Středa 12. 8. 2026 | Svátek má Klára
Úterý, 11. srpna 2026, 19:48
Krajské město Vysočiny má za sebou dlouhou historii. Jihlavák Jaroslav Matějka, kterého řada lidí zná třeba i coby řidiče MHD, se na historii Jihlavy podíval netradičně - očima dvou koček. Redakci Jihlavské Drbny dal k dispozici prvních pár příběhů z připravované knihy nejen pro děti. Sedmý díl vzpomene na rok 1645, kdy Jihlavu dobyli švédští vojáci.
1645 – KTERAK KOČKY NEZABRÁNILY ZRADĚ A ŠVÉDI OBSADILI JIHLAVU
„Mončičíííí!“ mňoukla jednoho zimního večera malá Ančičí na jihlavských hradbách na svou dřímající starší kamarádku.
„Copak se děje, kotě?“ zeptala se napůl starostlivě a napůl unaveně Mončičí.
„Tady po hradbách běžel chlap a hořela mu hlava!“ volala vyděšeně Ančičí.
„To byl Ohnivý Švéda, kdo jinej. Buď v klidu!“ zívla Mončičí.
„Kdo?“
„Každé město má minimálně jedno strašidlo. Taková Praha má dokonce desítky strašidel a my tady v Jihlavě máme Samuela Österlinga. Běhá tu za trest v zimních večerech po hradbách, protože byl krutý k místním obyvatelům. A víš ty co? Když už jsi mě vzbudila, půjdeme se tam podívat.“
Malá Ančičí ráda skákala do minulosti tou známou jihlavskou tajemnou bránou na zdejších hradbách, takže ji nikdo přemlouvat nemusel. Navíc se vždy dozvěděla něco nového, a tak během okamžiku naše kočky proskočily rovnou do roku 1645.
Ocitly se na hradebním parkánu a sledovaly dění u všech pěti jihlavských bran.
U každé brány hlídalo několik strážných se zbraněmi. U každé střílny stál voják s mušketou a kočky se mezi tím vším obratně proplétaly.
Pondělí, 3. srpna 2026, 17:15
Krajské město Vysočiny má za sebou dlouhou historii. Jihlavák Jaroslav Matějka, kterého řada lidí zná třeba i coby řidiče MHD, se na historii Jihlavy podíval netradičně - očima dvou koček. Redakci Jihlavské Drbny dal k dispozici prvních pár příběhů...
Jihlavu právě obléhalo švédské vojsko vedené ukrutným Samuelem Österlingem. Lidé spolu s vojáky střežili mohutné hradby i všechny městské brány, aby se do města nedostal ani jediný cizí voják.
Kočky mají jednu skvělou vlastnost – rozumějí všem lidem bez rozdílu. Naše dvě hrdinky právě u Brtnické brány zaslechly, jak se Švédové domlouvají, jak lstí proniknout přes městské stráže, protože jinak byly jihlavské hradby nedobytné a brány pečlivě střežené.
Brzy zjistily, že kupci, kteří míří k městu od Brtnice, jsou ve skutečnosti převlečení švédští vojáci.
„Ančičí, poběž!“ zavolala Mončičí. „Musíme se dostat před město a nějak varovat obránce, že to nejsou žádní kupci.“
„Mám nápad!“ mňouklo malé kotě a skočilo před zraky strážných domnělému kupci přímo do kapsy jeho pláště.
Plášť se pod tíhou nečekaného pasažéra sesunul ze švédského vojáka až k zemi. Strážní okamžitě poznali, že před nimi nestojí žádní kupci, ale ozbrojení nepřátelé.
Z kapsy pláště, který ležel na zemi, se vítězoslavně vysoukala malá Ančičí s kusem uzeniny, kterou v kapse vojáka ucítila. Převlečení Švédové se dali na urychlený ústup zpátky ke svým.
Trvalo to dlouhé dny, ale Švédové věděli, že se do města nemohou dostat jinak než další lstí. Netušili však, že Jihlava má dva tajné ochránce, kteří ji chrání před mnohem silnějším protivníkem.
Bláznivým nápadům útočící armády nebyl konec.
Velitel Samuel Österling vymyslel další lest. Směrem k Jihlavě vyslal skupinu hudebníků. Že to nebyli žádní potulní muzikanti, ale švédští vojáci převlečení za hudebníky, bylo každému čtenáři jasné. A stejně tak to bylo jasné i Ančičí a Mončičí.
Tentokrát odhalily podvod u Špitálské brány. Motaly se nájezdníkům pod nohama tak dlouho, jak to umí jen kočky, až prvnímu z nich vypadl z rukou veliký buben. Když dopadl na zem, vysypaly se z něj meče, pistole a další zbraně.
