Nemáme rádi, když si kapely dávají nějaké mantinely, říkají Rybičky 48

Kapela oslavila osmnáct let. Jak se cítíte, jako „znovu plnoletí“?
Kuba Ryba: Tak když tu kapelu přirovnám k nějaké mladé holce, tak je v nejlepším rozkvětu. Teď by se teprve měla začít otáčet a líbit. A co se týká nás, tak my jsme všichni mlaďoši, jsme ještě ve věku, kdy se do toho dá šlapat třeba dalších dvacet let. A osobně se cítím asi nejlíp, co jsem se kdy cítil.
Petr Lebeda: Jak se na tebe tak dívám, tak určitě. Začal ses o sebe víc starat. Držíš životosprávu. Trocha toho duchovna. (smích)
Kuba: Tak ono když se daří, jsem srovnaný ve vlastní palici, tak je to znát. Předtím jsme byli testosteronem nabitý hovada, co si budeme vyprávět. Chlapi holt dostávají rozum mnohem dýl.

Osmnáct let je dlouhá doba. Jak se Rybičky za tu dobu proměnily?
Petr: Podle mě se vyvíjejí jako každý normální člověk. Reagujeme i na to, jak stárneme my, a zaplaťpánbůh i naše publikum. Největší rozdíl je asi to, že už se nezpívá o středoškolských láskách, protože už nejsme na střední škole. Někteří už jsou ženatí a jeden má dokonce i děcko, takže ty středoškolský lásky by tam mohly dělat trochu neplechu. Je to podle mě míň praštěnější.
Kuba: A to já si myslím, že je to praštěný pořád. Jen trochu jiným způsobem. Ze začátku jsme všechno dělali tak, že jsme jako hovada někam nalítli a nad ničím nepřemýšleli. Teď se tomu snažíme trochu věnovat, aby ty naše vtipy nebyly úplně záchodový. Vždycky říkám, na kapele musíš makat 18 let, a pak se začne dařit. (smích)

Necháváte se v tvorbě ovlivnit aktuálními trendy?
Kuba: Když jsme začínali, to nám bylo těch 17-18, tak jsme byli určitě ovlivněný americkým pop punkem jako Sum 41, Blink 182… V tu dobu jsme logicky nejvíc jeli tohle, protože nás to nejvíc bavilo. Ale pak jsme si v určitou chvíli řekli, že by bylo pitomý, kdybychom dopadli jako nějaké kapely, které i v padesáti pořád skládají ty samé písničky a jedou ten samý styl. Na to pak většinou dojedou, protože v podstatě vykradou samy sebe. A upřímně, když je ti 50 a zpíváš o věcech, jako by ti bylo 20, tak ti to dvacátníci nežerou a padesátníci taky ne. Řekli jsme si, že nebudeme žádným způsobem „zaškatulkovatelný“. Nemám totiž rád, když si kapely dělají samy mantinely. Jednou si zahrajeme reggae, jednou hip hop, je nám to úplně jedno. Ale vždycky v tom musíme mít něco, co jednou jeden člověk popsal jako „rybičkovskej vejm*d“. Máme prostě rádi nahlas kytary, řežeme do toho pořád stejně.

Takže v tom se cítíte nejvíc? V řezání do kytar?
Kuba: Tak určitě. Bubeník mlátí do kozích kůží, my do strun, a když to dělá kravál, tak je to boží.
Petr: Musí tam být hodně všeho!

A máte to takhle i v osobním životě?
Petr: Já za sebe mám na podiu rád všeho hodně, všechno nahlas. Ale doma jsem výrazně víc v klidu.
Kuba: Já to tak měl hodně dlouho napružený i v osobním životě, šel jsem na doraz, možná i přes. Ale pak přišly nějaké zdravotní komplikace, tak jsem to zastřihnul a teď dobrý. Jsem vyklidněnější, ale nemůžu říct, že bych nebyl magor.
Petr: Kuba je ten týpek, co je schopný přilítnout ve tři ráno domu s 15 kamarády.

Tak to musí mít manželka velkou radost…
Kuba: Jo, ale už jsme spolu deset let. Ona je zvyklá. (smích)

Máte nový song Muži. Prý jste ho napsali během pěti minut. Vznikají takhle standardně hity Rybiček?
Kuba: To je vždycky jinak. Někdy na tom makám půl roku, někdy tři roky, něco je v šuplíku, a pak se to vytáhne. U těch Mužů to bylo tak, že jsme točili medailonek, ve kterém jsme měli ve zkušebně dělat, že zkoušíme novou písničku. No, jenže my nejsme žádní herci, a když jsem si představil, že bychom tam měli takhle lhát, což nesnáším, tak jsem si říkal, že všechny překvapím a něco napíšu. Druhý den jsme si to zkoušeli, a když jsem viděl, jak si to hned broukala moderátorka i kameraman, tak jsem si říkal, že to bude další singl. Prostě nám to skvěle sedlo.

A vzhledem k tomu, že jsme dva roky zpět udělali singl Ženy, tak jsem si řekl, že uděláme Muže.
Petr: A za další dva roky budou Děti, a bude to komplet.

Máte před sebou turné, jedno z vašich největších. Pracuje po osmnácti letech ještě vůbec tréma?
Kuba: Ježíš, to bys koukala. I když jsme se na to v podstatě postupně připravovali. Když vyprodáváš kluby pro 500 lidí, přejdeš do něčeho většího a většího. Třeba před koncertem ve Foru Karlín jsem měl takovou trému, že jsem před začátkem zvracel. A to jsem ani nepil. (smích)
Petr: Já jsem tě ale před koncertem viděl zvracet mockrát.
Kuba: Ale tentokrát to bylo kvůli trémě. (smích) Ale k těm koncertům. Po Karlíně jsme si zkusili udělat velkou halu v Brně, to se nám taky podařilo, tak jsme si řekli, že až bude příště něco většího, tak to bude O2 aréna. Bude to určitě dobrý, bude tam skvělá show.

Co má kapela v plánu po turné? Budete odpočívat?
Kuba: Máme jen krátký odpočinek. Budeme končit 6. března v Brně, potom máme krátkou dovolenou, ale během toho stejně budeme nahrávat, takže úplně volno nebude. No a v půlce dubna jedeme do Irska, kde budeme natáčet nový klip, který se jmenuje Divoký Ir, bude to keltský a bude to sranda. A vůbec to nebude Sranda z Divokýho Billa. (smích)

V listopadu nás pak čeká O2 aréna, která bude takovým završením koncertů. Bude to obrovský a jsme z toho rozklepaní jak ratlíci, ale to dáme. Je to přeci jen největší sokolovna v Čechách. Důležitý je, že ty koncerty nebudou stejný. O2 aréna bude úplně něco jiného, chceme si s tím pohrát.
Petr: Přesně, bude to furt víc. Padací hrady, žirafa proskakující hořící obručí a tak. (smích)