Aktuálně

FOTO: Uzavírka v centru Jihlavy. Tolstého zůstane uzavřená až do konce prázdnin více...

Nemocná Zorka strávila s dcerami osm dní na kole. Zastavila se i v Jihlavě a Telči více...

Oprava jihlavské brány: Čtenáři Drbny by zanechali kamennou podobu, ukázala anketa více...

DRBNA HISTORIČKA: Krvavý slunovrat přinesl Jihlavanům strach a tři mrtvé více...

V Havlíčkově Brodě ordinoval falešný zubař. Rodinný byznys překazila až kriminálka více...

V Křižanově zemřel kněz Josef Večeřa. Náš laskavý Josífek, vzpomínají lidé více...

Dva žáci ve žďárské škole zkolabovali. Užili zřejmě kratom, uvedla policie více...

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

Čím jsme si to zasloužili? Nejhorší reakce rodičů, když se dítě svěří, že má anorexii

„Nepřeháněj, vždyť nejsi tak hubená.“ „Čím jsme si to zasloužili?!“ A nebo ticho. Jaké jsou nejhorší reakce rodičů, když se jim dítě svěří s poruchou příjmu potravy? A proč některé věty dokážou zlomit víc než nemoc sama? Co říct a co raději nikdy neříkat? Nikdy není pozdě to zkusit jinak.

Poruchy příjmu potravy si často jako první všimnou rodiče – a právě oni bývají ti, kdo dítě konfrontují a snaží se ho motivovat k léčbě. Existuje ale i opačný scénář: rodiče před problémem zavírají oči a zůstává na samotném člověku, aby si pomoc vybojoval sám. Přestože to zní krutě, i tohle je bohužel častá realita. 

„Náš malý průzkum na sociálních sítích ukázal, že 40 procent pacientů s poruchami příjmu potravy konfrontovali přímo rodiče, takže se jim svěřovat nemuseli. 37 procent dotazovaných našlo tu odvahu a svěřili se rodičům a co je děsivé – 27 procent respondentů napsalo, že rodiče o jejich problému dodnes nic netuší. Samozřejmě, nejedná se o reprezentativní vzorek, přesto jsou ta čísla alarmující,“ říká Markéta Hamerníková, autorka projektu Stop anorexii.

Řada posluchaček se také svěřila se svojí vlastní zkušeností po rozhovoru s rodiči.

„Řeki mi, že si za to můžu sama, že oni špatně nic neudělali, přitom mě roky ponižovali s tím, že jsem tlusté prase,“ napsala jedna z dívek.

„Uklidňovali mě, že mi nic není, že to tak má spousta holek a že to samo přejde. Zrazovali mě od návštěvy odborníků s tím, že nejsem přece blázen,“ píše další.

„Dostala jsem rodičů maximální podporu, ptali se, co s tím mohou dělat a jak mi mohou pomoc,“ svěřila se se svojí pozitivní zkušeností další z posluchaček podcastu Stop anorexii.

„Když se dítě odhodlá svěřit rodičům, že trpí poruchou příjmu potravy, nejde o žádnou „drobnost“. Většinou za tím stojí týdny, měsíce nebo dokonce roky vnitřního boje. Přiznání je projevem důvěry a obrovské odvahy. O to víc může zabolet, pokud reakce rodičů není podpůrná, ale naopak zraňující,“ upozorňuje Markéta Hamerníková s tím, že v některých rodičích téma poruch příjmu potravy vyvolává strach ze stigmatizace, nebo téma nechápou a jsou neinformovaní.

Jaké jsou ty nejčastější negativní reakce rodičů? Jak naopak vhodně reagovat? A jak celou situaci narovnat, pokud první reakce nebyla ideální? Uslyšíte v dalším díle podcastu Stop anorexii. Další kontent projektu najdete také na Instagramu a Tik Toku jako stop.anorexii. 

Chceš nám něco sdělit?Napiš nám

Napiš do redakce

Pošli nám tip na článek, reakci na daný článek nebo jakoukoliv zpětnou vazbu.

* Soubor není povinné přikládat.
Napište první písmeno abecedy.

Štítky mentální anorexie, poruchy příjmu potravy, stop anorexii, duševní zdraví, podcast, Markéta Hamerníková

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.