Proč se tak moc bojíme digitalizace?
Titulek vystihuje zajímavý paradox: Neznám jediného politika, který by se ohradil proti tvrzení, že digitalizace ekonomiky je naším naprosto klíčovým úkolem. Když však přijde na jakýkoliv legislativní krok směrem k reálné digitalizaci nějakého konkrétního procesu, objevují se najednou „obvyklí podezřelí“: Je to moc nové. Musíme to hlavně pořádně promyslet. Co když se tím něco změní? Doteď to na tom formuláři vlastně nefunguje zas tak špatně… Je čas se ptát: Proč o digitalizaci mluvíme, ale ve skutečnosti se jí tak bojíme?
Problém vidím v tom, že politici dokážou jen velmi obtížně odlišit obecné floskule o digitalizaci od odpovědnosti za reálné kroky, které k ní skutečně vedou. Hezkým příkladem je ve sněmovně právě projednávaný pozměňovací návrh poslance Jana Skopečka, který navrhuje rozšířit možnost vratky DPH zahraničním turistům ze zemí mimo EU (v současnosti probíhá analogově skrze papírové formuláře) do plně digitalizované formy. Návrh se dočkal velmi vlažného přijetí, ministerstvo financí k němu na jednání výborů dalo negativní stanovisko. Současná regulace nějak funguje a v budoucnu se připraví regulace komplexnější. Hmm.
Ekonomická teorie ospravedlňuje regulaci účelem eliminovat tržní selhání. Rozlišujeme čtyři základní selhání trhu – nedokonalou konkurenci (monopol), externality, veřejné statky a asymetrii informací.
Pokud se bavíme o procesu vratky DPH (např. turista z USA si v Praze koupí skleněnou vázu a nechá si tu vrátit daň z přidané hodnoty, protože tu má povinnost odvést po návratu domů), veřejné statky a externality můžeme z našich úvah rovnou vyloučit, protože nejsou relevantní. Zbývají dvě možnosti: Podporuje zavedení digitalizované vratky monopol? Logicky spíše naopak, ještě jsem neslyšel, že by monopoly prosperovaly v prostředí odstraňování bariér vstupu na trh a zvyšování konkurence. Podporuje zavedení digitalizované vratky asymetrii informací mezi zákazníkem a poskytovatelem? I zde je odpověď záporná – naopak se jedná o transparentní řešení, v němž je díky digitální stopě menší prostor na chyby, nedostatky nebo netransparentní a vysoké provize, o nichž se v souvislosti s touto oblastí dočítáme až příliš často. Pohledem ekonoma tedy neexistuje jediný pádný důvod, proč digitalizaci – samozřejmě při zachování stávající konkurence v podobě analogového řešení – aktivně bránit. Třeba se ukáže, že spotřebitelé preferují starý model. To je v pořádku. Anebo taky ne, a trh se díky digitalizaci spontánně začne měnit, jako se tomu stalo například v oblasti taxislužeb.
Je třeba si uvědomit, že ona spásná digitalizace není jako lednový mráz, který najednou přijde a je tu s námi. Digitalizace je způsob řešení jednotlivých operací v digitální formě. A do těchto operací je třeba tento proces implementovat. V oblasti daňové, stejně jako v dalších oblastech spojených se státním aparátem, to nejde jinak než změnou legislativy.
Míra digitalizace české ekonomiky, která se ve veřejné debatě intenzivně skloňuje poslední dvě dekády, tak zkrátka závisí jenom na ochotě zákonodárců tento způsob řešení umožnit. A pokud nebudeme digitalizaci aktivně otevírat dveře v jednotlivých oblastech a či dílčích případech, byť se třeba zdají nedůležité (Pche, vratka daně? Tohle přeci není ta velká, ta opravdová digitalizace, kterou tady samozřejmě všichni chceme!), žádná digitalizace nikdy nedorazí. Budeme o ní jen mluvit a sledovat, jak nám ujíždí vlak.
