Málokdo ví, že více než před sto lety byli Jihlavané české národnosti u svých německých sousedů takříkajíc ušlápnutými chudými příbuznými. Němci se na Čechy dívali přes prsty, neboť jich bylo ve městě nesrovnatelně méně. Zejména v důležitých městských záležitostech chybělo slovo bohatých a vlivných Čechů. Právě těch se českým Jihlavanům nedostávalo také v zemědělském podnikání v pěstování obilí, brambor a chovu dobytka.

Všechno jednou končí a něco nového začíná. Toto nezpochybnitelné rčení dostalo pro Jihlavany v roce 1953 velmi příjemnou podobu. Komunistické vedení města s požehnáním vládních orgánů a představitelů československého sportu přislíbilo, že v Jihlavě vyroste nový moderní zimní stadion. Jihlavané měli z příslibu velikou radost. Mnozí se hned zajímali, co, kdy a jak se bude dít, neboť lední hokej se stával toho času velmi populární.

Těžko přetěžko si dnešní Jihlavan dovede představit, že by ho nad ránem z nejsladšího spánku ve zlomku vteřiny vytrhly hektolitry rybniční vody a vzápětí pohltila obrovská vlna. Taková, která odnáší spáče i s postelí a celým domem. Tak kruté probuzení prožily desítky Jihlavanů z domů při Koželužském potoce po svátku archanděla Michaela.

Všichni chodíme na jihlavský hřbitov zalít trvalky, rozsvítit svíčku a o dušičkách se necháváme trochu postrašit a nadchnout stovkami světýlek. Dost lidí tam za soumraku prožívá nejistotu a lehké mrazení. Není divu, neboť na hřbitov chodíme hlavně proto, že jedině tady se můžeme v nejskrytější komůrce svého nitra setkat s nejbližšími, kteří byli stále s námi a teď nám chybí. A my z toho máme trochu trému. Ale nemusíme se bát, neboť stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami. Vysvětluje to ve svých verších básník Jan Skácel.

Mladí i staří, každý Jihlavan možná už od malička i lidé ve světě znají Kostelec. Ne snad pro nějakou geografickou zvláštnost, ale pro maso a výrobky z něj. Každý ví, že ne moc velká obec 15 km od Jihlavy je dlouhé roky spojená s chutí a vůněmi salámů, šunčiček a nejrůznějších masných lahůdek. Stejně tak s takzvanou flákotou neboli chutným kusem vepřového či hovězího na talíři třeba o nedělním obědě.

Máme město s mimořádně bohatou historií, do jejíž mozaiky zapadá svým dílkem výjimečný životní příběh jihlavského rodáka a prvního jihlavského mučedníka Augustina Strobacha. Zemřel skutečně mučednickou smrtí po osmatřiceti letech bohatého života na jednom z Mariánských ostrovů jižně pod Japonskem. Domorodci jej ubili 27. srpna 1684 dřevěnými palicemi.

V těchto dnech média připomínají události po 21. srpnu 1968. To by samo o sobě po více než půlstoletí možná u leckoho zapadlo do propadliště dějin. Ovšem jsou i dnes mezi námi tací, kteří si srpnové dny před 57 lety dobře pamatují. Mnohým se nakonec události kolem vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa vryly do paměti natolik, že posluchač jen žasne nad dějem, plným nebezpečí a solidarity.

Svatá Anna – chladna z rána, připomíná nám s koncem července staletá pranostika. Maminky při té příležitosti připomínají školákům, že prázdniny se krátí a nikdo s tím nic nenadělá. Už jich zbývá jen polovina a s koupáním a všemi vodními radovánkami to už není tak jisté.

Naše modrá kulička v černočerném vesmíru nám začíná dělat naschvály, protože se k ní nechováme dobře a už to pociťujeme na vlastní kůži. Jen zkuste za horkého dne v žhnoucím slunci pár hodin proležet u vody či obracet seno na chalupě a ještě týž den budete možná litovat. Letní horka přicházejí dřív, než před lety. Sluneční výheň dnes spálí kůži i úrodu rychleji, než před půlstoletím. Ovšem na druhé straně dnes stačí Jihlavanům malým i velkým chvilka, aby prošli turniketem Vodního ráje a hned si mohou připadat jako v opravdovém ráji.

Prázdniny sotva zaklepaly na dveře a máme tu bezmála smršť letního horka. Když v létě slunce pálí, že se to nedá vydržet, hlavně děti by se nejraději viděly někde u vody. Jihlavané se za horka v hojném počtu tryskem přesouvají do Vodního ráje. Tam už šplouchá, stříká a hlavně chladí křišťálově čistá voda v keramických obkladech nádrží. Čistotou svítí i chodníčky a všechen prostor ke slunění, lenošení a všemožnému skotačení na sluníčku.