„Toto bych chtěla umět.“ A tak nakoupila vše potřebné a začala se učit malovat kraslice. Řeč je o paní Heleně, které je úctyhodných 75 let a bravurně, i přes svá zdravotní omezení, ovládá zdobení vyfouknutých vajíček. Narazila jsem na ni náhodou, díky inzerátu na Facebooku. Je natolik skromná, že si nepřeje uvést svoje příjmení. Tato „babička z Podblanicka“, jak se sama nazývá, a která teď bydlí u své dcery na Vysočině, je naší další (Ne)obyčejnou.

Matyáš Novák. Toto jméno si zapamatujte. Je totiž dost pravděpodobné, že o něm v budoucnu ještě uslyšíme. Ve svých čtrnácti letech má hasič ze Staré Říše na Jihlavsku svou sportovní kariéru hodně dobře nastartovanou. V létě nás totiž reprezentoval na mistrovství světa v hasičském sportu v chorvatském Čakovci. Nejen o tomto úspěchu si se mnou povídal v dalším dílu našeho seriálu (Ne)obyčejní.

Hlasitý živý element. Tak nazývají kolegové Jiřinu Petrovou, leteckou záchranářku, která pracuje na základně v Jihlavě. Jak se k práci dostala? Jak vzpomíná na svůj vůbec první let? Nosí si práci domů? Jak moc její přístup k práci změnilo mateřství? Nejen o tom jsme si s Jiřinou, kterou ke konci roku čekají již podruhé mateřské povinnosti, povídaly v dalším díle pravidelného seriálu (Ne)obyčejní.

Osobu Vladimíra Šmicera netřeba dlouze představovat. První český vítěz Ligy mistrů ve fotbale, Slávista a dlouholetá opora klubů jako Lens nebo Liverpool v dubnu oznámil kandidaturu na předsedu fotbalové asociace. Po necelém měsíci vzal své rozhodnutí zpět a podpořil Petra Fouska, proti němuž se tak 3. června na valné hromadě v Nymburce postaví pouze Karel Poborský. O tom, co český fotbal potřebuje jsme si v dalším díle (Ne)obyčejných povídali právě s Vladimírem Šmicerem.

Dvaadvacetiletá Vendula Sedláčková z Hodic na Jihlavsku je sportovní multitalent, ale box u ní jasně vede. Není divu, když v něm tak dominuje – už třikrát se stala mistryní republiky, naposledy loni v prosinci. Letos k těmto titulům přidala i významné úspěchy i v mezinárodních turnajích.  

Na počátku všeho to byla hlavně zvědavost. Po deseti letech to je hlavně velký koníček, který se asi jen tak neomrzí. Řeč je o focení a o jednom už poměrně známém jihlavském fotografovi Tomáši Kaserovi. Ten si tentokrát nestoupl za objektiv, jak je nejčastěji zvyklý, ale před diktafon. A povídal si se mnou o tom, jak to celé vlastně začalo, co už má za sebou a dostali jsme se třeba i k jeho dosud nesplněným snům.

Když projíždíte Dolní Cerekví na Jihlavsku, tak možná hodně z vás překvapí to, že tahle poměrně malá obec má svoje vlastní kino. A není to jen tak ledajaké kino. Lidé v městysi, který má necelých 1300 obyvatel, mohou několikrát do měsíce zajít na současné filmy do retrokina. Dřevěné sklápěcí sedačky, nástěnky s přišpendlenými plakáty, a k papírové vstupence do druhé ruky vyfasujete „podprdelník“, abyste měli pohodlnější posezení. Přesně tak to v tamním kině chodí a vypadá. Vždy tam narazíte i na milou tvář pana Milana Chudého, který kinu šéfuje už čtvrt století.

Je dost možné, že jste už využili jeho služeb, možná k němu chodíte pravidelně. Jeho nejčastějším zákazníkem je žena kolem čtyřiceti let, úřednice v lodičkách. Umělecky založený je odmalička, na šicím stroji ho v dětství učila už jeho babička. O kom je řeč? O čtyřiačtyřicetiletém Jaroslavu Jankovi, jihlavském opraváři bot.

Ve zdravotnictví se pohybuje skoro třicet let. Její tvář můžete znát hned z několika oddělení jihlavské nemocnice. Nyní „šéfuje“ jihlavskému urgentu, pod sebou má 54 zaměstnanců. O své profesi mluví s láskou, protože, jak sama říká, práce zdravotní sestřičky je jejím splněným snem. Od pěti let totiž nemluvila o ničem jiném.

Jejím domovem i „kanceláří“ je už šestý rok Dominikánská republika. Živí se jako zástupkyně cestovních kanceláří, k tomu je průvodkyní a delegátkou. Kromě Austrálie a Jižní Ameriky má procestovaný snad celý svět. „Můj největší koníček mě zároveň živí, takže co si víc přát,“ říká na začátku našeho povídání Rostislava Rousová, rodačka z Třebíče, která žila od tří let v Jihlavě. Ne však na dlouho.