Drbna historička: Jihlavané za mohutného křiku a troubení útočníky nakonec pobili a přeživší svázali řetězy

Pár dní předtím se potajmu sešlo do tuctu rytířů a venkovských šlechticů, kteří nemohli Jihlavany ani vystát. Naplánovali přepadení města a řekli si, že pár měšťanů by mohli rovnou pozabíjet a ještě přijít k penězům.

Začátek příběhu, přeložený z historického díla Mars Moravicus, nebo též Válečná historie Moravy, popisuje důvod přepadení: „Téhož roku 1402 Zikmund z Rokštejna vzplanul nesmírnou záští a hněvem proti Jihlavským, protože se zachovali nedobře k jeho švagrovi Heřmanovi z Bukové. Uvrhli jej totiž pro nějaké zpupnosti, jichž se dopustil ve městě, do obecního vězení, nedbaje jeho urozeného původu.“

A pak se stalo, že Heřman byl po velkých tahanicích a přímluvách samotného markraběte Prokopa propuštěn a v nitru mu hlodala zášť vůči Jihlavanům. Jeho příbuzní Jan, Arnošt a Mikuláš z Leskovců, Jan Sokol z Lamberka, Smil z Dírné, Dětřich ze Studené a řada dalších včetně urozených sousedů se rozhodli pro pomstu. Že město přepadnou, obsadí a vydrancují.

Přepadení Jihlavy v únoru 1402 s výjevy boje mezi útočníky a obránci zobrazuje rozsáhlá nástěnná malba na západní stěně presbytáře kostela Matky Boží. Foto: Stanislav Jelínek

Jak řekli, tak udělali. Světila se tehdy druhá neděle postní, když se v podvečer shromáždili v Třešti pod střechou jednoho ze spiklenců. Na cestu vykročili tak, aby k jihlavskému opevnění došli k půlnoci.

Tiše příčku po příčce zdolali hradby

V malé dolince pod západní částí městských hradeb mráz píchal a bodal do tváří a noční temnota jiskřila sněhem a kusy ledu na hradbách. Členové trestné výpravy ve vší tichosti opírali o kamenné stěny žebříky, které celou cestu nesli s sebou. Tiše příčku po příčce zdolali hradby a jeden po druhém pronikali do kláštera minoritů.

„V čele s nadmíru odvážnými Zikmundem a Sokolem, hodlajíce odtud co nejrychleji vyraziti k obsazení nejprve sousední brány, potom ostatních, i samotného náměstí, jakmile by se dostali všichni dovnitř,“ popsal zahájení útoku historik František Hoffmann. Další ověřené informační zdroje připomínají, že kdo měl moc, mohl si dovolit všechno a v kostce řečeno že „moc a politické zájmy dávaly až nestoudně často přednost násilnému řešení zájmů mocných a bohatých před dobrými mravy.“

Ano, byl to jakýsi módní trend mezi šlechtici. Nejeden urozený pán byl v jedné osobě také lupič a bandita. „Mezi šlechtici, kteří nejvíce napadali města, mnohými výsadami opatřená, vyznamenával se nad jiné Jan z Lamberka, Sokol zvaný a Hynek Jevišovský, příjmením Suchý Čert. Spojencem jejich byl i tehdejší držitel hradu Rokštejna Zikmund. Zříceniny tohoto hradu strmí dosud mezi vesnicemi Přímělkovem a Panenskou Lhotou, Smrčným a Malým jihovýchodně od Jihlavy,“ dočteme se v příslušném dílu Vlastivědy Moravské.

Hluk vícero lidí 

Nyní se vraťme zpátky rovnou do hluboké zimní noci roku 1402 na jihlavské hradby. Část útočníků je uvnitř kláštera, zbytek na žebřících a pod hradbami. Ale mezitím se z předměstí ozvalo volání jakési ženy, která spatřila zástup pochodujících mužů s žebříky. Mnich se ubíral klášterem ke zvonům, aby dal obvyklé znamení k nočním modlitbám, když tu zaslechl z dolního ambitu hluk vícero lidí a spatřil v prostranství četné stíny a množství osob tam stojících a šeptajících mezi sebou.

