NA ROZTRHÁNÍ: A kdy jako?

Úterý 29. prosince:  Probouzím se s neuvěřitelně skvělou náladou a obrovskou zvědavostí. Vím, že jsem si řekla, že počkám až do středy. Vždyť všude se píše, že mám počkat minimálně dva dny, jinak nic nepůjde vidět. „Ale co kdyby náhodou? Vždyť mi zbývají ještě čtyři testy.“ Přemlouvám sebe jako malá holčička svou maminku, když chce čokoládu.

Jsem slaboch, nedá mi to a jdu to zkusit. Čůrám, opět otáčím test výsledkem dolů, ale tentokrát bez facebooku hypnotizuju očima hodiny, aby už uběhly ty tři minuty a já se mohla podívat na výsledek. Je 6:54….6:55….6:56….. a ta poslední minuta né a né přijít. „Už“ výskám radostí a rychle otáčím test. A nic… Zas je tam jen jedna čárka, a tentokrát tam ta druhá není vůbec... :-(

Ten malý zvědavý červík v mé hlavě je teď tak zmatenej, že nevím. „Tak co teda, jsem těhotná, nebo ne?“ Cítím obrovské zklamání a nemůžu tomu uvěřit. Tak jsem se těšila, že se nám to povedlo opět napoprvé a on to byl nejspíš planej poplach. Podívám se ještě jednou a opravdu tam nic není...

Trošku se vydýchávám, mírně se uklidňuju „Ale co, vždyť jsme to měli naplánováno na leden nebo únor. Teď jsme jenom v tréninku. Tak co čekáš?“ říkám si. Nahodím úsměv, vyčistím si zuby a jdu krmit divou zvěř (Maťoura :-)).

Ten červík v hlavě mi ale nedá pokoj a asi po hodině hraní si se svým synátorem se zvedám, jdu chystat svačinu a pořád musím myslet na to, že těhotná nejsem. Asi jsem šílená, ale otevírám koš a dívám se ještě jednou na test, asi doufám, že se tam ta čárka objeví…Nic … Ach jo… „Hold se s tím, holka, smiř, těhotná budeš až v roce 2016.“ :-)

Středa 30. prosince: Je mi opět skvěle, žádné nevolnosti. „To nemá cenu si ani dělat test.“ Už to nebudu pokoušet, abych nebyla zase smutná.

Čtvrtek 31. prosince: Je mi blbě. Stojím před zrcadlem v koupelně, politá studenou vodou a snažím se svou nevolnost rozdýchávat. Koukám na sebe, jak mi to „sluší“ a vtom se na sebe zadívám. Ty oči! Jsou tak jasně zelené, jako nikdy před tím, normálně mám šedomodrozelené, ale teď ta barva je neuvěřitelná. Jeden z příznaků těhotenství je i to, že se vám změní barva očí. To víte, jako zkušená matka už mám toho spoustu nastudovaného. :-)

Šmátrám rukou v šuplíku a už vytahuju nový třetí těhotenský test a okamžitě se testuju.

Jsou tam!!! Dvě čárky, a tučné jak dálnice… Jupí – čekáme miminko!

PŘEDCHOZÍ A NÁSLEDUJÍCÍ DÍLY ČTĚTE zde

„No, ale co teď? Jak to říct Zbyňďovi?“ Chvíli se zamyslím, ale má strategie je jasná, za 14 dní má narozeniny a myslím, že to bude nejlepší dárek k jeho jednatřicetinám. Jen to ale musím vydržet, jsem taková slepičí prdelka, že to ale bude velmi těžké. No, zkusím to.

Večer k nám přišli přátelé a v klidném duchu oslavujeme příchod nového a krásného roku 2016. Je jasné, že nikdo nic netuší, protože celý večer cucám jednu skleničku vína a nikomu, ale nikomu to nepřijde divné.

