Stovka je jen číslo. Tak o svém věku mluví Josefa Šánová ze Stonařova. Na otázku, jak se má, s úsměvem odpovídá, že výborně. S dcerou a zetěm stále bydlí v domě, kde strávila celý život. Zajímá se o okolní dění a přestože už ji trápí různé zdravotní neduhy, pořád se snaží být co nejvíce soběstačná. Zažila první republiku, druhou světovou válku, odsun německých obyvatel ve Stonařově, komunistický režim i dobu po Sametové revoluci. Má za sebou pestrých, a ne vždy úplně veselých sto let. Více se dozvíte v dalším článku ze seriálu (Ne)obyčejní.

Když jsem se rozhodovala, kde chci žít, Itálie byla jasná volba. To může říct jihlavská rodačka Barbora Nehybová. A tomu dodat, že Itálie je jejím opravdovým domovem. Na jihu Evropy strávila pět let, ochutnala dolce vita po italsku i hořké časy spojené s covidem. Kvůli práci před časem zakotvila v Praze, jak ale podotýká, z Itálie odešla jen na chvíli. Po návratu do vlastní země si připadala jako cizinka a na Prahu a život v hlavním městě si nějakou dobu zvykala. V srdci má pořád i rodnou Vysočinu. Tam jezdí čerpat energii do přírody nebo na návštěvu k babičce na kulajdu, kterou zbožňuje její italský přítel.

Je jedna z posledních v oboru, který má na Jihlavsku slavnou minulost a velmi nejistou budoucnost. Třicetiletá malířka skla Veronika Hink si sen o vlastní dílničce splnila v době, kdy provozovny v okolí končily. Jak sama říká, v oboru je to jako na houpačce. Ona ale sází na to, že umí něco, co už moc lidí neovládá.

Naděje umírá jako poslední. Tímto se řídí sedmadvacetiletá Petra Baštová z Jihlavy, které se na den přesně před půl rokem z minuty na minutu obrátil život vzhůru nohama. Na pracovním setkání vyrazila večer s kolegyní do bazénu s tím, že zdokonalí skoky do vody. Tato zdánlivě nevinná aktivita ji ale poznamenala více, než by Petra sama chtěla. Jak zvládá první měsíce na invalidním vozíku, jak celou situaci zvládá po psychické stránce a co jí předpovídají lékaři, se dozvíte v dalším dílu našeho seriálu (Ne)obyčejní.

Renesanční člověk. Možná takto lze v krátkosti charakterizovat postavu Jaroslava Matějky. Asi nejznámější a mediálně nejviditelnější řidič jihlavské MHD má mnoho zájmů, kromě vaření, kung-fu, otužování nebo kuželek ve volném čase píše knihy a divadelní hry, vymýšlí zábavná videa či břitce komentuje aktuální dění v Jihlavě.

„Toto bych chtěla umět.“ A tak nakoupila vše potřebné a začala se učit malovat kraslice. Řeč je o paní Heleně, které je úctyhodných 75 let a bravurně, i přes svá zdravotní omezení, ovládá zdobení vyfouknutých vajíček. Narazila jsem na ni náhodou, díky inzerátu na Facebooku. Je natolik skromná, že si nepřeje uvést svoje příjmení. Tato „babička z Podblanicka“, jak se sama nazývá, a která teď bydlí u své dcery na Vysočině, je naší další (Ne)obyčejnou.

Matyáš Novák. Toto jméno si zapamatujte. Je totiž dost pravděpodobné, že o něm v budoucnu ještě uslyšíme. Ve svých čtrnácti letech má hasič ze Staré Říše na Jihlavsku svou sportovní kariéru hodně dobře nastartovanou. V létě nás totiž reprezentoval na mistrovství světa v hasičském sportu v chorvatském Čakovci. Nejen o tomto úspěchu si se mnou povídal v dalším dílu našeho seriálu (Ne)obyčejní.

Hlasitý živý element. Tak nazývají kolegové Jiřinu Petrovou, leteckou záchranářku, která pracuje na základně v Jihlavě. Jak se k práci dostala? Jak vzpomíná na svůj vůbec první let? Nosí si práci domů? Jak moc její přístup k práci změnilo mateřství? Nejen o tom jsme si s Jiřinou, kterou ke konci roku čekají již podruhé mateřské povinnosti, povídaly v dalším díle pravidelného seriálu (Ne)obyčejní.

Na počátku všeho to byla hlavně zvědavost. Po deseti letech to je hlavně velký koníček, který se asi jen tak neomrzí. Řeč je o focení a o jednom už poměrně známém jihlavském fotografovi Tomáši Kaserovi. Ten si tentokrát nestoupl za objektiv, jak je nejčastěji zvyklý, ale před diktafon. A povídal si se mnou o tom, jak to celé vlastně začalo, co už má za sebou a dostali jsme se třeba i k jeho dosud nesplněným snům.

Když projíždíte Dolní Cerekví na Jihlavsku, tak možná hodně z vás překvapí to, že tahle poměrně malá obec má svoje vlastní kino. A není to jen tak ledajaké kino. Lidé v městysi, který má necelých 1300 obyvatel, mohou několikrát do měsíce zajít na současné filmy do retrokina. Dřevěné sklápěcí sedačky, nástěnky s přišpendlenými plakáty, a k papírové vstupence do druhé ruky vyfasujete „podprdelník“, abyste měli pohodlnější posezení. Přesně tak to v tamním kině chodí a vypadá. Vždy tam narazíte i na milou tvář pana Milana Chudého, který kinu šéfuje už čtvrt století.