Lidi se mě docela často ptají, co je vlastně Kambodža za rasu. Jelikož jsme si pro ni byli u městských policajtů ve Šternberku, moc nevím, co se z ní vyklube, ale pro lidi mám pár teorií, které jim předkládám podle toho, jak jsou mi sympatičtí.

V Kamenici nad Lipou havarovala ve čtvrtek 19. dubna na svém elektrokole sedmašedesátiletá cyklistka. K nehodě došlo kuriózním způsobem kolem půl osmé večer.

Kambodža má už něco přes půl roku. Dávno přestala být tím roztomilým štěndem, za kterým se na ulici otočil úplně každej a myslím, že s ní trochu začíná mlátit puberta.

Posledních deset týdnů jsem s Kambodžou chodil do školy. Měla různý předměty jako třeba sedni, ke mně, přines, nesmiš si brat pamlsek ze země, ignoruj ten pamlsek a poslouchej mě, a tak dále. Deset týdnů je za námi, Kambodža vystudovala a zúčastnila se slavnostní promoce.

Kambodža je už velké děvče. Roste jako z vody, má za sebou už všechna očkování a pan doktor nám při posledním očkování nabízel psí známku v hodnotě čtyřiceti korun, kterou jsme mohli mít, pokud bychom zaplatili čtyřicet korun. Jelikož jsem člověk spořivý a mám pod čepicí, nabídku pana doktora jsem odmítl a fikaně jsem si řekl, že raději nechám někde vyrobit krásnou psí známku, kde bude vše potřebné srozumitelně napsáno.

Psí zápasy sleduju od té doby, co jsem si pořídil štěně fakt hodně často. Vypuknou většinou tehdy, když k nám přijde někdo se psem nebo když potkáme nějakého psa v parku. Je to vždycky neskonale krutá podívaná. Takové psí zápasy jsou skvělým zpestřením například nečekané návštěvy. Nemusím pouštět žádnou hudbu nebo dokonce televizi, stačí jen sledovat, jak si psi jdou po tepnách a případně přijímat sázky.

Pelhřimovští kriminalisté zahájili trestní stíhání dvou lidí z Pelhřimovska, kteří chovali v jednom z domů v Kamenici nad Lipou více než dvě stě psů. Muž a žena ve věku sedmašedesáti let jsou obviněni ze spáchání trestného činu týrání zvířat ve formě spolupachatelství. Za takový trestný čin oběma hrozí až pětiletý trest odnětí svobody.

Minulej víkend jsme si řekli, že si uděláme výlet na nějaký pěkný místo, kde se můžou lidi projít a pséčci proběhnout. Nebo naopak, prostě jak kdo chce. Sestava výletníků byla následující. Kuba, se kterým píšu pro Drbnu, jeho čuba Samantha, moje Terka, naše štěněcí čuba Kambodža a já.

Mít štěně je super. Akorát si musíte odmyslet, že zpočátku vyměšuje výhradně doma, okusuje nábytek, žere trus ostatních psů a zvratky lidí z víkendu, krade kusy oblečení a tajně si je v pelíšku cupuje. Na ulici se pak roztomilé štěndo čas od času prostě zasekne a nechce jít dál, takže pak vypadáte jako tyran zvířat, když jste holt nuceni trochu škubnout vodítkem a ukázat, že se prostě dál půjde, protože se přece nestanete psím otrokem.

Ahoj, jsem Ivo Spisar a od tohoto roku píšu pro Drbnu. V redakci jsme se rozhodli, že zkusíme spustit blog o životě štěněte, se kterým asi měsíc žiju. Říkali jsme si, že prima název blogu by byl „Něco něco čili život štěněte,“ ale to už tady bylo. Napsal to tehdá nějakej Karel, takže jsme se rozhodli pojmenovat to Zápesník. Budeme se snažit to vydávat pravidelně, ale když nebude co psát, nebudeme tlačit na pilu. V dnešním prvním díle vám teda povím, jak jsem se ke svému štěněti vůbec dostal.