KOČIČÍ JIHLAVSKÁ HISTORIE III.: Jihlavské kočičí hlavy aneb proč dlaždiči mluví sprostě

KOČIČÍ JIHLAVSKÁ HISTORIE II.: Hradby a tajemná kočičí brána do minulosti

Pondělí, 6. července 2026, 07:15SpolečnostJihlavsko

Krajské město Vysočiny má za sebou dlouhou historii. Jihlavák Jaroslav Matějka, kterého řada lidí zná třeba i coby řidiče MHD, se na historii Jihlavy podíval netradičně - očima dvou koček. Redakci Jihlavské Drbny dal k dispozici prvních pár příběhů...

JIHLAVSKÉ KOČIČÍ HLAVY ANEB PROČ DLAŽDIČI MLUVÍ SPROSTĚ - rok 1480*

Jednoho letního, krásně prosluněného dne, běžely jihlavskou Křížovou ulicí dvě kočky. Počkaly až přejedou dva trolejbusy a Hlubokou ulicí se kolem kostela sv. Jakuba dostaly až k hradbám. Byly to naše známé Ančičí a její starší moudrá kamarádka Mončičí.

Poslušně čekaly až do večera, kdy se otevírá tajemná jihlavská brána, jelikož i dnes se chtěly podívat, kam je brána donese. Modré světlo značilo, že se brána otevírá.

Dva skoky a obě kočky skáčnou skrz hradby, jaký to ale div, že jsou stále na hradbách. „Dneska jsme skočily asi do našeho roku, to se nic nedozvíme,“ smutně mňoukla Ančičí.

„Ale neboj, hele, hradby jsou stejný, ale k náměstí vede hlína, žádná dlažba, jsme jinde,“ vítězoslavně mňoukne Mončičí.

Přiběhnou k jakubskému kostelu, kde se na prostranstvím před kostelem válelo na hromadě kamených dlaždic několik koček. Kameny byly od sluníčka za celý den krásně prohřáté a kočkám se na nich krásně odpočívalo.

„Můžeme se u vás taky prohřát?“ zeptaly se Ančičí a Mončičí těch místních koček. „Ale proč by ne,“ odpověděla nejlenivější z nich, černá kočka jménem Dita. „Jsme moderní město roku 1480 a máme místa na dlažbě pro všechny kočky dostatek. Akorát nám tu hromadu pořád zmenšují a nosí ty vyhřáté kameny tady před kostel a na náměstí a kladívkem to tlučou namísto té hlíny.“

„1480??? U všech myší, slyšíš to, Mončičí,“ zvolala udiveně Ančičí.

„Nojo, tak už se nahřívej,“ pobídla Mončičí svou mladší kamarádku. Nahřívání ale netrvalo dlouho. Z příjemného pospávání je vyrušil mužský hlas: „Chlapi, podejte mi ten kulatý větší kámen!“ Tovaryš chtěl poslechnout mistra dlaždiče, jenže domnělý kámen zívnul, protáhl se a odešel.

„Tak ten druhý podej!“ přikázal mistr tovaryšovi. Jenže ten kámen zamňoukal a také odešel. Zkusil třetí kámen a ten ho škrábl.

„Sakra, zatracené kočky,“ zaklel mistr. „Takhle to náměstí nevydláždíme ani do Vánoc, když se nám ty jejich kočičí hlavy budou plést s dlažbou.“

Některé kočky vypadaly schoulené v klubíčku a v odrazu slunce skutečně jako ty dlažební kostky.

Když se jim podařilo část těch opravdových dlažebních kostek, teď už tovaryšem přejmenovaných na kočičí hlavy, nanosit na náměstí, začal mistr jednu po druhé zatloukat kladívkem hezky vedle sebe směrem od brtnické brány až ke Křížové ulici.

Uprostřed té rozdělané a těžké dlažební práce si nevšiml, že mu na místo jedné dlaždice usnul místní kocour. Starý kocour Mourek. Mistr ve spěchu klepal dlažební kostku vedle druhé a tu klepl místo do kostky do kocoura Mourka, kterého považoval za kámen. Mourek vyletěl metr vysoko, mistr ještě o něco výše. Ještě v tom letu zanadával slovy, které by se styděl i místní kat použít. Pak ještě šlápl na další kočku, sedl si na třetí a když cestou domů zakopl o čtvrtou, z jeho úst se linula slova, které jihlavský kronikář odmítal do kronik zapsat. A nebýt našich známých dvou koček, které si našly cestu bránou v hradbách do minulosti, tak se nedozvíme, proč se vlastně té naší dlažbě říká kočičí hlavy a proč se říká, že někdo mluví sprostě jako dlaždič. Není to kvůli těžké práci dlaždiče, ale právě proto, že ve městě bylo příliš mnoho koček a příliš mnoho kamenů, které jako kočky vypadaly a nikdo kolikrát nevěděl co je co.