Hoří. Ulicemi občas jedou veliká červená auta, plná hasičů a všeho možného k uhašení ohně. Protivné sirény dokreslují obrázek nějakého neštěstí. Copak se přihodilo, někde asi hoří, myslíme si. Nebo si vzpomeneme na film Hoří, má panenko. Skvostný příběh Miloše Formana o starých hasičích a ohni, který hasiči jeli zlikvidovat před půlstoletím. Máme tu i historický pohled do Jihlavy, sevřené před staletími ve středověkých hradbách. Jak se hasily požáry ve středověkém městě?

Bylo nebylo. Ale spíš bylo. Jaro před 155 lety Jihlavany vyvádělo z míry technickými novinkami, které se najednou zničehonic objevily. Nebyly všechny takové, že by je Jihlavané přijali s radostí.

Je tomu právě 87 let. Jaro v březnu 1939 pomalu ťukalo na dveře, přesto se v Jihlavě málokdo cítil dobře. Staří, mladí, Němci, Češi, dělníci, úředníci, mámy i tátové od rodin žili ve strachu z války. Co kdyby přece?

Zima, mráz, za okny vítr prohání sněhové vločky. Počasí, že by ani psa nevyhnal, říkávala babička maminky. A k tomu hvízdá meluzína v komíně. Nic nám to nevadí, neboť v kamnech praská a doma máme teplíčko jako v pokojíčku.

Bylo nebylo, ale vlastě bylo. Kouření bylo před sto lety mezi lidmi velmi oblíbené a málokterý muž nekouřil. „Je libo si zakouřit? Doutníček, viržinku, cigaretku? Nebo si zapukat z fajfky či protáhnout nos šňupavým tabákem? Kouří politici, lékaři, umělci a dělník by si život bez cigarety nedovedl představit,“ řekl před rovnými sto lety v únoru 1926 novinářům inspektor a vedoucí ekonom Továrny na tabák v Jihlavě František Mottl.

Kdo na vlastní kůži neokusil, jak zrádně a nevyzpytatelně se umí chovat led na kluzišti? Takových lidí je málo. Ba dokonce lze konstatovat, že mezi Jihlavany snad takoví nejsou, neboť město má bohatou hokejovou historii a jeho obyvatelé mají k bruslení blízko i v současnosti. Potvrzuje to i kruhové kluziště kolem morového sloupu na Masarykově náměstí. Právě jeho ledová plocha pomáhá i malým školákům vyzkoušet si, jaké je to stát poprvé na bruslích.

Uhodily mrazy. Jsme-li trochu dobrodruzi a máme rádi pohyb, můžeme si vzít teplé prádlo a vyrazit někam k rybníku. A ejhle, pokud nenachumelilo, překvapí nás ledová plocha jako sklo.

Jen hodiny nás dělí od Silvestra. Už dopředu víme, že to bude veselý den, kdy se člověk od rána baví, směje, prozpěvuje si, popíjí s přáteli a všechno bere vesele. Jenže někdo má smůlu a zrovna poslední den v roce sedne na lep poťouchlíkovi. Takový více či méně nečestný člověk nám něco povídá, vodí nás za nos a dělá si z nás šoufky, aby se nám za rohem hihňal do očí za našimi zády.

Nejspíš žádný dnešní Jihlavan si nepřipustí, že trolejbusy městem nejezdí odjakživa. Sem, tam, křížem krážem přes celé město a zase zpátky. Připomeňme, že lidská paměť je krátká a dnes sotva kdo pamatuje časy, kdy se v trolejbusech mohlo kouřit. A že když byl vůz obsazen, průvodčí měl povinnost vyzvánět a hlasitým voláním upozorňovat cestující, že trolejbus má plno. Smolaři na chodníku si museli počkat deset minut na další spoj. Taková byla doba.

Každý Jihlavan ví, kde se dá najít impozantní starosvětská budova Legiodomu. Dobře ji dnes znají milovníci zlatavého moku, který se čepuje právě ve zmiňovaném objektu ve Smíchovské restauraci s vchodem z Fritzovy ulice. Ovšem z dnešních Jihlavanů málokdo ví, že 14. prosince to bude na den přesně 101 let od slavnostního otevření Legionářského domu v roce 1924.