Pondělí 4. ledna: Je mi blbě. Je mi blbě ráno, je mi blbě v práci a večer, to je snad nejhorší. Už se nemůžu dočkat, až Zbyňďa přijede z práce a já budu moci odevzdat Matese a jít si lehnout. „Jak já bych jen spala.“

Po hodinovém spánku se vracím zpět za klukama a zapojuju se do hry, jaké zvuky dělají zvířátka. V zápalu hry se mě Zbyňďour ptá: „Lásko, a už čůráš?“ Lehce se pousměju a odpovídám. „Ještě to nemá cenu, až po menstruaci.“

Zbyňďa: „No, a kdy ji jako budeš mít? Už si ani nepamatuju, kdy to bylo naposled.“

Já: „Ty máš nějakej přehled. Neboj, vše je načasovaný, zítra přijede tetka z Červené Lhoty, a v pátek začínám čůrat.“ Jak mně cukají koutky smíchy. „Kdybys, chlapče, věděl, “ říkám si v duchu.

Zbyňďa: „Já jen abychom to nepropásli. Víš, jak jsme si to naplánovali.“

„Neboj,“ uklidňuju ho, objímám a sladce se usmívám. To je tak krásný, jakou má starost...

Sobota 9. ledna: Je mi blbě. Ranní (u mě teda celodenní a zejména večerní) nevolnosti jsou na denním pořádku. Ráno se vzbudím, trošku si odplivnu, pak se pět minut přemlouvám otevřít pusu a aspoň trošku si vyčistit zuby. Víte, jak je to těžké? Sotva vložím kartáček do pusy, tak se mi zas a znovu navaluje. Při prvním těhotenství to bylo stejné, ale ne tak náročné a hlavně ne přes den. To mi bylo nevolno jen ráno a večer, ale zato až do konce sedmého měsíce. Tiše se modlím, aby to teď nemělo tak dlouhé trvání.

Zbyňďulín je naštěstí chlap a zatím mu nic není podezřelé, já to totiž úspěšně schovávám  za silné nachlazení. Ale už aby byla středa třináctého a já mu to mohla říct.

Středa 13. ledna 13:00: Právě končím v práci a chvátám domů vystřídat chůvu, a hlavně vymyslet, jak předám snad ten nejkrásnější dárek mému choti. Ještě že jsme si z Vánoc schovali ty krásné krabice, které se ani nemusí balit. Vím, že je Zbyňďa už na cestě domů, a tak mám jen 30 minut. Matěje přesvědčuju, že je před svačinou unavený, a že opravdu, ale opravdu potřebuje spinkat, ať mám klid na připravení dárku. Háleluja, maminka vyhrála a můj andílek spinká. :-)

Utíkám po schodech pro schovaný test se dvěma čárkami, přelepuju jej izolepou na přeložený papír a připisuju text: “Pro nejmilejšího tatínka.“

Klika padla, dvéře letí a Zbyňďour vchází do dveří. „Lásko, jsem doma!“ Já nadsedávám radostí a nemůžu se dočkat až rozbalí svůj dárek.

„Co to je?“ ptá se manžel. „Vzhledem k tomu, že máš dneska narozeniny, tak jsme s Matýskem chtěli být první, kdo ti dá dárek... No, otevři to.“ odpovídám.

Opatrně zvedá víko od krabičky, vytahuje asi tunu zmačkaných papírových ubrousků (to je na efekt, znáte to rychlobalení dárků) a dole je zalepená přeložená kartička. Zbyňďa ji otvírá a vidím, jak se mu rozzářily oči: „Jako dneska?“ vidím toho ďábla v očích, jak se těší na večer, že dnes bude ten den D. Myslí si, že se jedná o pozitivní ovulační test.

„Ne ne, lásko, jsme o trochu napřed než si myslíš!“ uklidňuju ho.

Koukne na mě zaraženě a pak s padlou pusou prohlásí tak nádhernou větu: „A KDY JAKO?“ A já na to: „To bych taky ráda věděla.“ :-)