Jejím domovem i „kanceláří“ je už šestý rok Dominikánská republika. Živí se jako zástupkyně cestovních kanceláří, k tomu je průvodkyní a delegátkou. Kromě Austrálie a Jižní Ameriky má procestovaný snad celý svět. „Můj největší koníček mě zároveň živí, takže co si víc přát,“ říká na začátku našeho povídání Rostislava Rousová, rodačka z Třebíče, která žila od tří let v Jihlavě. Ne však na dlouho.
Pro své středoškolské studium si vybrala Brno, konkrétně střední zahradnickou školu. „Během studia na střední se změnil systém a otevřely se hranice. Po první maturitě jsem si udělala druhou maturitu, to už byl cestovní ruch, a pak už vysokou školu, jak jinak než znova cestovní ruch. Nebýt revoluce, tak možná navrhuji zámecké zahrady nebo zahrádku někomu u domu,“ směje se Rostislava Rousová, která zároveň vzpomíná na své úplně první cestovatelské zážitky a destinace. Lásku k cestování jí dali zřejmě už rodiče. Než se otevřely hranice, tak hodně chvil trávili třeba ve stanu. Takže už to se dá považovat za první cestování.
Po revoluci už měli lidé více možností, takže jako první dovolenou v zahraničí Rostislava zmiňuje Bulharsko. A po vysoké škole, konkrétně po studiu cestovního ruchu na univerzitě v Hradci Králové, už vše šlo ráz na ráz. „Moje začátky byly v Evropě – Chorvatsko, Itálie, dále pak Kanáry, Madeira, Kuba – to bylo na pět let moje předposlední působení. V Dominikáně jsem nyní šestou sezonu.“ V této zemi třetího světa, jak bývá Dominikánská republika často označovaná, je Rostislava Rousová kromě několika týdnů v létě nepřetržitě.
Své aktuální působiště si pochvaluje, i když se jí, podle jejích slov, zatím líbilo úplně všude. „Dominikána je nádherná země, ale kultura tam je úplně jiná, pro Evropany je náročné si na tuto zemi zvyknout. My Evropané se do jejich kultury asi nemůžeme úplně zařadit. Dominikánci vyznávají jiné hodnoty,“ pokračuje Rousová.
Zmiňuje třeba chybějící sociální systém, lidé jsou ve většině případů odkázaní sami na sebe. „Od Dominikánců bychom se mohli učit jakési rodinné pospolitosti, v krizových chvílích – třeba v nemoci, drží hodně při sobě. Pomáhají si hlavně finančně,“ vysvětluje rodačka z Třebíče.
Třeba takové školství je v Dominikánské republice na vzestupu. „Státní školy často pomáhají těm nejchudším. Děti podle amerického vzoru nosí uniformy, právě na ně jim stát přispívá, pokud si je rodiny nemohou dovolit. Soukromé školy jsou převážně pro bohatší a přistěhovalce,“ popisuje Rousová s tím, že společnost je v Dominikánské republice rozdělena na bohaté a chudé. Více než polovina obyvatel žije v chudobě. My, Evropané, už jen barvou kůže, jsme automaticky řazení mezi ty bohaté, mezi milionáře. „A často čekají, co jim dáme a co jim přispějeme. A když to nejde po dobrém, tak si to prostě vezmou po zlém. Krádeže jsou tu na denním pořádku, proto přistěhovalci žijí hlavně v hlídaných rezidencích.“
O penězích je v Dominikánské republice i zdravotnictví. Hodně lidí je nepojištěných. Státem hrazené jsou jen základní zásahy nutné k přežití, třeba po dopravní nehodě. Zbytek je na mnohdy široké rodině, jak pomůže, a nemocného nebo zraněného člena podpoří. „Peníze jsou potřeba třeba na krev, protože ta, která je zdarma, bývá často závadná s nejistým původem,“ vysvětluje Rostislava Rousová.
Rozpovídala se také o tom, jak vypadá takový její běžný pracovní den. „V první řadě je důležité říct, že každý můj den je jiný. Stereotyp by mě nebavil,“ usmívá se. Nejdříve se chystají přílety. Rostislava své klienty vyzvedne na letišti a doveze je na hotel s tím, že si s nimi domluví schůzku, na které se domluví na dalším programu. „To je taková ta delegátská část mé práce. O něco víc mě baví ta průvodcovská, kde objíždíme naplánované výlety. Asi nejoblíbenější jsou celodenní výlety, třeba do hodně známé destinace Punta Cana. Naši klienti jsou většinou dost akční, určitě dovolenou netráví jen na pláži. Dominikáni si turisty hodně hýčkají, dost se jim věnují, jsou to dobří tanečníci a svůdníci. Svou důležitou roli má také karibský rum,“ směje se Rousová.
V poslední době čím dál častěji pomáhá organizovat svatby. Pohádkové sňatky na plážích Karibiku jsou oblíbené hlavně u Rusů, Američanů a Kanaďanů. Nejednou také pomáhala s žádostí o ruku. „Muži ode mě často žádají radu, jak mají svou vyvolenou požádat o ruku. Prstýnky se často hází do dezertů, drinků nebo kokosového ořechu,“ zmiňuje s úsměvem.
A jak to má Rostislava se svým volným časem? Není cestování přejedená? „Vůbec ne, to snad ani nejde. Moc ráda se vracím do Španělska, mým druhým domovem je Mallorca,“ zasní se cestovatelka, která ovládá hned několik cizích jazyků. Kromě angličtiny, němčiny, španělštiny a ruštiny se domluví třeba i řecky. „Když jsem působila v Řecku, tak jsem řecky plynule mluvila, ale to se mi podařilo úspěšně zapomenout. Nejlepší ale samozřejmě je v té dané zemi žít, to se pak jazyk učí úplně jinak než na střední škole. Ta lidem dá fakt jen základ,“ dodává Rousová, která kromě Austrálie a Jižní Ameriky procestovala všechny kontinenty.
U otázky, co bychom se od Dominikánců mohli učit, se zamyslí. Kromě již zmíněné rodinné pospolitosti, která je daná hlavně velkou chudobou, je to jakási větší životní pohoda. „Dominikánci prožívají určitě méně stresu. Oni žijí ze dne na den. Také mají hodně dětí, což také souvisí s finanční stránkou. Protože děti se hodně často starají o své rodiče, často už třeba po padesátce. Od tohoto věku jsou totiž místní lidé často nezaměstnatelní. Tedy pokud nejsou specialisty v nějakém oboru – právníci nebo třeba lékaři, “ jmenuje.
A kde se Rostislava vidí za pár let? „Nejsem si úplně jistá, že v Dominikánské republice zůstanu natrvalo. Vidím to tak, že stejně skončím na své oblíbené Mallorce. Ale kdoví, kam mě zase vítr zavane,“ zakončuje s úsměvem cestovatelka z Vysočiny.
Foto Lenka Dvořáková, soukromý archiv Rostislavy Rousové
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
