Žádné digitální žně. Sekáč na poli musel kosu naklepat a obtáhnout brouskem

Obsluhám dnešních sklízecích strojů horko na poli v klimatizovaných kabinách nevadí. Dokonce si mohou na jedno oko zdřímnout, než satelitní systém narazí na konec pole a palubní počítač podle souřadnic stroj otočí nebo zastaví.

Naši pradědové sedláci, když obilí dozrálo,  vstávali o žních ještě za tmy, aby se vyhnuli polednímu žáru.

Připomeňme, že na polích kdysi dávno nejezdily kombajny, ani jednoduché žací stroje, tažené koněm či kravkou. Všechno obilí kosili ženci. Sedláci na Jihlavsku plánovali daleko dopředu, které pozvou. Najímali si sekáče z okolních vesnic. Přednost dávali šikovným lidem z rodiny a chudším příbuzným, kteří si rádi nějakou zlatku přivydělali. Sekáči kráčeli po poli tak, aby se neposekali a obilí se s charakteristickým zašustěním po každém seknutí snášelo k zemi. Šli krok za krokem, co krok, to jedno máchnutí kosy za druhým. V poli za nimi si ženy splétaly z klasů takzvaná povřísla, kterými svazovaly klasy do snopů. Po nich v dalším sledu šli polem muži, kteří snopy stavěli do takzvaných panáků. Na požatých polích stávaly stovky panáků a krajina působila malebným a uklidňujícím dojmem.

Však také básníci velice rádi vyráželi do polí, aby načerpali inspiraci z těžké práce, která nakonec přináší lidu obživu. „Ty sladký září! Jak je modré nebe nad těmi vrchy, kde se barvy rodí! Sklizeno a dokonáno, po všech stráních dokola, krásná iluze svítí, směje se a plápolá…“  Tak si básník S. K. Neumann vychutnal konec žní v prvním vydání Knihy lesů, vod a strání, které se na pultech knihkupců objevilo o žních roku 1914.

Právě v té době si bohatí sedláci na Vysočině pořizovali novinku. První žací stroje, jednoduché mechanismy, tažené koňmi. Nicméně dřiny ubyla jen část, neboť požaté obilí se stejně vázalo do snopů a jako dřív se stavěly panáky. Ty se pak rozebíraly a silné mužské ruce snopy vyzdvihovaly na žebřiňáky, tažené koňmi, voly i kravami.

Ženy přinášejí obilí, svázané do snopů a stavějí panáky. V pozadí na poli pracuje velmi jednoduchý žací stroj. Snímek z Jihlavska po roce 1950. Reprofoto: archiv Stanislava Jelínka

Dnes jen pamětníci zemědělci v letech a staří vesničané umí popsat, jak se žalo obilí. Na Jihlavsku se v 19. století kosilo jako všude ručně. Sedláci kosy vylepšovali pruty a nejrůznějšími výztužemi, aby se klasy hned za kosou položily do souvislé vrstvy. Sběrači tak mohli bez rovnání nabrat pokosené obilí do náruče a svázat povříslem do snopu.

Dodejme, že dávno před kosami i na Jihlavsku žali ženci obilí srpy. Srpem jako hákem ženy pak sbíraly pokosené klasy ze země a vázaly povříslem.

Na jednom poli sekalo za sebou deset i víc ženců. Nosili s sebou na opasku v plechovém pouzdře brousek. Netrvalo dlouho, ostří otupělo a klasy se za kosou „táhly,“ jak říkávali. Bylo třeba ostří přetáhnout brouskem a před tím kosu naklepat. Proto se na pole brala speciální lehká kovadlinka na dřevěné stoličce. 

Ženci na Jihlavsku sekali pole s obilím kosou místy ještě po roce 1910. Jako vůbec první na Jihlavsku vyjeli v roce 1912 s žacím strojem taženým koňmi do lánu obilí sedláci ze Zbilid. Nadešel čas, kdy se bohatší sedláci začali dávat dohromady a víceméně společně kupovali první žací stroje.