Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Po dni „volna“ (čtěte aklimatizace) je čas putovat dál. Dál nahoru. Jakmile vystoupáte „pár“ schodů nad Namche Bazaar, tak jdete téměř po rovince. Rovinka znamená v případě Nepálu nejméně lehce dolů, pár schodů nahoru nebo strmě do kopečka. A tak dokola. Cesta je táhlá a přetínají jí dvě stúpy, od kterých jde krásně vidět na dohlížející Everest.
Pravou ruku mu svým dohledem dělá Ama Dablam. Cesta vede okolo Khumbily, což je rovněž hora. Je potřeba jí ale obejít po úbočí. Po asi dvou hodinách dojdete k rozcestí. Doprava a dolů směřuje cesta k Base Campu Everestu. Já se nyní vydávám ale doleva, což je pro mě nepřekvapivě do kopce. Mírného! Procházím malým lesíkem a přede mnou se objevují schody. Jako do nebe. V tomhle místě! A kéž by byly jen jedny, ale ony jsou táhlé, dlouhé hned dvoje za sebou! Kdo je postavil, tak byl de… dezorientovaný.
Za schody se doufám brzy objeví první zastávka a s tím spojené přespání v Portse Tenga. Vylezu schody a… zjeví se cesta až k horizontu kopce. Jakmile dojdu k bodu, kde jsem schopna zahlédnout další část cesty, znovu se objevuje podobná cesta s pár domky na konci. Prosím pěkně Mong La. Dopachtím se do vesničky, abych zjistila, že se ocitám na hraně téměř 4000 m.n.m. Přitom dnes mám dojít do Portse Tenga, která je ve výšce 3680 m.n.m. Po pár krocích mi to bylo jasné – a teď opravdu strmě dolů! Cesta byla příšerná. Pro má operovaná kolena hodně náročná. Až neuvěřitelně strmě dolů jsem šlapala s myšlenkami, že zpáteční cestu umřu. Nebo bych si mohla nechat zavolat vrtulník k evakuaci v Gokyu, kam mířím. Jen abych se vyhnula tomuto kopci!
Cestou jsme potkali jiného portera, který mluvil dobře anglicky, a tak jsem toho hned využila s tím, že by mi mohl doporučit ubytování v Portse Tenga. Zavedl nás do běžné lodžie, kde mě nejvíce překvapilo teplo na pokoji a výborné jídlo. Jaká změna po Namche Bazaar! K večeři jsem si dala špagety a byly opravdu výborné. Věci jsem sušila na prádelní šňůře venku a poptala se mladého klučiny, který obsluhoval hosty, co dělá. Mimo trekařské sezóny studuje v Káthmandú a v sezónách pomáhá tatínkovi s chodem lodžie. Většina místních to takto má. Zvláště v zimě opouští své horské domovy a někteří se stěhují do Namche Bazaar, velká část do Káthmandú a zbytek ještě níže do tepla. Kolem Phakdingu se stěhují zhruba na leden, tady výš se stěhují již v průběhu prosince a vrací se koncem ledna. V dnešní době mobilních signálu si to dovedu představit. Ale zajímalo by mě, jak to dělali dříve? Prostě se vám v nížině u dveří objevila z ničeho nic polovina rodiny na dva měsíce?
Sobota, 24. prosince 2022, 15:18
Celou dobu máte v hlavě, že půjdete něco málo mezi pěti až sedmi kilometry. Jen s posledním stoupáním dosahujícím šest set výškových metrů. Na konci Monjo tedy projdete kolem vojenského checkpointu a projdete branou do národního parku Solokhumbu. A...
Druhý den jsme pochodovali znovu do kopce do Dole. Hned za lodžií jsme šli prudce do stráně lesem. Cesta vedla stále nahoru až jsme došli k dalšímu vojenskému Checkpointu. Zde jsem zaslechla jednoho Guida povídat své skupině turistů, že to velké bílé, co se objevilo na obzoru před námi je Cho Oyu. Šestá nejvyšší hora světa. To už se dá pokračovat v tomto trápení s úsměvem na tváři. Je to neskutečné. Doma se dočítáte o těch nejvyšších vrcholech světa a najednou jste mezi nimi a pohybujete se téměř jako v davu celebrit. Ale tyhle celebrity jsou nádherné! Jen vám ten podpis nebo lépe řečeno fotku zadarmo nedají.
