NA ROZTRHÁNÍ: Jsem jako vorvaň!

.Vytáčím číslo na gynekologa a čekám. Zvedne to sestřička… „A ejhle, ta ukecaná a vlezlá sestřička tam už nepracuje a má nějakou jinou.“ Hlásím, že jsem asi těhotná a že se chci objednat na první prohlídku. První otázka zní, kdy jsem měla naposledy menstruaci, tak vše nahlásím a čekám, že mě objedná tak na první týden v únoru. Jak já jsem se spletla! „Paní Dvořáková, to teda ale voláte pozdě. Už jste dávno měla u nás být. Co já teď s vámi mám jako dělat? To musíte okamžitě přijít, pak máme dovolenou a pak už by bylo pozdě. Přijďte dnes v 15:00,“ sjela mě jako malou holku, že jsem nebyla schopná ani nijak inteligentně zareagovat. Tímto má veškerá teorie o odbourání zbytečných návštěv padá a já rychle domlouvám, že odejdu z práce dřív, abych si mohla aspoň oholit nohy. Kdybych tam na doktora ukázala ty dvoucentimetrové chlupy, tak by asi omdlel. Chudák. :-)

Po cestě do Jihlavy se psychicky připravuji na to, jak si vyslechnu, že jsem nezodpovědná a že otěhotním tak brzy po císaři. Jaké to bude riziko atd. Ale to já všechno vím, ale holt, pudy byly silnější.

Jen co vcházím do dveří, tak všechno na sebe prásknu. Já jak vidím bílé pláště, tak jsem tak svatá, že přiznám i to, co jsem neudělala. :-)  Doktor byl úplně v pohodě. Prý se nic neděje a nebudeme z toho dělat vědu. Chce po mně těhotenský test. „Ten nemám, ale mám zelený oči a ty mám jen když jsem těhotná,“ usmívám se. Doktor nevěřícně kouká a říká, ať si odložím.

Za pár minut mi potvrdí, že opravdu těhotná jsem, ale asi ne tak dlouho, jak si myslím. Vypočítá to na maximálně 5.týden. Rychle si hážu datum do kalkulačky v hlavě a říkám si, že to odpovídá otěhotnění kolem 15. nebo 16. prosince. „Týjo, na mě asi fakt sestoupil duch svatej, protože si nejsem vědoma toho, že v tu dobu byl nějaký „trénink“, ale asi ano,“ uklidňuju se.

Slízám z kozy, oblíkám se a jdeme se s doktorem bavit o dalších návštěvách. Jako bych to neříkala: „Tak za čtrnáct dní bychom se podívali na srdíčko a za měsíc bychom si potvrdili těhotenství a vystavili těhotenskou průkazku. Co vy na to?“

Hodím nevinný výraz desetileté holčičky a ptám se. „A je to nutné? Co kdybychom se sešli až dostanu průkazku? Ať vás nezdržuji,“ mrkám očima. A ono to vyšlo. Další návštěva za měsíc 11. února.

Sobota 17. ledna:  Je mi blbě. Popisovat každý den to, jak mi je blbě, mi už přijde divný, tak tímto dnem to ukončuji a napíšu vám, až mi bude dobře. Abyste si neřekli, že o ničem jiném nepíšu. :-)

Dneska slavíme s naší velkou rodinou Zbyňďulínovy narozky. Jsme domluvení, že zůstanu u jedné skleničky vína a když se budou pít panáci, tak je holt budu chodit vylévat, aby nikdo nic nepoznal.

Sotva jsme broukovi popřáli a předali dary, tak padla první otázka od švagrové. „A co miminko? Není nějaká novinka?“

 „Jsme v tréninku, až bude Maťourovi rok, tak začneme střílet ostrýma,“ culíme se oba a všichni to tak nějak berou. To víte, působíme zodpovědně a u nás nic neplánovaně nevzniká.

„Já vás stejnak budu pozorovat a mně nic neujde. Nic nám neutajíte, nebojte,“ vyhrožuje švagrová. :-)

„Nebojte, nic tajit nebudeme, a když se zadaří, tak budete první, kdo se to dozví,“ uklidňujeme rodinu.

Pondělí 18. ledna: Řešíme se Zbyňďou, jak to oznámíme rodině. Dohodli jsme se, že tentokrát to necháme trochu pozdějc,  a až budeme mít průkazku a bude vše OK, tak jim to řekneme. Že to určitě do té doby vydržíme.

