Svět je krásné místo pro život, říkají manželé Bezděkovi, kteří v oktávce procestovali celý svět

Co vás to tak napadlo, sebrat se a víc než dva roky cestovat po světě? Věděli jste hned od začátku, že to bude na více než dva roky?
Ono to nebylo z ničeho nic. Cestovali jsme docela dost už předtím, jen jsme vždy měli časový limit dovolené. A tak jsme si jednou řekli, že bychom chtěli na déle než jen pár týdnů. Navíc asi většina lidí sní o cestě kolem světa. Suma sumárum, jsme řekli, že chceme na velkou cestu bez časového limitu.

Úplně na začátku to měl být rok. Když jsme si to nakreslili do mapy, řekli jsme si, že bude lepší rok a půl. A když jsme začali plánovat, vypadlo z toho, že dva roky jsou ideální čas. Ve výsledku dva roky nestačily a cesta trvala 2 roky, 1 měsíc a 14 dní.

Bylo pro vás složité odtrhnout se od dosavadního života? Co vaše práce, závazky?
Rozhodující asi bylo, že touha po cestě byla větší a silnější než domýšlení následků. Dát výpověď byť v dobré práci není až tak složité, jak by si někdo mohl myslet. To je chvilka (úsměv). Samozřejmě, jsme museli trošku popřemýšlet a naplánovat, jak to bude s placením složenek během naší nepřítomnosti, ale k řešení tohoto problému jsme tak nějak spěli už delší dobu.

Takže stručně řečeno, dali jsme výpovědi z našich zaměstnání, zastavili nějaké podnikatelské aktivity a nastavili, aby se složenky platily z pasivních příjmů.

Kolik jste na začátku cesty měli zavazadel? Byli jste sbaleni na vedra i do opravdové zimy? Oblečení a veškerou sezonní výbavu jste kupovali až během cestování (všechno se do auta přece nemohlo vejít)?
Všechno se do auta nevejde, i když máte kombíka. Náš plán byl jet „po létě“ takže jsme příliš mnoho zimního vybavení neměli. Dá se říci žádné. Navíc jsme měli onen prostorový limit, tvořený 7 plastovými bednami v kufru auta, z kterých ještě polovina byla pro naši techniku a různé vybavení. Sečteno podtrženo, měli jsme toho málo, ale když není, tak není. Nakonec jsme si s tím málem však vystačili. Pokud něco chybělo anebo došlo, dalo se to koupit.

Cestovali jste Škodou Octavia. Čí byla? Co bylo potřeba na ní vylepšit, aby celou cestu zvládla? A jak se taková oktávka převáží z kontinentu na kontinent? Zřejmě jste museli využívat velké trajekty…
Auto bylo naše. Koupili jsme ho těsně před cestou a jeden z našich partnerů, firma Horejsek, která je dealer Škoda nám jej sponzorsky připravila na cestu. Příprava spočívala v několika drobných úpravách jako je pancíř pod motor, zvednuté sání, nový rozvodový řemen a nebo silnější baterie. Navíc jsme pár věcí jako je klimatizace či elektrické stahování oken nechali vymontovat.

Přepravy auta, to je kapitola sama o sobě. Několikrát to bylo trajektem, několikrát také kontejnerem. Přeprava v kontejneru je drahá a komplikovaná záležitost. Přesný návod na to neexistuje, a tak jsme také my díky nedostatku informací s přepravami dost bojovali. Nakonec jsme se vždy ale dostali tam, kam jsme potřebovali (smích).

Co technické problémy?
Dnes všichni vyráží na cesty starými stroji. Zaprvé na sebe šíleným výběrem chtějí strhnout sledovanost a také proto, že starší auta jsou snáze opravitelná. My jsme si vzali nový stroj (auto bylo 2 roky staré), abychom jej cestou nemuseli opravovat, navíc to ani neumíme. Výsledek je takový, že to naše OKI, jak našemu autu říkáme, zvládla na jedničku s hvězdičkou.

Dokázala překonávat pouště, vysoké hory, hluboké brody anebo si poradit s vodou a nízkooktanovými benzíny v nádrži. Když už se muselo něco opravovat, bylo to způsobeno námi, špatnými necestami anebo něčí vinou. Řešili jsme tak rozsekané přední okno, utržený tlumič anebo prasklý chladič po sražení psa.

Procestovali jste celkem pět kontinentů. Dá se každý aspoň krátce charakterizovat, v čem byl specifický?
Tak ta naše Evropa, to je zkrátka civilizace. Historie, mraky památek, jasná pravidla a většina věcí opravdu funguje.
Afrika je s tím fungováním na tom v mnoha ohledech horší, ale má své neuvěřitelné kontrasty, jedinečné safari, domorodé kmeny a různorodou přírodu.
Jižní Amerika je plná indiánů, koloniálních měst a neuvěřitelně krásné přírody, především v oblasti Patagonie.
Severní Amerika je pestré a pikantní Mexiko a civilizované USA, plné jedinečně krásných a obřích národních parků, ze kterých přechází zrak.
Austrálie je jedním slovem prostor. Australský outback a jeho nehostinnost je něco, co se každému asi nezamlouvá, ale nám to rozhodně učarovalo.
Asie je hodně pestrá, hlučná a plná všeho. Dobré jídlo, nádherné chrámy, jedineční lidé a pro našince všudypřítomný chaos.
No a potom je tady Rusko, které je opravdu veliké, dost možná ještě větší. V každém případě je také krásné a za návštěvu rozhodně stojí. Vzato souhrnem, svět je krásné místo pro život!

