týmu a tak dále. Na brigády jsem chodila už v 16 letech. Na pohovoru byli překvapení, kolik zkušeností už mám ve svém věku za sebou. Bezesporu i to sehrálo svou roli v tom, že jsem nakonec byla úspěšná.