18:00: Jedu na pedikúru. Martinka, přebornice na vše (nohy, ruce, kosmetika), je i má vrba. A já stará a dobrá drbna jí hned vyklopím, že se nám zadařilo a že k nám asi v září přiletí vrána a že čekáme Pepinu. Vím, že jí to říct můžu. Ona je můj sparingpartner a můžu jí věřit. Minule jako jediná věděla, že čekám kluka i když jsme tvrdili, že pohlaví nevíme. A to k ní chodí má švagrová a spolu to tam vždy řešily a nic neřekla. Tenkrát, když se to švagrová dozvěděla, tak tomu ani nechtěla věřit.

Já jsem za ni strašně ráda, protože bych to jinak nevydržela. Já totiž řeknu i to, co nevím.

Středa 3. února: Jsem jak vorvaň. Ležím vyvalená s holým břichem na sedačce. Nevlezu se do kalhot, nedopnu košili, všechno mě tlačí a nejradši bych chodila nahá. Takovej pupek jsem měla v šestým měsíci a teď jsem teprve ve druhým. Se divím, že na to ještě nikdo nepřišel. Nejradši bych si už oblíkla těhotenskou sukni, ale to by bylo hned všem jasný, a tak nosím jen legíny, které jsou celkem pružné.

Čtvrtek 4. února: „Lásko? V sobotu přijede mamina (ta moje) a já  nevím, jestli před ní zvládnu týden skrývat nevolnosti a hlavně tu únavu,“ přemlouvám Zbyňďu, abychom to naše tajemství oznámili o týden dříve. Kupodivu s tím nemá problém, a tak spřádáme plány, jak to oznámíme.

Sobota 6.února: Mamina přijela a odpoledne se u nás sešel i zbytek rodiny. Ideální doba na to oznámit naše malé tajemství. Vytahuji čtvrtý, ještě nepočůraný těhotenský test a opět ho lepíme na lísteček a balíme do zapékací mísy, protože mamina bude mít narozeniny a dáváme jí to jako dárek.

„Hmmmmm, co to je? Těhotenský test? Nééé, to je moc velký!“ sama se utěšuje švagrová. Je opravdu ve střehu, mrška jedna. :-)

Mamča otvírá krabici, vytahuje pekáč a když ho otevře, tak je dole ještě jeden malý dárek pro babičku. Pomaličku to otvírá, kouká a říká si. „Co to je? To mám jako olíznout? To je alkoholtester?“ ptá se. Mamina totiž skoro vůbec nepije a vždy si z ní děláme legraci, že ji budem testovat, jestli má aspoň trošku promile. :-)

Všem ostatním je to ale jasný a ihned nám začínají gratulovat. A všem nám slzí oči dojetím. Má milovaná tchyně tomu nemůže uvěřit. Nějak si vsugerovala, že to letos nemůžeme stihnout a že budeme rodit až v roce 2017. Prý jsme jí absolutně rozbourali plány, že všechna vnoučata, co má, tak se narodila v lichém roce. „Jó, holt Pepina bude v roce 2016, babičko. Smiř se s tím.“

PŘEDCHOZÍ A NÁSLEDUJÍCÍ DÍLY ČTĚTE zde

„A řeknete nám aspoň tentokrát, co to bude?“ vyzvídají všichni.

A my na to: „No jasně, Pepina!“ To si ještě musíme rozmyslet, jestli jim to tentokrát prozradíme, ale asi ano, už by nám to tentokrát nikdo nevěřil, že jsme si to nenechali říct.

Čtvrtek 11. února: Dnes je velký den. A asi je to osud. Mates slaví své první narozeniny a já? Já si jdu pro těhotenskou průkazku. Vše je v pořádku a doktor ji s úsměvem na tváři vyplňuje a s velkou grácií mi ji předává. No není to nádhera? Mám radost a jsem tak šťastná!

A teď něco pro vás. Zbyl mi jeden těhotenský test a dvacet ovulačních testů. Nechcete je někdo?

Zbyňďa když mě každý den vidí klečet nad záchodem, tak mi slibuje, že na pár let mi dá od oplodňování pokoj, a tak je nebudeme v brzké době potřebovat. J Je hodnej, že tak na mě myslí, cukrouš můj.