(NE)OBYČEJNÍ: Parkour, fitness, běhání v zimě v kraťasech. Martin Kašiar z Rančířova žije sportem

O čem jiném si povídat na podzim než o otužování. Tomu se Martin Kašiar věnuje asi tři roky. Prostě si řekl, proč ho nezkusit, že to bude dobrý způsob pro regeneraci těla. Od namočených nohou v půlce zimy se přes postupné zvykání na studenou vodu propracoval k pravidelnému koupání. Klasika v ledové vodě mu po nějaké době přestala stačit a hledal něco dalšího. 

„S přítelkyní rádi běháme, ale docela mi vadí letní vedra. Takže běháme v zimě, já jsem jen v kraťasech a bez trička. Ideální je trasa z Popic na Špičák. Pustili jsme se do toho a vydrželi. Není moc obvyklé, aby někdo takhle sportoval v zimě," popisuje svou oblíbenou volnočasovou aktivitu Martin Kašiar. 

Od běhání v chladném období to byl už jen krůček k další úrovni. K zimnímu výstupu na nějaký ten vysoký kopec jen v kraťasech. „Slyšel jsem o lidech, co takto chodí na Sněžku. Chtěl jsem tedy jít někam jinam a vybral jsem si Králický Sněžník," pokračuje ve vyprávění Kašiar.

Počasí nepřálo ani jednou

Ptám se na podrobnosti. S partou přátel se tam vydali v den, kdy pršelo, sněžilo, mrzlo, bylo náledí a foukalo. On nalehko, ostatní v teplém oblečení. V terénu strávili několik hodin, na vrchol se nedostali. Vyšlo to až na druhý pokus, už bez otužování a opět za nepříznivého počasí se sněžením a teplotou okolo minus deseti stupňů Celsia. 

Horská výzva byla natolik silným zážitkem, že si ho mladý sportovec rád zopakuje.  „Letos v zimě chci zkusit zdolat nějaký kopec zase jen v kraťasech. Možná jen tady na Vysočině, zatím přesně nevím. Mám hodně rád Javořici, i tam jsme se vydali jen tak nalehko," plánuje Kašiar, který je vyznavavačem nejrůznějších náročných sportovních disciplín.

V dětství začínal s lezením, následovala sportovní gymnastika. Pak přišel vysněný parkour a posilování, u toho už zůstal. A své bohaté zkušenosti předává dál. Jako trenér a pořadatel kurzu, závodů a letních táborů.  

„Už když jsem závodně lezl, vymýšlel jsem nejrůznější opičárny a první salta. Na parkour jsem si musel počkat do třinácti, tehdy to dřív nešlo. Po několika letech jsem si udělal trenérský kurz a této aktivitě se věnovaly už sedmileté, osmileté děti," vzpomíná Martin Kašiar s tím, že díky známému parkouristovi Tarymu a jeho videím nastal boom a každý chtěl skákat a létat stejně jako on.  

Jihlava v té době byla jedním z prvních měst, kde se vytvořila větší komunita parkouristů a tento sport se začal více prosazovat. Parkouristé vyhledávali například v okolí nemocnice a sídliště Na Skalce. Lidé parkour moc neznali a na jeho vyznavače tenkrát koukali s obdivem. 

Nejlépe od základů

„Pro mě osobně je lepší trénovat v hale. Nemáme tu moc spotů pro trénování, chtělo by to venkovní parkourové hřiště. Nejlepší je začít od základů, ideálně s gymnastickou průpravou. Začít trénovat skoky snožmo na preciznost, balanc, kotouly, hvězdy a postupně se člověk dostane bezpečnou cestou k obtížnějším prvkům," říká k tomu Kašiar, kterému se nikdy za těch deset let nestal žádný vážný úraz. 

Zajímá mě, jestli měl někdy z něčeho strach. „Strach je v parkouru důležitý. I já se spousty prvků bojím, ale filosofie parkouru je o tom, ten strach překonávat," vysvětluje Kašiar. 

Jeden člověk a tolik aktivit, napadne mě. A to jsme se ještě pořádně nedostali k fitness a posilování. Nebo k videím, co nyní natáčí. V nich rozebírá nejrůznější potraviny a kontroverzní produkty na hubnutí, cvičební pomůcky a podobně. 

„Lidé často hledají kličky k tomu, aby dosáhli nějaké cíle. Proto stále existují věci, za které zbytečně vyhodí peníze. Upozorním na klady i zápory dané věci. Je na sledujících, jak si to přeberou," uzavírá mladý sportovec své vyprávění.