DRBNA HISTORIČKA: Silvestrovská výprava ke starým Jihlavanům. Byli přátelští, někdy kořalové

Poťouchlíci žijí vždycky a všude v každé době, což nám v řadě případů dosvědčuje historie. Například velikán českého národa František Palacký se možná nechal při bádání o historii českých královských měst a tedy i Jihlavy svést někým takovým. Otec české novodobé historie prohlašoval, že Jihlava v časech stříbrné slávy stála na nejsvrchnější příčce v království hned vedle Prahy.

Jakpak by nestála tak vysoko, když Jihlavané vydělali kopec peněz těžbou stříbra a navíc měli takříkajíc pod čepicí v obchodech a politice. K tomu Jihlavané neboli Horáci byli lid přátelský a pracovitý, jak potvrzují historické prameny.

„Horák nezná přetvářky ani lsti, která by mu pomohla k zisku. Na slovo jeho může se dáti mnoho. Jsou to vůbec povahy dobrácké, upřímné, přičemž dalo by se jim vytýkati, že Horák jest až příliš poníženým k osobám nadřízeným, za kterouž pokládá třeba i sluhu z berního neb soudního úřadu,“ uvádí renomovaný titul Vlastivědy moravské.

Pití alkoholu 

Týž zdroj odkazuje na další rysy horácké povahy, že lid umí šetřit vydělaný groš. Druhou stranou ale poukazuje na rozmáhající se nešvar, pití alkoholu. „Než škoda, že mnozí groš utápí druhdy také hned v kořalce. Ač dobře se tu ví, kdo se jí oddá, že zapsán jest ďáblu. Toho tu nikdy nebývalo,“ uvádějí na stránkách Vlastivědy moravské zastánci morálky a obávají se: „Co se to jen na nás valí? Kořalka děti vyhání z chalupy, kde ona říká: „Já musím býti stůj co stůj, tam všecko z chalupy hůj!“ Tak stojí v dokumentu, vydaném v Brně roku 1902, který vzápětí Horáka opět až do nebes vychvaluje: „Jakkoli náš lid těžce zápasí o živobytí, přece v jednání jeho jeví se mysl spíše veselá nežli zádumčivá. Písní národních vykvetlo tu hojnost, a to namnoze velmi krásných. Také o vtip není Horákovi potíž.“ 

Pohled z dob dávno minulých na zasněženou Jihlavu pod bílou peřinou. Tak tomu bývalo pravidelně rok co rok o Silvestru. Foto: Poskytl Stanislav Jelínek 

Jak jsme naznačili, český velikán František Palacký (1798 – 1876), filosof, historik a politik, sedl začátkem 19. století na lep padělatelům historických básnických děl v čele s uznávaným vydavatelem a literátem Václavem Hankou (1791 – 1861). Pro doplnění jedná se o dva literární podvrhy, Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský.

Právě k tomu se vyjádřila v roce 1987 Československá akademie věd: „Rukopis zelenohorský byl anonymně zaslán roku 1818 Národnímu muzeu. Jeho hlavní částí byla pověst o Libušině soudu nad Chrudošem a Šťáhlavem. Básnicky cenné padělky inspirovaly v 19. století literaturu (J. Zeyer), výtvarné umění (J. Mánes, J. V. Myslbek), i hudbu (B. Smetana). Poznamenaly i historickou vědu, protože vytvořily mýty, které se dlouho udržovaly jako Šafaříkův i Palackého obraz nejstarších českých dějin.“

Václav Hanka si vše vymyslel 

Z toho jednoznačně vyplývá, že český národ si od poťouchlíků nechal na nos navěšet takové bulíky, že ani velikáni národa podvod neprokoukli. Jenže dobří duchové národa začali po letech pobízet historiky a badatele kolem prezidenta Masaryka, aby zjistili skutečný stav věcí. 

Nakonec se ukázalo, že český patriot Václav Hanka si všechno vymyslel. Toužil světu dokázat, že před českou středověkou poezií podle evropských vzorů existovala již domácí básnická tvorba slovanských kořenů, což by byla pro evropský kulturní svět bomba. Nakonec z toho byla jen ostuda.

