Pavel Kujal: Mám radost, když se lidé v naší country hospodě cítí jako doma v obýváku

Úplně na úvod se nabízí otázka: Co vás vlastně přimělo k tomu opustit své původní zaměstnání a otevřít si vlastní podnik?
Vždycky jsem chtěl provozovat hospodu, vždycky mě lákalo dělat něco pro lidi. Měl jsem úplně jinou práci, s provozováním hospody nebo restaurace to nemělo nic společného, dokonce jsem ani pořádně nevěděl, jak správně natočit pivo (smích). Před čtyřmi lety se naskytl tento úžasný půdní prostor, ten mi učaroval a já jsem jen věděl, že se mi tu moc líbí a co by se z toho dalo udělat. Vlastně jsem úplně viděl, jak to tu bude ve finále vypadat. Dost se mi líbila jedna stylová hospoda v Liberci, ta mě celkem inspirovala. Do toho všeho jsem šel s tím, že jako bonus určitě chci, aby tu vystupovaly pravidelně nějaké country kapely a hrály lidem k poslechu a tanci. Hospodu jsem ještě neměl, a přesto jsem si čtyři nebo pět let platil doménu, kterou dnes hospoda má, aby mi ji někdo nesebral (smích).

Vážně? To je tedy chvályhodné a jen to dokazuje vaše odhodlání jít si za svým snem...

Já jsem o tom fakt snil už hodně let zpátky. Je to určitě i vliv rodičů z dětství, u nás doma se vlastně nic jiného než country neposlouchalo, s bratrem jsme to vzali tak nějak automaticky a velcí fandové country jsme dodneška. Pořád vzpomínám na večery na chatě u táboráku, kdy jsme zpívali Nedvědovy písničky a mnoho dalších. Ta muzika byla a je prostě krásná. Každá písnička je malý příběh. A proto jsem si říkal, že když si jednou nějakou hospodu otevřu, tak jedině v country stylu.

Když jste zmínil country, jaký je váš největší idol? Setkal jste se s ním třeba i osobně?

Mému srdci nejblíž je určitě Michal Tučný. S ním jsem se potkal mnohokrát za jeho života. Dá se říct, že jsem za jeho života nebyl jen jedním z jeho mnoha fanoušků, ale že o mně věděl, a snad ode mě není moc troufalé tvrzení, že jsme byli tak trochu i kamarádi. Proto mě zpráva o jeho smrti, tento rok to bylo už jednadvacet let, hodně zasáhla.

I proto jste dal své hospodě název El Paso? Je to přece název jedné z jeho mnoha písní.

Přesně tak. Když jsem přemýšlel, jak hospodu pojmenuju, tak mě napadalo hodně názvů, ale chtěl jsem, aby byl tak trochu v názvu schovaný Michal Tučný. Napadaly mě různé názvy: Kosmickej vandr, Lodní zvon, Vlak půlnoční, Big Horn nebo mě napadl Stetson podle názvu Michalova klobouku. Nakonec ale vyhrálo El Paso, podle jedné z jeho mnoha známých písniček.

Když tak zavzpomínáte, kdo všechno vám zde už zahrál?

To je teda těžká otázka (smích). Hrozně nerad bych totiž na někoho zapomněl. Namátkou třeba zmíním Poutníky, jako poslední tu hrál Žalman a spol., Wabi Daněk, Miki Ryvola, Nezmaři, Ivo Jahelka nebo Hanka Lounová, která kdysi zpívala s kapelou Schovanky. Wabi Daněk mi dokonce při svém odchodu říkal, že tu nechal kus svého srdce. To je přesně ten důvod, proč mám tuhle práci tak rád. Samozřejmě nesmím zapomenout také na regionální kapely, kterých se tu taky vystřídalo plno. Moc si jich vážím, bývají úžasné. Například Účastníci nájezdu, Pražce, JCS Salavice, Uncles Band a další. Také se tak jednou za 14 dní ozvou country kapely jiných regionů z celé republiky, že by nám zde chtěly hrát. Ale to není v našich silách zorganizovat, jsou prostě zdaleka. Ovšem jezdí sem kapela Pressburgrass, je to kapela ze slovenské Bratislavy a je báječná. Krásné jsou i večery, kdy se sejdou spontánně dvě tři kytary a zpívá s nimi hospoda. To pak slyším od našich hostů, že se tu cítí jako doma v obýváku. A to mě skutečně hřeje. A jakýmsi „vrcholem“, dříve snem, je pro mě Rattlesnake Annie, po česku Anka Chřestýš, která zde zpívala už dvakrát a letos v září přiletí opět. Ona to tu prostě miluje a lidí milují ji (smích).

