úterý 11. srpna 2020 Zuzana

Španělské tance může tančit kdokoliv, hlavní je mít čas, říká tanečnice Denisa Vodičková

Gipsy Kings, Ricky Martin, Natalie Oreiro nebo Enrique Inglesias. Na písně třeba těchto známých interpretů vymyslela Denisa Vodičková z Dolní Cerekve u Jihlavy choreografie, se kterými vystupuje její taneční skupina Bailarinas, která se zaměřuje hlavně na španělské tance. V jejich choreografiích dominují prvky flamenca, pro sedm tanečnic z Dolní Cerekve ale není problém ani cikánský tanec nebo francouzský kankán. Přečtěte si rozhovor se zakladatelkou a pomyslnou vedoucí Bailarinas Denisou Vodičkovou, ve kterém jsme si povídaly třeba o začátcích uskupení Bailarinas, jak probíhají tréninky, jestli je potřeba taneční nadání a také třeba o oblečení na španělské tance.

Jak jste se k tancování dostala? Jak dlouho vaše taneční uskupení Bailarinas funguje?

K tancování jsem se dostala přes sestřenici, v Jihlavě. Bylo to v roce 2007, takže je to už deset let. Po narození druhé dcery jsem už nestíhala dojíždět do Jihlavy, tak jsem od září 2008 začala tancovat v místě bydliště, tedy v Dolní Cerekvi.

Ze začátku to bylo s několika kamarádkami tancování spíš jen tak pro odreagování. Až později se z toho vytvořil takový jakoby spolek (smích). Od září 2009, po mém druhém porodu, se počet tanečnic ustálil na osm. V současné době je nás sedm, i když některé členky začínají vyhrožovat s tanečním důchodem (smích).

Co vlastně Bailarinas znamená? Vím, že jste se dřív jmenovaly Bailadoras. Proč jste si změnily název?

Bailadoras je ve španělštině označení pro muže tanečníky, to jsem ze začátku nevěděla. Později jsem si to vyhledala, tak jsem se rozhodla, že se přejmenujeme na Bailarinas, což je v překladu „tanečnice“.

Popište, jak probíhá trénink.

Trénink probíhá hodinu, někdy hodinu a půl, jeho důležitou součástí je debata o tom, v čem budeme tancovat (smích). Zopakujeme si starší věci, abychom je nezapomněly, zároveň se díky nim zahřejeme. Pokud máme nějakou novou choreografii, což jsme vloni, bohužel, nezvládly, tak ji nacvičujeme krůček po krůčku. Trénujeme jednou týdně, někdy se stane, že i za dva týdny.

K tomu mě napadá – trénujete pokaždé v sukních? Přece jen, při tanci hrají hodně důležitou roli. Předpokládám tedy, že máte „civilní“ vršek a k tomu sukni.

Přesně tak, na sobě máme tričko a kolovou sukni. U nich jsou různé šířky, my máme spíše dvoukolovou.Samozřejmě máme i jednodušší, záleží na dané choreografii, kterou zrovna tancujeme.Co se týče váhy sukně, tak to hodně záleží na materiálu, ze kterého je ušitá. Každá z nás máme několik kostýmů, zvlášť vršky, zvlášť sukně. Každá poskládáme třeba i osm různých kostýmů, záleží, jak se to zkombinuje.

Kdo vám navrhuje a šije kostýmy?

Kostýmy navrhuju a šiju většinou já, pro všechny členky. S některými mi zpočátku pomáhala i moje mamka.

To vám muselo zabrat spoustu času…

Zabralo, hodně (smích). Hlavně volánové šaty. Když jsem byla ještě na mateřské, tak to bylo lepší, mohla jsem šít průběžně. Nejnáročnější byly šaty, kam se našívaly volány, to byla fakt piplačka.

Kolik stojí taková sukně?

Kupované sukně se pohybují kolem tří tisíc korun, i víc. U nás je to úplně někde jinde, platíme pouze látku, v průměru se vejdeme do pětistovky za jednu sukni, což je nesrovnatelný rozdíl.

Na jakém nejkurióznějším místě jste vystupovaly?

