Dnes uplynulo 43 let od úmrtí dalšího známého rodáka z Vysočiny. Tentokrát je řeč o československém politikovi a zároveň sedmém prezidentu Československa Ludvíku Svobodovi. Ten se narodil v Hroznatíně na Třebíčsku.
Známý československý politik a také voják, účastník 1. a 2. světové války se narodil v Hroznatíně na Třebíčsku 25. listopadu 1895 manželům Janovi a Františce. Otce si ale Ludvík Svoboda moc dlouho neužil. Jan Svoboda totiž zemřel, když byl Ludvíkovi pouhý rok, podle matriky na následky kopnutí „koňskou nohou do břicha“. Matka se v roce 1898 podruhé vdala za Františka Nejedlého. Ludvík tak vyrůstal se starším bratrem a sestrou z prvního manželství a třemi sourozenci z druhého manželství matky.
Po absolvování měšťanské školy navštěvoval Zemskou zemědělskou školu ve Velkém Meziříčí, kde získal agronomické vzdělání, které si doplnil praxí ve vinařství v Rakousku. Po dokončení školy se chtěl zemědělství věnovat a vstoupit do zaměstnání jako agronom. Jeho starší bratr Josef se měl stát hospodářem na rodném statku. Vypuknutí první světové války tyto záměry zhatilo. V roce 1915 byli oba bratři Josef i Ludvík odvedeni do rakousko-uherské armády, Ludvík jako domobranec k pěšímu pluku č. 81. Ludvík Svoboda se během 1. světové války zúčastnil bitvy u Zborova, bojů u Bachmače a sibiřské anabáze.
Od roku 1931 se čtyři roky věnoval výuce maďarštiny na Vojenské akademii v Hranicích. Během mobilizace v září 1938 byl velitelem záložního praporu a na vlastní žádost odešel na hranice. Po okupaci v roce 1939 se zapojil do odbojové organizace Obrana národa. Poté působil v zahraničí, kde se od června 1939 aktivně zapojil do budování československého zahraničního vojska. Konkrétně působil v Polsku a posléze i v SSSR, kde vybudoval 1. československý samostatný polní prapor.
Ludvík Svoboda se kromě toho podílel na reorganizaci praporu na 1. československou brigádu, se kterou se zúčastnil bojů o Kyjev a na západní Ukrajinu. V září 1944 se stal velitelem 1. čs. armádního sboru a účastnil se Karpatsko-dukelské operace a Východoslovenské operace. Svoboda byl nejdéle sloužícím frontovým velitelem československého zahraničního vojska za druhé světové války.
O tomto rodákovi z Hroznatína na Třebíčsku by se dalo říct, že byl pokrokový, zasloužil se totiž o to, aby v československé armádě byly přijímány také ženy, které se mohly plně zapojit do bojových jednotek.
V letech 1945 až 1950 se začal věnovat politice ve větším měřítku, stal se totiž ministrem obrany. Dalším milníkem Svobodova života byl 11. listopad 1948, kdy vstoupil do komunistické strany. Někdy mu bývá připisováno dřívější tajné členství, historik Karel Kaplan však uvádí: „V seznamu tajných členů není. Pokud jsem jej měl, tam je několik desítek jmen, ale Svoboda tam není. A také oficiálně vstoupil do KSČ v září, nebo v říjnu 1948.“ V letech 1948-1968 byl poslancem Národního shromáždění.
Dne 30. března 1968 během pražského jara byl Ludvík Svoboda po abdikaci Antonína Novotného zvolen prezidentem republiky. Stalo se tak na návrh nového vedoucího tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka. Po zvolení symbolicky položil květy na hroby prezidentů T. G. Masaryka i Edvarda Beneše, ale také na hroby Gottwalda a Zápotockého. Navštívil Národní památník na Vítkově, kde vzdal úctu legionářům první světové války i bojovníkům druhé světové války. Dne 6. dubna jmenoval novou vládu, v níž převládali stoupenci reforem. Ludvík Svoboda byl poslancem parlamentu až do zvolení prezidentem a v letech 1968 až 1976 byl členem předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa.
V roce 1973, konkrétně 22. března, byl Svoboda podruhé zvolen prezidentem. Již předtím, 18. června 1972, ho postihla mozková příhoda. Zdravotní potíže se opakovaly a 25. dubna 1974 ho postihla plicní embolie a následně měl několik mozkových příhod. Úřad prezidenta vykonávat nemohl. Dle některých historiků a publicistů však Ludvík Svoboda lpěl na své funkci a nechtěl rezignovat. Podle vzpomínek jeho dcery Zoe Svobodové-Klusákové však generální tajemník ÚV KSČ Gustáv Husák nechtěl Svobodovu abdikaci schválit. Zdůvodňoval, že není jasné, kdo by mohl být jeho nástupcem, a že společnost není na změnu prezidenta připravena a přijala by ji s nedůvěrou. Prezidentské funkční období bylo předčasně ukončeno až na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb. v roce 1975. Prezidentem byl poté zvolen sám Gustáv Husák.
Zbytek svého života žil Ludvík Svoboda se svou manželkou Irenou v Praze–Břevnově, v rodinné vilce, kterou Svobodovi vlastnili ještě před nástupem do prezidentské funkce. Svoboda zemřel 20. září 1979 po sérii mrtvic a mozkových příhod.
Portrét Ludvíka Svobody v ZŠ Rudíkov, zdroj: zsrudikov.cz Svobodův pohřeb byl státní a vojenský, rakev byla vezena na dělové lafetě z Pražského hradu na konec Letenské pláně, kde byla přeložena do pohřebního vozu za zvuku vojenské písně 1. armádního sboru v SSSR „Směr Praha“ a odvezena do krematoria. Na pohřbu, narozdíl od pohřbů předcházejích prezidentů, nebyla přítomná veřejnost. Přesto se s Ludvíkem Svobodou přišly rozloučit tisíce lidí. Po kremaci byla urna uložena v Národním památníku na Vítkově. V roce 1993 byla přenesena do rodinné hrobky Svobodových na hřbitově v Kroměříži.
Tento rodák z Hroznatína na Třebíčsku je nositelem desítek vyznamenání, a to nejen československých, ale i z Ruska, Polska, Maďarska, Rumunska, Velké Británie či USA.
Foto ZŠ Rudíkov, ludviksvoboda.cz, moderni-dejiny.cz | Zdroj ludviksvoboda.cz, hroznatin.cz, zsrudikov.cz, wikipedia
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