„To tedy nejsou žádní muzikanti!“ vykřikl jeden ze strážných.
Švédové pochopili, že ani tentokrát jejich lest nevyšla, a zahanbeně se stáhli zpět ke svému vojsku.
Že se i malý bojovník může postavit mnohem silnějšímu nepříteli, dokázaly naše kočky i při dalším ztřeštěném nápadu útočníků ze Švédska.
Několik vojáků se tentokrát vydalo ke Křížové bráně převlečených za poutníky.
Jakmile se přiblížili k hradbám, Mončičí vysunula drápky, Ančičí vycenila zoubky a obě začaly prskat ze všech sil. Koně se polekali, splašili se a rozutekli se po okolí takovou rychlostí, že je švédští vojáci museli honit až někam ke Zborné.
Nic Švédům nepomáhalo.
Jihlavské hradby byly proslulé svou nedobytností. Jejich fígle díky našim dvěma kočkám jeden po druhém selhávaly a švédské vojsko začínalo být celé situace pořádně zoufalé.
Mončičí se spokojeně protáhla.
„Zdá se, že jsme je dnes zase přelstily,“ zamňoukala pyšně.
Ančičí si olízla tlapku a usmála se.
„Víš, co je nejlepší?“
„Copak?“
„Že oni mají tisíce vojáků… A stejně si nevědí rady se dvěma kočkami.“
Mončičí se rozesmála.
„To je pravda. Jen doufám, že je brzy nenapadne něco chytřejšího.“
Obě ještě netušily, jak moc se mýlila.
Jednoho rána se Mončičí a Ančičí probudily po další hrdinské záchranné akci kousek od Brněnské brány, kde našly své dočasné útočiště.
Ančičí si ještě ospale protírala oči, když si všimla něčeho podivného.
Bránou od východu kráčel dlouhý zástup švédských vojáků. V jeho čele jel na koni sám Samuel Österling.
Švédské vojsko už bylo uvnitř města.
Vojáci začali rabovat, plenit a ničit vše, co jim přišlo do cesty. Ulicemi se rozléhal křik obyvatel a dusot vojenských bot.
Ančičí nevěřila vlastním očím.
„Co se stalo?“ zeptala se vyděšeně.
Mončičí chvíli mlčky pozorovala dění pod sebou.
Pak tiše odpověděla:
„Zrada jednoho strážného, moje milá. S tím jsme nic udělat nemohly.“
Ančičí sklopila ouška.
„Takže jsme celé ty dny bojovaly zbytečně?“
Mončičí zavrtěla hlavou.
„Určitě ne.“
Chvíli mlčela a pak pokračovala:
„Víš, lidé to tak mají odjakživa. Vždycky se může najít někdo, kdo prodá svou čest, své přátele nebo celé město za pár zlaťáků.“
Ančičí se zadívala na švédské vojáky pochodující ulicemi.
„Takže ani ty nejsilnější hradby nestačí?“
„Nestačí,“ odpověděla Mončičí. „Největší nebezpečí často nepřichází zvenčí. Přichází zevnitř, od člověka, který zapomene na svou čest.“
Ančičí chvíli přemýšlela.
„To je smutné.“
„Ano,“ přikývla Mončičí. „Ale právě proto stojí za to chránit dobro, i když se někdy nepodaří vyhrát.“
Malé kotě pomalu přikývlo.
Pondělí, 27. července 2026, 07:02
Krajské město Vysočiny má za sebou dlouhou historii. Jihlavák Jaroslav Matějka, kterého řada lidí zná třeba i coby řidiče MHD, se na historii Jihlavy podíval netradičně - očima dvou koček. Redakci Jihlavské Drbny dal k dispozici prvních pár příběhů...
Pak se obě vydaly zpět ke své tajemné kočičí bráně.
Než do ní Ančičí skočila, ještě se naposledy ohlédla za městem.
„Pojď,“ pobídla ji Mončičí. „Tady teď několik let nebude ke kočičímu žití.“
Jediným skokem zmizely zpátky ve své době.
Unavené usnuly na hradebním parkánu s výhledem na dnešní jihlavskou zoologickou zahradu.
A to, že tudy občas večer proběhl Ohnivý Švéda s hlavou v plamenech, už Ančičí vůbec neděsilo.
Věděla, že svůj trest ponese ještě dlouho za všechno zlé, co před téměř čtyřmi sty lety Jihlavě způsobil.
A takových strašidel se není třeba bát.
* Příběhy Jaroslava Matějky přinášíme v plném a neupraveném znění.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