Jak se to tak stane, že do obce na Vysočině přiletí jen pár lidem zazpívat country zpěvačka z Nashvillu?

S Ankou se znám už roky. Byl jsem jejím velkým fanouškem a rozhodl jsem se, že jí napíšu dopis. To mi bylo nějakých 14 let. Tehdy jsem odebíral Mladý svět a tam vyšel článek, že v Sušici v paneláku žije muž jménem Josef Spěváček. Ten napsal do USA o Michalu Tučném a Anku s Michalem seznámil. A tak začalo dlouholeté přátelství Anka Chřestýš Michal Tučný. A já jsem tenkrát napsal: Pan Josef Spěváček, naproti benzínce Sušice, a on mu můj dopis skutečně došel. Pan Spěváček mi dal adresu na Michala Tučného a taky na Anku do USA. No a já jsem jí napsal, a tak začala naše vzájemná korespondence. To mi bylo těch 14 let. Bylo to v době komunismu, moc nás kluků z Československa asi nebylo, s kým si psala. V té době jsem anglicky uměl úplně minimálně, takže jsem si dopisy nechal překládat. Dnes mi s angličtinou hlavně hodně pomáhá moje manželka Mirka.

A to vám vydrželo tak dlouho, psaní dopisů? Píšete si dodnes?

Tak samozřejmě to nebylo vůbec jednoduché, dopisy  za komunistů chodily cenzurované, hlavně, když psala o Waldemaru Matuškovi, který pak utekl taky do Ameriky. Složila mu dokonce dvě písničky. Po revoluci jsme si sem tam napsali a pak začaly počítače a internet. A díky e-mailům jsme v kontaktu několikrát do roka, píšeme si gratulace k narozeninám, Vánocům a podobně. Potom jsem začal fungovat v hospodě, oznámil jsem jí to, chválila fotky, byla nadšená. A jednoho dne od ní přišla nabídka, že mi v hospodě zahraje. S manželkou jsme to doma brali jako dobrý vtip a její bláznivý nápad jsme se jí ze začátku snažili spíš rozmluvit (smích). Ona to ale myslela vážně, zkrátka mi chtěla splnit sen. A tak opravdu přiletěla a zazpívala. A zazpívala i minulý rok a zazpívá i tento rok v září. Prostě zpěvačka, která hraje a zpívá po celém světě, dnes již legenda americké country hudby, zpěvačka která zpívala v slavném nashvillském Grand Ole Opry (nejdéle bez přestávky běžící rozhlasový pořad v USA hrající country hudbu, pozn. autora), přijela zahrát do Dolní Cerekve (smích). A to je sen.

To zní opravdu jako z pohádky. Povězte mi, jaké bylo vaše první setkání v roce 2014, kdy na Vysočinu přijela koncertovat poprvé?

