neděle 25. října 2020 Beáta

Nechtěli jsme jet zahraničním autem, protože jsme přece čeští skauti, říká amatérský cestovatel Jakub Pejcal

Třiapadesát dní na cestě, osm projetých zemí, 24 navštívených měst, 14 tisíc kilometrů, nespočet oprav výměn součástek a jeden přejetý vařič. To má za sebou dvojice českých skautů Aleš Ali Cahlík a Jakub Boby Pejcal. V loňském roce 12. června vyjeli třicet let starou Škodou 120L směr Japonsko. Ráno 4. srpna dorazili do svého cíle – na 23. Světové skautské Jamboree, což je celosvětové dvoutýdenní setkání skautů a skautek konané jednou za čtyři roky, pokaždé v jiné zemi. Nedaleko Hirošimy je přivítala nejen česká výprava, která se setkání účastnila, ale také například náčelník světové skautské organizace João Armando Gonçalves. Tuto neděli o své cestě do Japonska Jakub Pejcal povypráví v jihlavském DIODu. Já jsem ho s předstihem pro vás vyzpovídala.

Se svým kamarádem Alešem Ali Cahlíkem jste se rozhodli dojet na Jamboree autem, českým autem, Škodou 120 L. Proč ne letecky jako všichni ostatní? Nebo alespoň, proč ne modernějším vozem? Ke škodovce máte nějaké zvláštní vazby?

Bylo nám tak trochu líto letět na setkání, které trvá deset dní a je na opačném konci světa, letadlem. Nápad uskutečnit cestu vznikl v roce 2012 cestou na skautské setkání. Právě během cesty jsme se bavili o skautingu, cestování a o japonské kultuře... Vše se nějak propojilo do jednoho - do naší cesty na skautské setkání Jamboree v Japonsku. Z počátečního hecu se tak postupem času vyvinul náš projekt. Jasné kontury cesta dostala především díky nákupu auta na jaře 2014 a jeho následným přípravám. Nechtěli jsme jet zahraničním autem, protože jsme přece čeští skauti. A moderní auto si člověk na cestách sám neopraví. Proto také padla volba na škodovku, která je snadno opravitelná a hlavně také finančně dostupná. Zvláštní vazby jsme k autu neměli, kupovali jsme ho pro projekt.

Popište mi, prosím, časový harmonogram celé vaší cesty. Měli jste nějakou časovou rezervu na zajížďku na nějaká zajímavá místa?

Naše cesta začala dvanáctého června v Holešově, odkud Ali pochází. Poté jsme se přesunuli do Brna, kde oba studujeme. Až třináctého června jsme vyjížděli z jihlavského náměstí. Pak jsme pokračovali do Liberce, kde právě probíhalo celostátní skautské setkání ObRok. Čtrnáctého jsme už byli v Polsku a řítili se do Pobaltí, Ruska a následně do Japonska. Tam jsme dojeli s časovým předstihem ještě před Jamboree. Na skautském setkání nás vítali po více než padesáti dnech na začátku srpna. Časovou rezervu jsme samozřejmě měli, vše šlo podle plánů, a proto jsme měli čas cestovat po Japonsku ještě před tím Jamboree. Během cesty jsme trávili hodně času se skauty, měli jsme naplánovaná pravidelná setkání ve všech zemích a v Rusku v podstatě ve všech velkých městech. Právě ta setkání pro nás byla největším zpestřením, poznávali jsme zahraniční skauting, kulturu a na oplátku nabízeli představení českých skautů a historky z našeho cestování. Z cesty jsme spíš neuhýbali, na zajímavá místa byl čas hlavně v Japonsku po dovršení našeho cíle.

Jak jste to měli s řízením během cesty? Po jak dlouhé době jste se za volantem střídali?

Tak samozřejmě jsme se během cesty střídali, čím déle jsme v autě jeli, tím se prodlužovaly intervaly mezi střídáním. Na začátku jsme se střídali po sto kilometrech, v Rusku jsme se střídali před svačinou, po svačině, před obědem a po obědě, v Japonsku jsme se střídali spíš po dnech. Ono to také hodně záleželo na tom, kolik jsme měli na dané dny naplánováno kilometrů. V Japonsku to byly už jenom malé přejezdy.

Na své cestě do Japonska jste byli společně, pokud dobře počítám, nějakých 6 týdnů. Neměli jste už ponorku?

Přesněji jsme cestováním strávili 75 dní. Od našeho holešovského výjezdu po návrat autobusem do Brna. Je samozřejmě hodně náročné strávit tak dlouhou dobu ve dvou, my si společný čas právě zpestřovali různými setkáními. I tak jsme si možná občas lezli na nervy. Nikdy to ale nevyústilo v hádku, spíš v nějakou drobnou otrávenost, kterou jsme brzy zahnali třeba poruchou.

Zajímalo by mě, kolik zavazadel se na takovou šestitýdenní cestu z Jihlavy do Japonska do kufru škodovky pro dva skauty vejde... Zapomněli jste doma něco důležitého?

