neděle 15. prosince 2019 Radana

NA VLASTNÍ KŮŽI: Hrdinství jako samozřejmost? Naštěstí i takoví mezi námi žijí

Říká se, že poslední chvíle před smrtí jsou pro člověka dlouhé, někomu se může promítnout v rychlých obrazech celý jeho život. Kde je skutečná pravda, zatím naštěstí nevím. Nicméně jsem podobný stav, kdy si člověk promítne v rychlém sledu všechno podstatné, měla už dvakrát v životě. Poprvé před 18 lety při autonehodě. Podruhé před dvěma dny. Oba příběhy pojí to, že jsem vždy měla velké štěstí v neštěstí. Na dobré lidi.

Je něco kolem půl sedmé večer, s rodinou v poklidu jedeme z výletu po D1. Sedím na místě spolujezdce, řídí můj muž. Kouknu se ze svého okna, všude už je tma, sem tam probleskne proužek světla od aut v protisměru. Těšíme se domů.

Zarazí mě oranžové světlo, které jakoby lemuje krajnici. „Hele, to je nějaký nasvícení, nebo co to je?“ ptám se svého muže. Ani nevím, co mi odpovídá, a říkám si, že to je nějaké divné. Není to souvislé světlo, spíš problikává. Přijde mi to jako když koukám do ohýnku. Ne, to je hloupost, rychle zaženu špatné myšlenky. Co by tady asi tak hořelo? To my hoříme! Dochází mi v tom samém okamžiku a mozek mi začíná pracovat na plné obrátky.

Kruci, co budeme dělat? Moje zlé tušení potvrzuje smrad, jako když se pálí guma. A taky auto za námi, co nás usilovně problikává.

„Co budeme dělat?“ špitnu manželovi. „Zastavím, vyskočte do příkopu,“ odpovídá. Jo, jasně. Pomalu sahám po klice a strašně se bojím. „Nefungujou brzdy!“ křikne na nás muž. Rychlost na tachometru ale i tak klesá a my pomalu zastavujeme. Ani nevím, jak to dokázal, ale stojíme. Beru za kliku a vybíhám na krajnici a nahoru do kopce. Běží se mnou i naše dvě děti. Jen netuším, jak se tak rychle vycvakly ze sedaček. Asi autopilot, říkám si. Jsou skvělé.

Hoří celý podvozek 

Fajn, jsme na kopci. Manžel ale běhá kolem auta, hledá hasičák. Už hoří celý podvozek. Kolem nás projely už desítky aut. Přijde mi, že čas běží hrozně pomalu. Všude dým. Lovím mobil, ten jediný jsem v autě popadla. Zbytek věcí tam zůstal. Holky se klepou v krátkých rukávech a jsou v šoku, brečí. Volám 158. Křičíme na manžela, ať neblázní a běží za námi nahoru.

To fakt nikdo nezastaví? To nám nikdo nepomůže? Vždyť jsme v té tmě vidět na x metrů daleko. Po pár vteřinách je malý hasičák vystříkaný a auto pořád hoří. Pak zastavuje kamion, řidič vybíhá a v ruce drží velký hasičák. Bez zbytečných řečí a s úplnou samozřejmostí mému muži pomáhá. Prášku v hasičáku je ale nakonec málo. Pod autem už nehoří, v otevřeném motoru ale stále trochu ano.

Pořád mám na uchu policistu. Říká mi, ať jde manžel nahoru za námi, aby mu oheň neublížil. Kouknu na silnici a vidím druhého řidiče kamionu. Další, co ochotně zastavil. I on vystříká svůj hasičák a naše auto konečně přestává hořet.

Cítím neskutečnou úlevu, že jsme to přežili.  A velký vděk patří těm dvěma z kamionů. Děkujeme jednomu, podle přízvuku a poznávačky byl z Ukrajiny, odjíždí. Loučíme se i s druhým řidičem, který pořád nemůže pochopit, jak to, že nám nikdo před ním nepomohl. Nechává nám ještě pití dětem. Odjíždí.

Jednoho zachránce jsme vypátrali 

Přijíždí policie, za chvíli i hasiči a všechno jde ráz na ráz.

Po několika hodinách jsme konečně doma. Zkoušíme sílu sociálních sítí, protože chceme oběma řidičům ještě jednou poděkovat.

Podařilo se nám vypátrat řidiče Standu. „Toto měli udělat všichni, kdo projeli. Toto prostě k lidskosti patří, a to pomoct druhému v tísni,“ píše Standa později mému muži.

Ano, to by měl udělat každý, kdo projel kolem. V tom se určitě shodneme. Ale udělali to z těch všech jen dva.  A za to jim patří naše velké poděkování, ještě jednou. Jak jsem na vlastní kůži pochopila, pomoc druhým v nouzi  určitě pro každého není samozřejmostí.

Štítky nehoda, požár, pomoc, kamion, D1, dálnice

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

Přihlášení uživatele

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.