Na každé zemi je jistě něco pěkného, zajímavého. Ale kdybyste měli vypíchnout tři, které se vám nejvíce líbily a proč?
To se opravdu nedá. Jenom během téhle cesty jsme navštívili 50 zemí a vybrat jenom tři, když se nám líbilo ve všech, je skoro nemožné a vůči těm ostatním nespravedlivé. Budeme se tedy opakovat, ale zkrátka, svět je krásné místo pro život!

Popište situaci, kdy vám na cestě bylo nejhůře? Byl moment, kdy jste si řekli, že z tohohle se už nevyhrabete? Byla během těch dvou let situace, kdy vám šlo fakt o život?
O život nám rozhodně nikdy nešlo, nebo o tom nevíme (smích). Stejně tak nikdy nenastala situace, že bychom si řekli „tohle už je moc, balíme to a jedeme domů“. Bylo pár chvil, kdy bylo ouvej, jako například když nám rozbili v Ugandě během noci přední okno auta, a nebo když jsme dva měsíce bojovali s Argentinou o vydání našeho auta. Naštěstí jsme chroničtí optimisté a tak jsme si i z toho špatného nakonec udělali legraci, nebo dokonce výhodu. Myslíme, že to je pro nás Čechy navíc dost typické.

Co vám společné putování ukázalo? Změnil se váš vztah během cesty nebo po ní?
Náš vztah se asi nezměnil. Anebo to jen nedokážeme posoudit. V každém případě to má šťastný konec a rok po návratu jsme se vzali. Jestli se říká, že ženu je potřeba vzít před svatbou na vodu, aby se ukázala její pravá povaha, tak to v tomto případě nebylo potřeba (úsměv).

Netrpěli jste během cesty ponorkovou nemocí?
Ne. Ono to je pro spoustu lidí překvapující, ale nemyslíme si, že by byla ponorková nemoc něco automatického. Pokud spolu dokážou dva lidi normálně fungovat a komunikovat, tak to nehrozí. My jsme se nikdy nehádali před tím doma, takže proč s tím začínat během cesty.

Jak jste se dorozumívali? Jakými jazyky vládnete?
Obecně platí domluva rukama nohama (smích). Oba zvládáme základní komunikaci v angličtině, Láďa v ruštině a oba jsme se cestou přiučili pár slovíček španělštiny. Každopádně kdoví jaká znalost jazyka není to nejnutnější na takovou cestu. Jsme toho vlastně tak trochu důkazem (úsměv).

Co nejlepšího jste během cesty ochutnali?
Jsme všežravci a ochutnali jsme toho opravdu hodně. Asi se shodujeme, že top bylo argentinské asádo, neboli grilovačka. V tom jsou Argentinci opravdu mistři, navíc se to zapíjí skvělým červeným a Malbec je opravdu dobrý.

Jak jste během cesty řešili hygienu?
Jak se dalo. Na střeše jsme měli kanystr s vodou na sprchování. Těch dvacet litrů nám dokázalo vystačit i na několik dní. Občas byla koupel v řece anebo nebyla vůbec. Ono když není, tak není, a člověk si na to dokáže v pohodě zvyknout. Jinak asi nejlepší vynález jsou vlhčené ubrousky, které v tom nejhorším zachraňovaly situaci.

Vytvořili jste si během cesty nějaká přátelství, udržujete s dotyčnými kontakt?
Ano mnoho a s většinou lidí jsme stále v kontaktu. S některými jsme se dokonce už znovu potkali.

Jak byla vaše cesta financována? Na přednášce zaznělo, že jste si i vydělávali?
Během přednášky odkrýváme financování a celkový rozpočet poměrně detailně, a tak bychom doporučili, aby si ti, co je to zajímá, přišli poslechnout jak to s penězi bylo. V každém případě naše vydělávání nebylo žádné česání ovoce cestou či tak něco. Provozovali jsme na dálku eshop a plnili sliby dané našim partnerům, čímž jsme získali ještě více.

Překonali jste svojí cestou nějaké cestovatelské rekordy?
Ano. Ale úplně na začátek je však nutné říci, že cestování není o rekordech a ani to není sportovní disciplína. Naším cílem rozhodně nebylo nějaký rekord vytvářet či překonávat. Ono se to tak nějak stalo náhodou a vůbec nic nám to nepřineslo. Ale je to příjemný bonus, který potěší.

Hned po našem příjezdu jsme dostali zápis do České knihy rekordů jako nejdelší cesta kolem světa osobním autem. Nám to nedalo a po pár týdnech jsme napsali na Guinessovu knihu rekordů. Z té nám odepsali, že nejsme první, kdo objel zeměkouli osobním autem a že ta první expedice trvala dva roky a jeden měsíc. Protože nám to trvalo ještě o dva týdny déle, tak jsme tuhle první expedici překonali. Navíc jejich trasa nevedla přes Afriku a Austrálii, a tak jsme podle všeho zcela první, kdo objel zeměkouli osobákem přes všechny obydlené kontinenty.

Jenže Guinessova kniha rekordů nemá podkategorii osobních aut, a tak u nich žádný rekord nemáme. Ale jak jsme řekli, o to tady nejde a nic z toho pro nás nevyplývá.

Jaké jsou vaše další cestovatelské (možná i osobní) plány?

Plánů je spousta, ale tím nejpodstatnějším asi je cestovat i nadále, což se nám daří. Sice už ne v takových dávkách, ale cestujeme pořád. Od návratu jsme stihli strávit dva měsíce na Balkánu nebo měsíc na Arabském poloostrově. Navíc s ohledem na množství přednášek o naší cestě, cestujeme docela hodně po té naší krásné České republice. Proto jsme se dostali až k vám (úsměv).