středa 13. listopadu 2019 Tibor

(NE)OBYČEJNÍ: Jedním z mých zákazníků byl i Ondra Vetchý, vzpomíná jihlavský opravář obuvi Jaroslav Janko

Je dost možné, že jste už využili jeho služeb, možná k němu chodíte pravidelně. Jeho nejčastějším zákazníkem je žena kolem čtyřiceti let, úřednice v lodičkách. Umělecky založený je odmalička, na šicím stroji ho v dětství učila už jeho babička. O kom je řeč? O čtyřiačtyřicetiletém Jaroslavu Jankovi, jihlavském opraváři bot.

Do jeho opravny nedaleko centra Jihlavy vcházím pár minut po osmé. Oficiálně má ještě zavřeno, dveře má ale odemčené, v opravně se už svítí. Vcházím dovnitř a po pár minutách zapínám diktafon a jdeme si povídat. Vracíme se o několik let zpátky, zajímá mě, proč Jaroslav právě dělá to, co dělá?

„Vyučil jsem se ve Zruči nad Sázavou, konkrétně to bylo Střední odborné učiliště obuvnické, to jsem ukončil v roce 1992. Ve třeťáku mě oslovil jeden jihlavský podnikatel, který si ve Věžní ulici otvíral obuv a zároveň u toho opravnu. Po vyučení jsem k němu nastoupil. Tam jsem byl rok, pak jsem šel na vojnu do Tábora. Půlroku po návratu jsem tam ještě pracoval a pak ten obchod i opravna skončila. Tak jsem šel pracovat do Prahy, na stavbu, to mě ale nebavilo a dočetl jsem se, že firma Baťa v Jihlavě chce otvírat opravnu a shání opraváře,“ shrne své začátky v několika větách opravář Jaroslav Janko.

To bylo v roce 1994. V konkurzu uspěl a nastoupil do stejné provozovny, kde pracuje i teď. „Pracoval jsem u Bati osm let, to mi hodně dalo, hodně jsem se toho naučil. Ze začátku jsem totiž nechápal, jak budu zvládat všechny termíny oprav, zároveň jsem zde komunikoval se zákazníky, což ve Věžní nebylo. Tam jsem styk se zákazníky neměl. Tohle mi vyhovuje víc, když se se zákazníky bavím a během chvíle vím, jak to asi bude vypadat, jaký použít materiál a co ti lidé vlastně chtějí,“ pokračuje jihlavský obuvník.

Pět let v prvním patře jihlavského Prioru

Vše ale nebylo úplně ideální a spolupráce s firmou Baťa skončila. Jaroslav se ale své práce rozhodně nechtěl vzdát, a proto se rozhodl, že si založí svou vlastní opravnu. „Místo jsem měl v Prioru v 1. poschodí, tam jsem byl pět let. Pak za mnou přišel vedoucí opraven z firmy Baťa s tím, že sem nemohou nikoho sehnat. Že mi to tu klidně pronajmou. A od té doby jsem vlastně tady. Jsem tu od roku 2008,“ popisuje svou poměrně dlouhou profesní cestu, která trvá už 25 let.

Opravovat boty nebo třeba pásky a tašky Jaroslava baví. „I po těch letech mě to naplňuje,“ svěřuje se Jaroslav.

To, že začne podnikat, bylo hodně ovlivněno o tím, že, jak sám s úsměvem říká, po čase začne mít s vedoucími problémy. Zkrátka je rád svým pánem. Nevadí mu ani to, že je ve své provozovně pořád sám, nikdy k sobě neměl žádného kolegu. „Asi to ani neplánuji, ponorku sám se sebou nemám,“ odpovídá mi s úsměvem.

Pokud je Jaroslav Janko nemocný, nebo jede na dovolenou, tak prostě opravnu zavře. „Někdy je to i na dva týdny, když jsem v létě na dovolené. Na práci v tu dobu nemyslím. Prostě zavřu a vypínám hlavu,“ usmívá se Jaroslav, který za den zvládne opravit zhruba 20 párů bot.

„Stane se, že mi sem lidé nosí boty celkem znečištěné, zvláštní kapitolou jsou boty sportovců – z posilovny nebo kopačky. Ty často nejsou v úplně dobré kondici (smích). Takové boty jsem ale nikdy neodmítnul opravit.“

Od letní dovolené se dostáváme na vážnější téma, tou je krize řemesel, ta se, bohužel, týká i oprav obuvi. „Oprav není tolik, spíš to upadá. Vysvětluji si to tak, že si lidé kupují spíše levnější boty, málokdo má takové příjmy, aby mohl celé rodině koupit kvalitní, třeba kožené boty za x tisíc. Navíc ženy chtějí mít hodně párů bot, různé barvy a typy, i podle oblečení, a to se prostě nedá, mít jich tolik opravdu drahých v odpovídající kvalitě.“

Proto se Jaroslav nevěnuje jen rozbitým botám. Zvládá opravit třeba i tašky, zkracuje opasky, vše ideálně na počkání, případně do 24 hodin. „U dámských bot nejčastěji opravuju podpatky, správně by se mělo říkat patníky. U sportovních bot to jsou často podšívky do pat, hlavně v zimě výměna zipu u kozaček. V létě chodí méně zákazníků, oprav je méně, jak všichni začnou nosit pantofle a sandále, tak to jsou spíš levnější opravy,“ jmenuje Jaroslav.

Prodáváte taky nýty?