Ostatně ani na Vysočině nebylo všechno ohledně bádání o historii založení města Jihlavy  tak, jak ve skutečnosti bylo. A protože i na Silvestra vycházíme ze solidních ověřených zdrojů, zeptáme se odborníků, co poví o založení Jihlavy a o městě samém. „Jihlava prostírá se skoro uprostřed vysočiny Jihlavské, jejíž podklad tvoří břidlice prahorní. V této půdě daří se dobře jehličinám. Vysoká poloha, útvar půdy, náhlé přechody teplotní, husté mlhy a prudké větry činí podnebí po většině roku sice drsné, než kdo zdráv jsa, přivykne podnebí tomuto, cítí se zde volnějším, než kdekoliv,“ napsal roku 1899 brněnský novinář František Slavík.

Jeho kolegové z redakčního týmu Vlastivědy moravské roku 1900 doplnili informace o počátcích zprvu hornické osady. Neopomněli dodat, že solidních písemných materiálů bylo jako šafránu: „Marně ohlížíme se po začátečných dějinách města Jihlavy, kdy Brno, Olomouc, Znojmo, Přerov, Kroměříž již nabývaly důležitosti v dějinách moravských. Teprve ve 12. století vyskytují se jen dvě zprávy listovní o městě Jihlavě.“

Redaktor František Kameníček, jemuž se povedlo nasbírat víc informací než jeho kolegům, doplnil: „Roku 1174 potvrdil brněnský kníže Václav výměnu lesa Borku na hranicích moravských a statek Stonařov u Jihlavy mezi rytířem Stanimírem a opatem kláštera želivského Gotšalkem. Stanimír zve se tu „praefectus Iglava“, neboli prefekt jihlavský.“

Darované dvě louky u řeky Jihlavy 

Stránky Vlastivědy moravské informaci upřesnily: „Roku 1197 potvrdil brněnský kníže Spytihněv jakožto část dotace kláštera Třebíčského šest rybářů na řece Jihlavě, kteří byli darováni klášteru tomu jihlavským županem Stanimírem a pak Miřatou jakýmsi, darované 2 louky u řeky Jihlavy, jakož i les darovaný rytířem Ranožírem, „Na pasekách“ zvaný s lesíkem, s jedním hajným a včelnicí.“

Místopis Moravy k tomu uvádí, že když markrabě Vladislav potvrdil Johanitskému řádu panství nad osadami Tišnovem a Březinou roku 1214, „jsou jmenováni svědkové: Budiš praefectus de Igla a bratr jeho Tas, a ti jsou, jak Palacký dodává, jediní důkazové, že v Jihlavě bylo sídlo župního úřadu dříve, než rozkvět bání jihlavských učinil toto město již před Přemyslem Otakarem I. středem nové a veliké činnosti.“ Místopis Moravy v této části vychází také ze závěrů Františka Palackého, jenž se ale nechal ve výše uvedené věci napálit podvodníky.

Z jiných víceméně pochybných pramenů se dozvídáme, že město Jihlava bylo vystavěno ve IV. století po Kristu římským vojevůdcem Luciem. Druhá pověst vypráví o jistém zbrojnoši Janovi ve službách Karla Velikého. Právě Jan se stal údajně zakladatelem města, když vlastníma rukama pomáhal stavět sruby potomkům starého německého kmene Markomanů. Ve městě měl zemřít údajně roku 1139. 

Jak to doopravdy bylo se založením Jihlavy, věděl jeden z nejvýznamnějších jihlavských historiků František Hoffmann (1920–2015): „Soudí se, že osada Stará Jihlava kolem kostelíka sv. Jana Křtitele na levém břehu řeky Jihlavy existovala nejpozději od 12. století. Někdy od 30. let 13. století začalo vznikat po nálezu stříbronosných žil nové velké hornické sídliště na kopci na protějším břehu a na různých dalších místech, kde se kutalo, zejména ve Starých Horách,“ řekl František Hoffmann.

Ať tak či onak, dnešní Jihlavané v kostce vědí, že historie Jihlavy byla velmi pestrá, ale jinak až na výjimky mají o svém městě spíš skromné znalosti.