V Dole (4110 m.n.m.) jsem si vybrala ubytování, ale upřímně nebylo příliš ohromující. Větší zážitek mi přinesly debaty ve společné místnosti u čaje a kamen s párem vracejícím se z Gokya. Člověk vyzvídá jaké tam je počasí, sníh, co Gokyo Ri, kam chci vystoupat a tak dále. Při svém putování Nepálem narazili na několik lidí, které postihla horečka Dengue. Ta letos v Nepálu řádí kvůli komárům. Také při putování okolo Annapuren utekli sněhové vánici, která jediný průsmyk, jenž cestu okolo tohoto masivu spojuje v jeden velký okruh, uzavřela. Díky tomu přestaly i létat vrtulníky a letadla. Zde potkali holčinu, která si zlomila kotník a pět dnů zůstala ležet v jedné vesnici, protože nebyla žádná pomoc, která by pro ni přiletěla. To jsou Himaláje. Žádná Evropa, kde se pomoci dovoláte.
Z Dole další den stoupáme do Machherma (4470 m.n.m). V Machhermu si vyhlížím lodžii, kde chce pan domácí za přespání 40kč za noc! Skoro padám na zadek z takové ceny. Je hodně milý, přes den zjišťuji, že vystoupal na Manaslu a vařil měsíc pod Everestem. Jeho horská putování ale musel přerušit kvůli zdraví. Hlava mu již neumožnila stoupat do takových výšek. A to je také Nepál. Chtít můžete, ale tělo vám pobyt zde nedovolí. I to je vždy na pováženou, když plánujete celý trek v Himalájích. Je potřeba dodržovat hlavní body pro správnou aklimatizaci a pak jen doufat. Důležité je větší příjem tekutin. Také platí pravidlo aklimatizačního dne na každých tisíc výškových metrů. Tělo si musí zvykat. Podpořit vše můžete ještě medikamenty.
Pohyb v takové nadmořské výšce není snadný. Tělu se dostává mnohem méně kyslíku. Kolem vás je řídký vzduch, který dýcháte. Jedná se o nižší tlak vzduchu a tedy tlak, kterým je kyslík vpravován do plic. Což znamená, že při každém pohybu vaše tělo lapá po dechu. Při sezení nebo ležení nic nepociťujete. Problém ale nastane, jakmile se zvednete a vystavíte tělo pohybu – například chůzi na záchod nebo převléknutí se do pyžama. Nedej bože, když musíte někam dojít několik kilometrů.
S tím souvisí i akutní horská nemoc, která se nejběžněji objevuje ve výšce nad 2500 m.n.m. Vše začíná bolestí hlavy, což je první příznak a zdvižený prst vlastního těla, že stoupání probíhá moc rychle. Pokud se k bolesti hlavy přidá zvracení, už je to varovný signál, že vše může skončit zle. V této fázi je mnohem lepší sestoupit o několik set výškových metrů. Pokud člověk ignoruje tyto symptomy akutní horská nemoc se překlene až v otok plic nebo otok mozku, což jsou život ohrožující stavy. Pokud člověk ignoruje tyto symptomy akutní horská nemoc se překlene až v otok plic nebo otok mozku, což jsou život ohrožující stavy.
Někdy je třeba si s netěsnícími okny poradit po svémProtože jsem od Namche Bazaar vystoupala o kilometr výš, tak v Machhermu zůstávám o den déle právě kvůli aklimatizaci. Své ubytování znovu musím kompletně oblepovat stříbrnou lepící páskou. Pěkně utěsňuji okna a když se otočím, tak s hrůzou zjišťuji, že mám pode dveřmi obrovskou mezeru. S takovou tu v noci umrznu! Vytahuji tedy deku z druhé postele a dělám z ní závěs přes dveře, který připevňuji páskou. Ke dveřím ještě posouvám tašku s věcmi, aby mezeru, co nejvíce utěsnila. Dovedete si představit, jak se dobře chodí v noci na záchod. Odtáhnout tašku, opatrně odlepit stranu s dekou, vyklouznout ven a zpátky taky opatrně, ať deku neshodím! Při všem tom praktickém a duchaplném jednání ale udělám školáckou základní chybu. Hned si ji uvědomím ráno. O tom ale příště!
Čtěte také
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