Jeho slova jsou vzápětí potvrzena. Do provozovny nakukuje ještě před otvíračkou v devět jedna ze zákaznic s tím, že shání nýty. Ukazuje přesný typ, Jaroslav zaloví ve svých zásobách a za pár minut zákaznice spokojeně odchází. „Tak i tohle tu někdy řeším. Kde jsme to skončili?“ směje se Jaroslav a mě napadá otázka, jak moc je takový opravář obuvi kritický k lidem, které vidí na ulici? Samozřejmě mám na mysli k jejich botám. „Všímáte si u žen třeba ochozených podpatků?“ napadá mě otázka. Chvíli se zamyslí. „Lidí si všímám, v jakém stavu mají boty, ale spíš až když je to velký extrém. Bývá to poznat třeba i na chůzi,“ odpovídá mi s úsměvem Jaroslav.  

Na druhou stranu k němu chodí i dost zákazníků, které Jaroslav už zná a ví o nich, že k němu chodí hned, jakmile boty trochu ochodí. Jak říká, někdy se mu podaří je „přemluvit“, aby mu je v opravně ještě nenechávali, že to je zbytečné.

„Asi ještě častěji ale řeším i opačné situace - často se stane, že lidem musím říct, že už boty ani nemá cenu opravovat. To pak tedy taky odchází s nepořízenou.“ A i o tom jsem se přesvědčila na vlastní oči. Během focení pana Jaroslava přišla zákaznice s dotazem, zda její balerínky s odřenou lakovanou špičkou ještě má cenu opravovat. „Já bych to už neřešil, ty boty jsou pravdu dost opotřebované a opravené by už kvůli materiálu nevypadaly dobře,“ slyším Jaroslavovo vysvětlení.

Ze šedesáti spolužáků jediný opravář obuvi

V našem povídání jsme se ještě jednou dotkli Jaroslavovy minulosti. U mé otázky, jestli měli řemeslo v rodině, nebo alespoň umělecké nadání, zavzpomíná na svou babičku. „U babičky na prázdninách jsme se učili šít na starém šlapacím stroji. Třeba jsme si jen tak bez nitě prošívali papír. Zřejmě jsem tedy k tomu inklinoval odmala,“ vrací se o nějakých 35 let zpátky Jaroslav. Pak se ještě jednou zastavíme u jeho studia, protože mě zajímá, kolik z jeho spolužáků dnes opravuje boty, stejně jako on. „Z mých asi 60 spolužáků ve dvou třídách se tomu dnes nikdo nevěnuje, pokud vím. Já jsem jediný,“ překvapuje mě Jaroslav svou odpovědí.

(NE)OBYČEJNÍ
Život píše příběhy. Za každým příběhem je člověk. A právě o lidech je projekt (Ne)obyčejní. Ten vám bude každý měsíc přinášet (ne)obyčejné příběhy (ne)obyčejných lidí. Znáte někoho, s kým by stálo za to zajít na kus řeči a představit jeho příběh? Pošlete nám svůj tip na e-mail redakce@jihlavskadrbna.cz.

Řemeslo, které Jaroslava živí, mám spojené spíše s muži. Proto mi nedá nezeptat se, jestli jsou v republice nějaké opravářky obuvi? „V republice existují i opravářky obuvi. Když jsem poprvé k Baťovi nastoupil, tak jsem měl dokonce i kolegyni. Někdy to ale pro ženy není nic lehkého, když se třeba strhává nalepená podrážka, tak to vyžaduje velkou sílu. Třeba jsou ale šikovnější na jiné věci, například na šití,“ dozvídám se od Jaroslava.

„Bosá obuv“ – pohodlná obuv?

Ještě mě zajímá, jak se Jaroslav dívá na aktuální trend – „bosou obuv“ typu barefoot. Přece jen, oprava takových bot asi vyžaduje jiné postupy. „V Jihlavě si myslím, že to není tak rozšířené jako ve větších městech. Vidím to spíše jako životní styl, nedokážu ale posoudit, jak je to pohodlné. Spíš sem naopak chodí ženy s lodičkami s tím, že chtějí zesílit podrážku, protože cítí každý kamínek. Často ke mně ale chodí lidé, kteří chtějí materiál na tento typ bot s tím, že si je sami vyrobí,“ doplňuje další svou zkušenost Jaroslav.

Zkušenosti má, jak se dále dozvídám, nejen s „obyčejnými“ zákazníky. Sem tam k němu zabloudí i někdo známější. Zmiňuje třeba kostymérku z Horáckého divadla, která mu pravidelně nosí boty herců na opravení. Jeho služeb využívá třeba i senátor Miloš Vystrčil nebo známý jihlavský architekt Jaroslav Huňáček. Ten k němu na opravu nosí třeba boty na golf.

„Více ke mně chodí ženy, většinou dámy „v lodičkách“ – tedy úřednice z magistrátu nebo krajského úřadu. Jsou to hlavně ženy kolem 40 let.“

„Moc rád vzpomínám na oblíbeného herce, Jihlaváka Ondru Vetchého. Byl tu jednou s rodinou, je to velký, a musím říct, že i skromný, sympaťák,“ rozzáří se při vzpomínce na seriálového Jirku Luňáka.

Na závěr nám zbývá pobavit se o budoucnosti, jak to vlastně vidí Jaroslav výhledově. „Rád bych svou práci dělal až do důchodu, ale jsem realista, tak se bojím, že to třeba nebude možné. Jak už jsem zmínil, těch oprav je čím dál méně. Dnes se vše dělá spíš na spotřebu než na výdrž, i když výrobci tvrdí něco jiného. Každopádně jsem za svou práci moc rád. Když vidím kamarády, co pracují ve fabrikách, tak jsem o to radši. Vyhovují mi hlavně volné víkendy, že mám čas na rodinu, což je pro mě to nejdůležitější,“ uzavírá naše povídání čtyřiačtyřicetiletý jihlavský opravář obuvi. 

Foto Tomáš Kaser

Štítky (Ne)obyčejní, Jaroslav Janko, boty, obuv, opravna

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.