U této otázky bych ráda poznamenala, že my určitě netancujeme pro výdělek, pro nás je to zábava. Tím, jak vystupujeme, tak to má pro nás větší smysl a na tréninky chodíme co nejvíc poctivě, když to jde, protože je před námi vidina nějakého vystoupení, na kterém nám záleží. Je to pro nás takový cíl, proč to vlastně děláme. Ze začátku jsme ale takové ambice neměly, ze začátku to pro nás bylo fakt jen odreagování, prostě jsme si chodily zatancovat do místního kulturáku. A pak jsme vystoupení braly spíš jen jako ukázku, že se u nás v Cerekvi něco pro ženy dělá.

První vystoupení bylo po zhruba ročním tréninku, v roce 2009 na festivalu dechových hudeb v Dolní Cerekvi. Mezitím jsem ještě stihla porodit (smích). Když se zpětně podívám na to naše první vystoupení, tak tam určitě vidím velký posun. Naše pohyby byly určitě víc prkennější (smích).

Během roku míváme čtyři stálá vystoupení- plesy, zábavy a už zmíněné dechovky v Dolní Cerekvi.A pak sem tam do toho vklouzne třeba nějaká narozeninová oslava, tam volíme nejčastěji kankán. V plesové sezoně se stane, že máme dvě tři vystoupení navíc. Dřív těch vystoupení bylo víc, dnes už toho tolik nemáme.

Netradičním místem bylo vystoupení na krajském úřadě, pro nás vůbec poprvé v porovnání se všemi sokolovnami a domy kultury (smích). Pak ještě vzpomínám na jednu oslavu narozenin, kde byly opravdu hodně malé prostory. Tancovaly jsme mezi stoly, které byly uspořádány do „U“, v těch našich sukních jsme jim tam málem ometly i stoly (smích). Pak mě napadá třeba soutěž Missis v Brtnici, to byla taky taková zvláštní příležitost, kde jsme tancovaly.

Jednou jsme se zúčastnily soutěže Dance open Drásov (u Brna), byly jsme jediné v takové kategorii, takže jsme byly na prvním místě (smích).

Je těžké vybrat tu správnou hudbu?

Hudbu si vybírám sama, většinou je to takové štěstí, že jsem něco zaslechla nebo volím interprety, které mám ráda, jako třeba Antonio Banderas a jeho Desperado – naše první skladba. Podobně jako Ricky Martin. Toho mám taky moc ráda.

Choreografii vymýšlíte vy sama? Máte nějaký konkrétní taneční vzor?

Inspiraci hledám na internetu, co mě kde zaujme, a pak to spojím dohromady. Nebo volně na hudbu improvizuju a to pak zapojím do celkové choreografie. Od roku 2010, co vlastně pořádně fungujeme, máme zhruba sedm choreografií.

Konkrétní tanečnice, která mě inspiruje, se jmenuje Lola Karpenka, měla jsem čest být na jejím dvoudenním Workshopu v Praze, jednu z jejích pasáží jsem si v jedné choreografii dovolila vypůjčit a samozřejmě jsme nevynechaly její vystoupení v Třešti.

Kdybych chtěla začít tancovat, co je důležité mít nebo umět, abych to zvládala?

Pro to začít tancovat je důležitý hlavně čas (smích). Speciální talent potřeba asi není, naučit se to dá. I já jsem se v začátcích v Jihlavě musela hodně dřít. Pokud člověk aspoň někdy udělal taneční krok, tak se pak španělské tance dají naučit.

Máte před vystoupením nějaký rituál?

Na rituály nemáme čas. Většinou se domluvíme, že se sejdeme půl hodiny před vystoupením na místě, pracné je oblékání a než se nalíčíme, to zabere dost času. Snad jen rituálem je panáček něčeho dobrého po vystoupení, to musí být jako odměna (smích).

Máte čas na nějaký další sport?

V současné době dělám ještě zumbu, ráda jezdím na kole nebo si jdu zaběhat. Dřív jsem dělala házenou a taky jsem chodila na hasičský sport.

Jak a kde vidíte Bailarinas za deset let?

Do budoucna nevím. Vzhledem k vyššímu věku nás všech je vidět zodpovědnost, prostě že musíme trénovat. Deset let je dlouhá doba, není nám už dvacet, takže těžko říct, co bude. Uvidíme.

Foto Soukromý archiv Denisy Vodičkové

Štítky Bailarinas, rozhovor, španělské tance, flamenco, Dolní Cerekev, tanec

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.