sobota 18. ledna 2020 Vladislav

Dostali jsme se do fáze postmoderního narcismu, říká jihlavský sociolog Daniel Hanzl

Daniel Hanzl absolvoval magisterské studium oboru Sociologie a Sociální politika a sociální práce na FSS Masarykovy Univerzity v Brně a v současné době je pedagogem na Vysoké škole polytechnické v Jihlavě. V pedagogické i vědecké činnosti se věnuje zejména teorii sociální politiky a metodám a technikám sociálního výzkumu.

Hned na úvod by mě zajímalo, zda se bojíte? Po nedávných útocích v Paříži je jasné, že ani metalový koncert není bezpečné místo.

Obavy mám nejenom z bezpečnostního hlediska, ale i ze ztráty kultury.

V jakém smyslu?

Mám obavu o naši kulturu. Jsme ohroženi demografickým stárnutím, ale populace Evropy stále narůstá. Tento fakt je způsoben především migrační vlnou a také řekněme „fertilní epidemií“ neevropských žen. Fertilní průměr (tj. index porodnosti – pozn. redaktora) u evropské ženy je 1,4, zatímco u ženy arabské je to 6,1, některé zdroje uvádí dokonce 8,2! Ve státech jako Belgie, Holandsko a v některých velkých městech Francie se každé druhé dítě narodí arabské či neevropské ženě.

To je ohromný rozdíl...

Ano, to je. My Evropané nerodíme děti, ale saldo přírůstku je dáno tím, že do Evropy proudí příliv cizinců. Aby se kultura obnovila, je potřeba, aby porodnost u původních evropských žen byla alespoň 2,1, což není. Je tedy vidět, že evropská kultura se přirozeně obnovovat nemůže.

Takže jsme v ohrožení?

Bezpochyby ano. Dejme tomu za dvacet, třicet let, možná padesát se evropská kultura zcela promění a přestane existovat v podobě, jak ji známe dnes. Všechno bude úplně změněno. Všechny kulturní danosti počínaje rodinnými vzorci se výrazně promění, promění se vnímání politiky, ekonomiky i naší identity. Je paradoxní, že nejbohatší, nejvyspělejší a nejsvobodnější společnosti na světě nemají dost dětí na to, aby zachovaly samy sebe.

A ta nízká porodnost českých, potažmo evropských žen, čím je způsobena?

Důvodů je mnoho a jsou poměrně dobře popsány demografy, sociology či jinými odborníky na tuto oblast. Uvedl bych třeba feminizaci, a tím pádem proměněnou roli žen, především větší míru participace žen na veřejném životě, studijní a pracovní kariéry, s tím související antireprodukční chování, a také větší míru blahobytu.

Čili to není tak, že na děti nemáme, tak říkajíc, peníze?

Přesně tak. Mnoho „laiků“ se domnívá, že děti nejsou proto, že na ně nemáme peníze! Strašný omyl! Paradoxní je, že čím jsme bohatší, tím méně dětí máme! Stačí se jen podívat na začátek 20. století, kdy se na území našeho státu narodilo 350 tisíc dětí (dnes s bídou 110 tisíc), nebo do těch nejchudších států světa, kde se rodí s nadsázkou řečeno „o sto šest“. Pravdou je, že čím jsme bohatší, tím si více chceme užívat, a čím více si užíváme, tím méně plodíme!

A nějaké další důvody?

Dalším důvodem nízké porodnosti je sekularizace (tj. odnáboženštění, pozn. redaktora) světa a naším odklonem od tradičních křesťanských hodnot. Náš život jsme zaštítili jinou ideologií, problém je, že nevíme jakou. Víme jen, že máme všichni právo na vlastní názor, právo na jakékoli vyznání, každý si může dělat, co chce. A to má ohromný vliv na rozhodnutí založit rodinu.

V tom tedy vidíte hlavní příčinu rozpadu evropské kultury?

Ano. A dalším důvodem je neslučitelný střet mezi naší humanitou a arabským myšlením, střet dvou kultur a dvou letopočtů.

V jakém smyslu?

Evropa je vrchol humanity, což se může ukázat jako naše záhuba. Od dob renesance je zde silná orientace na člověka, a Evropa je oblast, kde život člověka je naprosto nejvyšším řádem bytí. Oproti tomu Muslimové odvozují svůj letopočet od příchodu Proroka Mohameda z Mekky do Mediny, což se stalo roku 622. Máme tu tedy rozdíl v pohledu na lidské bytí přes šest set let.

Jejich myšlení je tedy diametrálně odlišné od toho našeho?

Ano. Arabský svět žije, co se myšlení týká, ve středověku. A podle toho se chovají. Oni mají úplně jiný vztah k životu i smrti. Proto je možné, aby z koncertu metalové skupiny učinili středověkou popravu tak, jako to učinili před nedávnem v Paříži. I u nás tu ve středověku panovala obrovská neúcta k životu, středověcí lidé žili v permanentním zajetí smrti. Ať to byly války, epidemie nemocí nebo strašné zacházení vládnoucích s ovládanými, kteří jim bez milosti nechali setnout hlavu při veřejné popravě, na kterou se jako na divadelní představení koukaly tisíce lidí – muži, ženy, děti. Smrt byla každodenní realitou a nikoli šokující výjimečnou událostí.

