Vítězný dokument Hranice práce ukazuje, v jak otřesných pracovních podmínkách mnozí pracují
Mnoho dojmů a možná ještě více otázek zanechal v divácích film Hranice práce, který velmi sugestivně pojednává o nelidských pracovních podmínkách nejhůře placených zaměstnání v České republice. Na závěrečném ceremoniálu Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl snímek režisérky Apoleny Rychlíkové oceněn hlavní cenou České radosti, získal také cenu diváků.
„Porota oceňuje lidský vklad Saši Uhlové, která se na všednodenní skutečnost vykořisťovaných lidí dokázala podívat poctivě, konkrétně, empaticky, bez ideologizování. Ocenili jsme režijní přínos Apoleny Rychlíkové, která se stejně dokázala podívat na Sašu Uhlovou,“ zdůvodnila porota festivalu svoji volbu. Dokument vznikl v cyklu České televize Český žurnál.
Pracovní podmínky v nejhůře placených zaměstnáních v Čechách zkoumala publicistka Saša Uhlová půl roku. Strávila několik týdnů v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou supermarketu, v továrně na výrobu holicích strojků a v třídírně odpadu.
Její zkušenost se stala podkladem prožité a velmi osobní zprávy o neviditelných zaměstnancích pracujících v otřesných podmínkách. Režisérka Apolena Rychlíková je pak upravila do dokumentárního filmu složeného ze scén natočených u Uhlové doma a z videozáznamů pořízených během její práce. Uhlová doprovází obraz čteným komentářem.
„V posledních letech mi různí lidé mnohokrát vyprávěli, co zažili ve svém zaměstnání. Jak jim zaplatili málo za odvedenou práci, že je nutili pracovat přesčas, že museli chodit do práce nemocní a jak těžké měli pracovní podmínky,“ popisuje Saša Uhlová svoje pohnutky. „Báli se ale zveřejnění a reportáž, v níž vystupují samí anonymní lidé, nepůsobí důvěryhodně. Pochopila jsem, že jediný způsob, jak popsat pracovní podmínky ve špatně placených zaměstnáních, je nechat se tam sama zaměstnat.“
Publicistka a protagonistka v jedné osobě si zapisovala každý den, který v práci zažila. Informací, emocí a zážitků bylo spoustu. O neochotě nadřízených v obchodním řetězci Albert pustit svoji pokladní po dobu několika hodin na záchod, zatímco ona sama se musí usmívat na zákazníky i přes jejich častokrát nesmyslné požadavky, a to vše s všudypřítomným rizikem manka. A za naprosto neodpovídající mzdu.
Nebo o vyčerpání z vodňanské drůbežárny, kde konec směny neurčuje přesný čas, ale chvíle, kdy je všechno hotovo. „Jak jsme se blížily, cítila jsem větší a větší chlad a strašný zápach, ze kterého se mi obracel žaludek. Vešly jsme do velké, špatně osvětlené haly bez oken. Moje smysly ochromily hluk, zima, smrad a ohromný počet lidí,“ popisuje svoje zážitky z porcovny drůbeže Uhlová.
Podobně depresivní dojmy má i ze zbývajících provozů. „Jde lidi, kteří tvrdě fyzicky pracují, ničí si zdraví ve směnných provozech, vidí své děti méně, než by chtěli, dostávají mzdu tak mizernou, že často musí žádat o příspěvek na bydlení, a přesto se ještě nezhroutili, snaží se naopak být veselí, optimističtí a vidět všechno z té lepší stránky,“ hodnotí experiment Saša Uhlová a dodává: „Obdivuju je a přála bych jim, aby v sobě našli ještě jiný druh odvahy. Aby se uměli ozvat, spojit se ke kolektivnímu vyjednávání a vymoci si lepší mzdy i pracovní podmínky. Pokud se ve veřejném prostoru bude více mluvit o tom, že bojovat za svá práva je správné, může jim to pomoci. Je to i na nás.“