Škodovka má poměrně malý zavazadlový prostor, který v našem případě zaplnily náhradní díly. Ty byly pro úspěšné dojetí do cíle stěžejní. Z osobních věcí jsme každý měli jenom batoh se spacákem, třemi tričky, kalhotami s dlouhým a krátkým osazením, pár ponožek a pár dílů spodního prádla, pár bot. Opravdu jsme toho moc nepotřebovali a vlastně nám asi ani nic nescházelo. Snad jenom ztracená sekerka, ale i bez té jsme se nakonec dokázali nějak obejít.

K cestování patří bezesporu také spánek. Jak ten jste řešili? Jako skauti jste, předpokládám, nepřespávali v pětihvězdičkových hotelech...

Často jsme nocovali v autě, buď kvůli nepřízni počasí nebo kvůli bezpečnosti. Vezli jsme s sebou stan, který jsme občas postavili, nezřídka jsme spali ve skautských klubovnách u svých hostitelů. V Japonsku jsme hlavně spali venku pod širákem, je tam velké teplo, tak bychom to v autě nezvládli.

Byl během cesty nějaký okamžik, kdy jste měli strach, kdy vám, takříkajíc, teklo do bot?

V pravém slova smyslu asi ne. To spíš nastaly nějaké okamžiky nejistoty – auto se porouchalo a nebyli jsme schopní identifikovat problém. Nebo nastal problém, který jsme bez pomoci jiných nezvládli. Že bychom se něčeho vysloveně báli, na to si nevzpomínám.

Dočetla jsem se, že zpět do České republiky jste už letěli letadlem. S vaší škodovkou jste se museli rozloučit... Pročpak?

Byli jsme limitováni časem, prázdniny i dovolená mají nějaká omezení. Na zpáteční čas jsme si už vybrat volno nemohli, proto jsme při plánování projektu s leteckým návratem počítali. Otázkou bylo, co se škodovkou, logicky jsme se chtěli vyvarovat nákladné kontejnerové dopravě. Nakonec nám ale nezbylo nic jiného, než auto skutečně poslat zpět lodí.

Takový výlet z Jihlavy do Japonska zabere mnoho času. Co váš osobní život? Co vaši blízcí na cestu říkali?

Naši blízcí byli na cestu připravováni od roku 2012. Stejně jako my tomu možná ze začátku úplně tak nevěřili a brali to spíš jako srandu. Teprve nákup auta je mohl vyvést z rovnováhy. Naše rodiny jsou ale zvyklé na naše cestovatelské výstřelky, tak to nebrali jako takové haló. Museli to přijmout (smích). Nakonec jsme byli spolu celou cestu v kontaktu přes Skype, tak nás měli pod „kontrolou“. Osobní život šel trochu stranou během příprav, které nám zabraly víc než půl roku, věčně jsme neměli čas a vztahy možná trochu šidili. Teď - po návratu - se to asi snažíme trochu „kompenzovat“.

Oba dva jste amatérští cestovatelé. Toto byla vaše zatím nejdelší cesta. Na kterých dalších zajímavých místech jste ještě s Alešem byli?

Spolu jsme toho až tolik neprocestovali. Spíš jsme se vídali tak mimochodem. Pokud bych ale měl jmenovat společné cestování, tak rok před cestou do Japonska jsme spolu byli na tři týdny na Špicberkách a potom i se škodovkou v rumunském Banátu.

V jaké kondici je nyní vaše škodovka? Můžeme ji ještě vidět na silnicích?          

Škodovka je použitá a je to na ní znát (smích). Rádi si v brzké době najdeme čas na její opravu, není to ale zásadní. Spíš doháníme resty v práci, ve školách... Samozřejmě je už zpátky na vozovce, teď je poprvé od 13. června v Jihlavě a s trochou štěstí bude k vidění i v neděli na přednášce (od 17 hodin v jihlavském DIODu, pozn. autora), teda spíš někde před budovou Sokolovny.

Příští Jamboree v roce 2019 hostí USA.  Už víte, jak tam pojedete?

Projektem JAPONSKO ŠKODOVKOU se z nás nestali profesionální automobiloví cestovatelé. Chceme se věnovat našim běžným aktivitám – ekonomii a fyzice. To ovšem neznamená, že bychom hodlali na cestování rezignovat, rádi budeme cestovat dál, jen okolo toho možná nebudeme dělat takový humbuk. Jamboree v roce 2019 je ještě daleko, uvidíme co bude a kde budeme my. Někde v půlce Sibiře jsme se ale bavili o ponorce, jachtě nebo voru (smích). Tak uvidíme, kam nás nakonec vítr zanese.

Projekt JAPONSKO ŠKODOVKOU

sobota, 16. ledna 2016, 10:32

Cestovatelé před opuštěním republiky pod vrcholem Ještědu, červen 2015
Stejně jako na předchozích přechodech došlo i na estonsko- ruské hranici k pravidelné výměně vlaječek na zahrádce škodovky. Českou státní vlajku doplnila vlajka Ruské federace. Červen 2015

Foto JAPONSKO ŠKODOVKOU, David Urban

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.