Co s tím?

Zavřít hranice. My jsme si tak dlouho pohrávali s myšlenkou jednotné Evropy, s myšlenkou zrušení hranic a zrušení národů, až jsme se dostali do vakua, ve kterém nyní z hlediska národní, sociální a možná i prosté lidské identity nevíme, kdo jsme.

A nešlo by je naučit té „humanitě“?

To nejde. Nám tu vládne individualismus, máme všichni spoustu práv, ale žádné povinnosti. A oni to moc dobře vědí, neboť to vše zprostředkovávají média. A opět je tu paradox: když my jedeme do arabského světa, musíme jejich pravidla dodržovat, ženy se musí například zahalovat, muži nesmí pít alkohol, ale když oni přijedou k nám, tak my jsme přece ti multikulturní a nexenofobní. My jsme ti přívětiví, my je vítáme, integrujeme a uznáváme jejich kulturu. A to oni přesně vědí.

Ale arabské děti přece chodí do „evropských“ škol, vnímají tu evropskou kulturu od mala?

To ano, ale kultura a také rodina má tzv. referenční rámec, což znamená, že způsoby chování a jednání a také způsoby myšlení a nazírání na svět zůstávají, a jde jen to, zda prostředí, kam jsme „domigrovali“, je striktně represivní a  donutí nás vzdát se atributů původní kultury, či je benevolentní a bude původní kulturu akceptovat. Tady hledejme konflikt mezi multikulturně benevolentní Evropou a striktně represivním arabským světem. Jinak také řečeno: když se středověkým myšlením přijedete do super moderní společnosti, ledacos pochytíte, ale váš referenční rámec bude pořád ze středověku.

Víte, pořád si lámu hlavu s otázkou, zda nám to „individuální štěstí“ nepřináší ve výsledku víc škody než užitku. Jak to vidíte vy?

Vidím to podobně. Jsou zde oslabené křesťanské tradice, každý si může dělat, co chce, partnerství muže a ženy je experiment a nikoli závazek. Individualita nám vzala štěstí rodinné a skupinové a zasela zmatek v pohledu na svět. Arabský svět má svůj řád a podle něj se všichni chovají. Korán je Svatou knihou, šaría svatým řádem. To je jejich ohromná výhoda. Nám Evropanům se kultura rozplynula - jen si vezměte, kdo četl Bibli? - a žijeme tak, abychom naplnili naše individuální potřeby. Dostali jsme se do fáze postmoderního narcismu.

Ale i postmodernismus musí mít nějaká pravidla?

Postmodernita nebo možná „tekutá modernita“, což je termín významného polského sociologa Zygmunta Baumanna, má jediný konsensus a možná tedy pravidlo, kterým je právo spolu nesouhlasit. Mladá generace má tak právo se vším nesouhlasit, navíc je nikdo „neučí“, že štěstí je běh na dlouho trať a s mnoha překážkami. Nejen mladí, ale i už starší lidé chtějí štěstí hned a tady. Vždyť na něj mám přece právo, ne? Mnoho právních i morálních kodexů nám Evropanům v podstatě individuální štěstí předepisuje. Věřit čemu chci, brát si koho chci, svobodně říkat, co chci, svobodně kdekoli a s čímkoli podnikat, volně se bez hranic pohybovat a tak dále a nikdo mi v tomto štěstí nesmí bránit!

Proč se to stalo?

No, to je jednoduchá otázka, avšak složitá odpověď. Jedním z důvodů může být i to, že Evropě neprospěly obě světové války, hlavně ta druhá, která byla absolutním ohrožením lidské humanity, a my jsme tím – byť nikoli transparentně – pořád ovlivněni.  Máme velký odpor ke xenofobii, protože víme, k čemu to směřuje a nechceme to znovu dopustit. Chováme se tedy multikulturně, multinacionalisticky, multirasově, tedy multihumanisticky (smích).

I tak tu ale narůstají extrémní názory?

Ano. Podívejte se na poslední volby ve Francii, v Nizozemí, v Belgii. Nebo na našeho Českého slavíka (smích). Ve volbách výše zmíněných států získaly extrémně pravicové strany velký počet hlasů a v hudební soutěži se umístí na předních příčkách xenofobní interpret. Jsem přesvědčen, že pokud by se dnes konaly volby do Poslanecké sněmovny, tak ten, kdo zvládne „správně“ lidem identifikovat jejich postoj vůči uprchlíkům, volby vyhraje. A obávám se, že to bude velmi extrémní názor. My jsme totiž latentně rasističtí, xenofobní a nacionalističtí, ale nedáváme to díky konvencím najevo. 

Dá se to tedy nějak vyřešit?

Pokud ano, pak ten, kdo to dokáže, dostane Nobelovu cenu. Bohužel, já to asi nebudu (smích).

Autoři | Foto Monika Brzoňová

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.