„Pochopiv, co se děje, ihned vyskočil oknem na ulici a hlasitě křičel, opakuje totéž v ulicích i na náměstí, že ve městě jsou nepřátelé,“ popsal jeden ze střípků mozaiky té noci historik Hoffmann a pokračoval: „Když hluk rostl, a to nejen zásluhou mnichovou, nýbrž také zmateným voláním jiných lidí a stálým zvukem trub, probuzení měšťané nejprve zděšeně pobíhali sem a tam a někteří polonazí se rozutekli. Potom však, vzmuživše se a jakoby znovu nabyvše rozvahy, chopili se zbraní a odvážnější se hnali přímo ke klášteru.“

Obraz jihlavského malíře Gustava Kruma 1402 – Přepadení města zobrazuje útok šlechticů na západní část městských hradeb při minoritském klášteře. Obraz v majetku jihlavského magistrátu

Redaktor František Kameníček z Muzejního spolku Brno v roce 1901 sepsal záznamy pamětníků a další údaje, spojené s přepadením Jihlavy. „Ale na poplašné znamení zvonku kláštera minoritského, za branou ležícího, Jihlavany a stráží byli odraženi tak prudce, že jich bylo 7 pobito a 12 zajato. Mezi nimi Frencin, Boreš a Jan, bratři z Trojovic, Dětřich ze Šumvalda (purkrabí hradu Pirkštejna), mladší Sokol a další. Jihlavané ztratili toliko 4 muže,“ uvedl novinář.

Jak utéct a nalézt bezpečí? 

Nepřátelé v sevření měšťanů se nestarali o nic, než jak utéci a nalézt bezpečí. „Tak vznikla v zahradě lítá seč, pod nebem téměř bezmračným a hvězdami, vysílajícími slabé světlo. Tam se nepřátelé urputně bránili s posledním úsilím. Především jakýsi Havel z Řásné, člen družiny Zikmundovy, který oběma rukama mával ohromným mečem obouručákem s neobyčejnou obratností, zasazoval měšťanům četné rány a dva z nich hrozným úderem zabil,“ přiblížil Hoffmann.

Útočníci byli nakonec směstnáni dohromady a pobiti či zraněni. Měšťané, vyváznuvší z nebezpečenství, se po rozednění shromáždili ve vysokém počtu u kostela a tam Bohu třikrát nejdobrotivějšímu vzdali díky. Na památku šťastné záchrany se více než sto let po události slavil rok co rok Kapří den s velkým shromážděním a průvodem. Každý z kněží ve městě a okolí dostal po tučném kapru a sedmi groších, za něž se tehdy dalo pořídit jídlo na celý den.

Není od věci připomenout, že život v českých a moravských zemích se kolem roku 1400 vyznačoval často zmatky a chaosem. Bohatí a mocní se v té době cítili jako ryby ve vodě a dělali, co se jim zlíbilo, neboť v jejich rybníku nebylo štiky, která by je umravňovala a držela zkrátka. Dodejme, že jihlavský venkov byl rozdroben na velký počet malých šlechtických statků, tvrzí a sídel, jak tomu bylo například v Hybrálci, Kozlově, Bítovčicích, Přímělkově, Kostelci a jinde.

Jihlavští nejbohatší měšťané v době, kdy se přestávaly vyplácet stříbrné doly, skupovali okolní půdu, a to bylo trnem v oku šlechtickým majitelům. Chudnoucí šlechta musela prodávat dědičné majetky opovrhovaným měšťanům, kteří se právě díky nabytému bohatství začali chovat velkopansky, což šlechtice nutilo rvát si vlasy či je rovnou dohánělo k šílenství.

Pernštejnové, Lamberkové, Kunštáti a další

„A tak leckteří vladykové zbavovaní postupně svého majetku, neváhali a nezbývalo jim leckdy také nic jiného, než s mečem v ruce útočit na kupecké výpravy Jihlavských a obírat je o zboží, peníze a ohrožovat na životě. V jejich družinách se objevují příslušníci venkovské i městské chudiny, které řád tehdejší společnosti vyvrhl ze spořádaného života,“ shrnul svého času jihlavský historik Karel Křesadlo.

Dodejme, že v pozadí a někdy i v čele těchto lapkovských družin stáli členové mocných panských rodů jako Pernštejnové, Lamberkové, Kunštáti a další. „Skoro v krystalické podobě se tento stav projevoval na Jihlavsku. Ohrožená důležitá obchodní cesta z německých zemí do Uher, bohatá Jihlava podporovaná Joštem, zadlužení páni a vladykové na straně Prokopově, hrady Rokštejn a Sádek jako sídla nepřátelských šlechticů čili základny lapků v okolí. Nejznámější událostí této takřka nepřetržité domácí války je právě přepadení Jihlavy roku 1402,“ potvrdil svého času historik Křesadlo.