Při svém prvním koncertu nejdříve zpívala v Praze, takže jsme ji měli vyzvednout v pražském hotelu a odvézt ji na Vysočinu. Věděl jsem, na jakém hotelu spí, znal jsem číslo pokoje, brzy ráno jsme s manželkou šli hotelovou chodbou, všude úplné ticho, nikdo nebyl ani na recepci. Já nesl v ruce kytku a najednou jsme zaklepali na dveře jejího pokoje. Já měl srdce až v krku, i když jsme se už několikrát předtím potkali, setkali jsme se třeba v Hošticích na festivalu Stodola nebo v pražském Paláci kultury, ale tentokrát to bylo jiný, protože do Česka přijela prostě za námi, do Dolní Cerekve (smích). Otevřela dveře, já jí dal kytku, podali jsme si ruce a naložili jsme ji do auta. Během cesty nás čtyřikrát sprdla (smích), že je špatně uložená její kytara,  a tak jsme museli zastavit a vše vzorně urovnat.  Odvezli jsme ji na hotel do Třeště. Po koncertu v Cerekvi jsme ji ráno opět naložili do auta, odvezli na letiště a ona pak odletěla na koncert do Londýna. Tento rok přijede v rámci turné Švýcarsko - Česká republika.

Takže jste spolu prožili krásné chvíle... Máte určitě hodně emotivních zážitků do konce života.

Je to vždy úžasné. Vloni zde vystupovala dvakrát, celkem tady u nás strávila pět dní. Já chci, aby se vždy vše povedlo, a tak z toho i špatně spím. Po koncertu v El Pasu odjela na koncert do Brna. Pak ze mě všechno spadlo a byl jsem rád, že to všechno klaplo, a pak jsem spal dva dny v kuse (smích). Bylo to fyzicky, ale i psychicky náročné. Tolik zážitků a ohlasů i od návštěvníků hospody, kterých tu bylo na její koncert vždy kolem devadesáti, což je vzhledem k našim prostorům takový strop. Anka prohlásila, že sem bude létat do sta let (smích).  Ona lidem dává úžasnou energii. Pro naši hospodu na „půdě“ v Cerekvi prý i složí písničku. Vyjádřila se taky ve smyslu, že nechce zpívat jinde než v tomto prostoru, přestože je zde kulturák, ten jí ale nepřijde dost country.

Zpět k vaší hospodě. Máte tu spoustu stylových doplňků. Kde jste vzal všechno to „vybavení“?

Je to dlouholetá sbírka, postupně jsem si to skládal v garáži a věděl jsem, že to bude jednou v mojí hospodě. Velkou část jsem musel zrestaurovat, líbí se mi ten pocit, že je v těch všech věcech kus historie a svou obnovou dostanou znovu život. Například harmonium mi dal kamarád ve strašném stavu, nefunkční, měchy roztrhané, dnes zase hraje.

Pracujete tu se svou manželkou Mirkou. Zvládáte to takto ve dvou? Nebo vám někdo chodí vypomáhat, když je třeba nějaký country večer?

Když je tu koncert nebo country večer, tak bych obsluhu bez své ženy nedal. Když je to potřeba, tak mi vypomůže i můj brácha a někdy i spousta kamarádů. Za to jim všem moc děkuji.

Nalákejte, kdy vám do El Pasa zase někdo přijede hrát?

Program country večerů je do konce roku víceméně jasný. Jednu regionální kapelu tu přivítáme ještě v červnu. Pak o letních prázdninách máme volněji. A samozřejmě největším tahákem do konce tohoto roku bude Anka Chřestýš. Ta zazpívá v září.

Několik snů se vám už splnilo. Prozraďte ale, koho byste si rád ve své country hospodě ještě poslechl?

Mým velkým přáním je mít v hospodě třeba Honzu Nedvěda, Pavla Dobeše, Samsona Lenka, Karla Plíhala... Manželka má ráda Radúzu, tak třeba i ta zde někdy zazpívá (smích).

Vypadáte velmi spokojeně, tak je asi zbytečná otázka, zda vás vaše práce naplňuje a dělá vás šťastným?

Když jsem plánoval, že budu mít hospodu, tak jsem opravdu netušil, že tu budu svou ženu Mirku mít. A dnes je to i moje manželka. A skutečně jsem za to moc rád. Ona mi sem fakt spadla z čistého nebe, jsem moc rád, že ji mám. Ještě před pár lety jsem si myslel, že se s někým tak podobným, jako jsem já, nemůžu potkat. Máme hodně stejných zájmů. Mirka je úžasná a máme spolu moc krásný život. A za to jsem moc rád.