GLOSA: Nový evropský migrační pakt je kompromisem ve prospěch evropské pravice i Fialovy vlády

Diskuse o migraci proběhla během včerejší večeře a bruselští komentátoři ji již předem glosovali, že některým bude připadat tato večeře trošku nahořklá. Do toho v Česku již dnes vykřikují někteří politici do medií jak „Fyjala již prodal tuto zemi migrantům“. Faktem zůstává, že evropská migrační politika je komplexním tématem. Faktem ale také je, že Fialova vláda zastává konstruktivní pozici a pomáhá italské premiérce Giorgii Meloniové přetlačit některé požadavky, které by skutečně zavedly Evropu do migračního průšvihu. Nový migrační balíček má zajistit urychlené vyřizování žádostí o azyl přímo na hranicích a především usnadnit efektivní vracení těch žadatelů, jejichž žádosti byly zamítnuty. Členským státům také umožňuje zastavit zpracovávání žádostí na hranicích, pokud dosáhnou určitého limitu. Navrhovaný snadnější proces vracení odmítnutých žadatelů o azyl také rozšiřuje počet tzv. bezpečných zemí, kam nohou být žadatelé o azyl vraceni - další vítězství Itálie a jejich spojenců. Pro možnost vrácení neúspěšných žadatelů je nutné nalézt spojitost mezi odmítnutým žadatelem o azyl a bezpečnou třetí zemí, kam by měl být vrácen. Není to tedy nutně jeho rodná země. Jednotlivé členské státy budou moci sami definovat toto kritérium, čímž se zvyšuje šance žádat státy jako Tunisko, aby přijaly migranty, i když se tam nenarodili – podobná situace jako u syrských uprchlíků. Nejvíce kontraverzní je ustanovené nové dohody, podle níž si budou muset členské země vybrat mezi přijetím určitého počtu žadatelů o azyl nebo přispět do nového fondu EU na financování „záchytných projektů“ v zemích mimo EU. Tuto praxi ostatně už všichni z evropských peněz platíme. Již v roce 2016 EU nabídla Turecku miliardy eur výměnou za to, že Turci ubytují tisíce syrských uprchlíků prchajících před občanskou válkou na svém území za evropské peníze. A EU na svém dvoudenním summitu hodlá schválit až 10,5 miliardy eur v nových penězích nejen pro Turecko, ale také pro další bezpečné země jako Libye nebo Tunisko. Další 2 miliardy eur pak půjdou na „řízení migrace“ v rámci vlastních hranic EU.

Nová dohoda tedy umožňuje výběr z možností a zároveň naplňuje znaky evropské solidarity s nejvíce migrací postiženými členskými státy jako je Itálie, Francie nebo Německo. Poměr mezi počtem přijatých uprchlíků a množstvím prostředků do fondu EU si každý členský stát zvolí sám, Brusel o ničem rozhodovat za nás nebude a povinné kvóty jsou podle tohoto mechanismu nesmysl.

Ne náhodou nedlouho před těmito klíčovými jednáními byla Meloniová na návštěvě v Tunisku – kam se Itálie snaží posílat odmítnuté žadatele o azyl, i když odtamtud nepocházejí – spolu s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou z EPP a nizozemským premiérem Markem Ruttem, výrazně středovým politikem. Tato společná návštěva mimo jiné ukázala, že se Meloniová stává neformálním lídrem v otázkách evropské migrační politiky a že ji začíná naslouchat i třeba do té doby negativně naladěná německá vláda. Na opačném spektru se nalézají Polsko a Maďarsko, země hlasující proti tomuto těžce vybojovanému kompromisu. Obě již hrozí žalobou k evropským soudům. Autor doufá, že Petr Fiala bude i nadále sázet na spojenectví s Itálií a s částí rozumných německých politiků, jako je šéf frakce EPP v Evropském parlamentu Manfred Weber.