Radim Řehůřek z Radošova na Třebíčsku může být vzorem pro ty, kteří naříkají nad nepřízní osudu. Zatímco mu vážné zdravotní problémy každodenně výrazně komplikují život, je stále pozitivně naladěn a nepřízni osudu vzdoruje s humorem a širokým úsměvem. Kromě toho jen tak mimochodem patří k naprosté špičce v pojídání chilli papriček.

Je možné, že Jihlavačku Báru Kolmanovou znáte z jihlavského magistrátu coby úřednici. Případně si ji můžete vybavit, jak drží dalekohled v ruce a zaujatě vypráví o ptačím světě. Ať tak, či tak, Bára Kolmanová má v obou případech bohaté zkušenosti. Na odboru životního prostředí pracuje už 25 let, o ptačí svět se tato ornitoložka začala zajímat před 20 lety. A právě toto druhé téma bylo předmětem našeho povídání s naší další (Ne)obyčejnou.

Za Kateřinou Maříkovou mířím do Bohuslavic do hiporehabilitačního centra Mirákl. Dobře to tu znám, jezdíme sem relaxovat s rodinou. Občas tu narazíme i na handicapované děti, kterým přímo tady pomáhají šest let. Není divu. Už jen to krásné prostředí hospodářského dvora ve vesničce na Vysočině musí být lékem na nejrůznější zdravotní neduhy, se kterými sem jezdí klienti z celé republiky. Tím nejdůležitějším je ale práce Kateřiny Maříkové a jejích kolegů. Umí totiž zázraky. Více se dozvíte v dalším díle rubriky (NE)OBYČEJNÍ.

Vyrůstal jen s maminkou ve velmi skromných poměrech v Čechtíně na Třebíčsku. Zažil nenávist místních obyvatel i zlomyslnost tehdejšího režimu. Vadila jeho příslušnost k rodu Waldsteinů i jasné protikomunistické smýšlení. To všechno se s ním a jeho rodinou táhlo až do revoluce. Pak se dočkal lepších časů, a snad i nějakého toho zadostiučinění. Získal zpátky část majetku po předcích a s pomocí rodiny vrátil život zámečku u Svatoslavi, na který léta mohl koukat jen zdálky. Řeč je o Hermenegildovi Jirečkovi, kterého představujeme v dalším dílu seriálu (Ne)obyčejní.

Stovka je jen číslo. Tak o svém věku mluví Josefa Šánová ze Stonařova. Na otázku, jak se má, s úsměvem odpovídá, že výborně. S dcerou a zetěm stále bydlí v domě, kde strávila celý život. Zajímá se o okolní dění a přestože už ji trápí různé zdravotní neduhy, pořád se snaží být co nejvíce soběstačná. Zažila první republiku, druhou světovou válku, odsun německých obyvatel ve Stonařově, komunistický režim i dobu po Sametové revoluci. Má za sebou pestrých, a ne vždy úplně veselých sto let. Více se dozvíte v dalším článku ze seriálu (Ne)obyčejní.

Když jsem se rozhodovala, kde chci žít, Itálie byla jasná volba. To může říct jihlavská rodačka Barbora Nehybová. A tomu dodat, že Itálie je jejím opravdovým domovem. Na jihu Evropy strávila pět let, ochutnala dolce vita po italsku i hořké časy spojené s covidem. Kvůli práci před časem zakotvila v Praze, jak ale podotýká, z Itálie odešla jen na chvíli. Po návratu do vlastní země si připadala jako cizinka a na Prahu a život v hlavním městě si nějakou dobu zvykala. V srdci má pořád i rodnou Vysočinu. Tam jezdí čerpat energii do přírody nebo na návštěvu k babičce na kulajdu, kterou zbožňuje její italský přítel.

Je jedna z posledních v oboru, který má na Jihlavsku slavnou minulost a velmi nejistou budoucnost. Třicetiletá malířka skla Veronika Hink si sen o vlastní dílničce splnila v době, kdy provozovny v okolí končily. Jak sama říká, v oboru je to jako na houpačce. Ona ale sází na to, že umí něco, co už moc lidí neovládá.

V zimě běhá v kraťasech na Špičák, koupe se v ledové vodě a vymýšlí si výzvy jako zdolání Králického Sněžníku s minimem oblečení a za špatného počasí. Co je pro někoho naprostý extrém, je pro mladého sportovce Martina Kašiara z Rančířova běžnou součástí života. Stejně tak to má i s parkourem a fitness.

Jak to může dopadnout, když vyrůstáte v rodině sběratelů? Ano, tak, že stejné vášni podlehnete také. Své o tom ví Aleš Wimmer z Telče, kterému učarovaly veterány a historická technika. Natolik, že před časem otevřel krásné muzeum pro celou rodinu.

Naděje umírá jako poslední. Tímto se řídí sedmadvacetiletá Petra Baštová z Jihlavy, které se na den přesně před půl rokem z minuty na minutu obrátil život vzhůru nohama. Na pracovním setkání vyrazila večer s kolegyní do bazénu s tím, že zdokonalí skoky do vody. Tato zdánlivě nevinná aktivita ji ale poznamenala více, než by Petra sama chtěla. Jak zvládá první měsíce na invalidním vozíku, jak celou situaci zvládá po psychické stránce a co jí předpovídají lékaři, se dozvíte v dalším dílu našeho seriálu (Ne)obyčejní.