Pandemie je objektivní problém. Nemůžeme ji vyřešit tím, že o ní budeme donekonečna diskutovat na internetu, a už vůbec ne tím, že si budeme hrát na odborníky, kterými nejsme. Je třeba svěřit se do rukou těch skutečných.

Mnohé se změnilo. Aspoň pro mě, praktickou dětskou lékařku. Nechci rozebírat samotné onemocnění, jeho vývoj, dostačující či nedostačující opatření, komunikaci, očkování, to vše, co se denně probírá na mnoha místech a v mnoha médiích. Chci poukázat, co se děje a mění při mé každodenní ambulantní práci v komunikaci s pacienty a jejich rodinami.

Kontroly Inspektorátu práce jsou důležitá instituce a neměly by se zneužívat k politické agitaci. Už vůbec ne salónním intelektuálem.

Letošní léto je, tentokrát netradičně po pěti letech, ve znamení olympijských her. Je to mimořádná událost nejen pro samotné sportovce, ale i miliony diváků a fanoušků. Možná, že v mnohých z nich vyvolá tento sportovní svátek, třeba poněkolikáté v životě, pocit, že se sebou musejí něco udělat. Proto, aby si zlepšili fyzickou kondici? Možná. Ale nezřídka taky proto, aby líp vypadali. Líp, rozuměj víc jako špičkoví sportovci s „vyrýsovanými“ těly. A to je právě diskutabilní…

Považuji se za opravdového znalce a odborníka na železniční trať Ostrava – Praha. Absolvovala jsem ji minimálně stokrát. Přeplněné kupé, lidi cestující na chodbě, nefungující klimatizace, obrovské zpoždění, špatné řazení vlaku, žádná mobilní aplikace, žádní soukromí dopravci. Tak to vypadalo před 10 lety, kdy jsem s očekáváním vyrážela poprvé z okraje republiky do velkoměsta vstříc vysokoškolskému životu. Leccos se od té doby změnilo, ale opravdu můžeme říct, že máme v roce 2021 na nejvytíženější železniční trase v zemi kvalitní služby, za které se nemusíme stydět?

Řekl už mnoho věcí, které bylo možno označit za pochybné, ne-li přímo lživé. Dalo by se říct, že zneužívá faktu, že má neomezený přístup k informacím (a médiím), zatímco jeho publikum (a leckdy i oponent) zpravidla ne. Nemůžeme tedy plně posoudit, zda a kdy nás balamutí. Lidé ho berou vážně, protože jeho úřad je vážený. U koho jiného se spolehnout, že nás zaměřeně neuvádí v omyl? Ano, řeč je o prezidentovi republiky. České republiky.

Rychlé rozvolnění, na které všichni restauratéři netrpělivě čekali dlouhé měsíce, přineslo mnohým z nich poměrně tvrdé vystřízlivění. Do řady provozoven si zákazníci totiž hledají cestu jen velmi pomalu. I mnohé z proslulých restaurací v Praze zely první „postcovidový“ týden prázdnotou a personál, pokud tedy ještě nějaký zbyl, posmutněle pozoroval, jak si lidé navzdory zlepšující se pandemické situaci stále chodí pro jídla do krabiček, nebo si je objednávají přes kurýrní služby. V lepším případě…

Covid přinesl českému spotřebiteli třetí největší revoluci od druhé světové války. Ta vůbec největší samozřejmě přišla v roce 1990, kdy padlo centrální plánování výroby všeho. Tedy lépe řečeno téměř všeho. Třeba českobudějovický Budvar je dodnes poslední přežívající národní podnik. Druhou největší revolucí pak byla státní krádež veškerých úspor při státním bankrotu v roce 1953.

Kauza poslance Dominika Feriho otevřela otázku, zda by se politici a vůbec veřejně činní lidé měli třást před justicí více než ti ostatní. Měli, a měli by s vědomím této skutečnosti už do politiky jít.

Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?