ZÁPESNÍK #10: Kulturní barbar

Jenže Kambodža si lehké pokárání nevzala k srdci. Asi o dva dny později mi volá Terka, že Kamina zase roztrhala knížky. Tak jsem si řekl, že tentokrát už to pokárání bude muset mít větší intenzitu, protože opakovaný prohřešek je závažnější.

Když Kamina něco provede v obýváku, poznám to tak, že když přijdu domů, v kuchyni mě strašně vítá a skáče po mně, ale jak se začnu blížit ke dveřím do obýváku, tak frekvence skákání rapidně klesá, nálada se horší a pejsek se tak nějak celkově chýlí k podlaze a posadí se do pelíšku, ale do obýváku prostě nejde.  

Tak to bylo i tentokrát. Kamina za mnou do obýváku prostě nešla ani když jsem volal pěkně, ani když jsem volal škaredě. Nezbylo mi, než si dojít pro její flígr do kuchyně, přitáhnout ji přímo mezi natrhané knihy a tam jí vyhubovat. Srdéčko mě bolelo, ale hubování jsem z výchovných důvodů nemohl ukončit.

Kamina dala uši dozadu, čučela na mě vykulenýma očima a bylo vidět, že by teď chtěla být zhruba milion kilometrů od našeho obýváku. Když bylo po všem, vyfotil jsem ještě Kambodžu a její dílo a dal se opět do úklidu. Moc mě tahle situace mrzí i kvůli autorům knih. Čtu rád, knihy miluju a mnoho zničených svazků jsem za svůj život neviděl. O to horší pro mě bylo zjištění, že můj pes se ke krásné literatuře dokáže chovat tak chladnokrevně.  

Vzpomínám si, že jsme se smáli Petrovi a Alici, který potkáváme v parku s jejich parádním louisianským leopardím psem Achillem. Ti nám totiž někdy vykládali, že jim Achilles cupuje knížky, tak mu pořídili jeho vlatsní knížky, který měl dovolený trhat. Tehdy jsme z toho měli srandu a říkali jsme si, že tohle už je za hranou. Teď už o tom začínám přemýšlet taky.

Tímto se omlouvám nejen Petrovi a Alici, ale taky Ladislavu Ziburovi, Margaret Atwoodové, Amálii Kutinové a výrobci diářů za to, že jejich díla měla podobný osud jako knihy, které ve třicátých letech dvacátého století pálili špinaví náckové.