NA ROZTRHÁNÍ: Už je to tu…!

Čtvrtek 18. srpna pokračování: Pepina je otočená hlavičkou dolů a můj gynekolog mi s radostí oznamuje, že přirozenému porodu nic nebrání, a že tedy císaře zavrhneme. Naštěstí jsem se z toho šoku rychle dostala a začala jsem s ním diskutovat na téma: Co udělat pro to, aby plánovaný císařský řez proběhl. Vím, že je to rizikovější, ale že už jsem se vším ztotožněná a nejsem si jistá, zda normální porod zvládnu. Naštěstí pan doktor je fajn a pochopil. Tak jsme se domluvili, že holčička „je stále zadečkem dolů“ a že do nemocnice volat nebudeme. :-)  Ani nevíte, jak velký kámen mi spadl ze srdce.

Vracím se domů a se Zbyňďulínem začínáme horlivě diskutovat na téma porod. Zda to necháme osudu a budeme rodit normálně, nebo ne. No, asi po hodinové diskuzi a googlování všech rizik jsme se dohodli, že to necháme osudu a prostě přijedeme do porodnice a uvidíme, zda nás pošlou domů nebo si nás tam nechají. Jenže v ten okamžik mi volají z nemocnice a ptají se: „Kde jste? Dneska máte nastupovat na příjem a zítra jdete na císaře?“ Úplně jsem oněměla a rychle jsem vytahovala zprávu z nemocnice a odpovídám, že já mám tedy napsáno, že nástup je až další čtvrtek 25.8., že to asi musí být omyl. Paní se mi omluvila, že to asi opravdu bude jen nedorozumění a nejspíš paní doktorka spletla datum a že mám nastoupit až podle zprávy další čtvrtek. To jsou teda šoky!

Pondělí 22. srpna: Mám posledních pár dní před porodem, a tak je potřeba se na to připravit. Manikúra a pedikúra už proběhla, teď ještě zbývá kadeřník. :-) Nemusím asi popisovat, jak si to užívám. Je to na dlouhý čas poslední návštěva (kojit a sedět čtyři hodiny u kadeřníka jen tak nebudu moct), a tak je potřeba si to užít hezky do zásoby. Taky tak milujete, když vás někdo opečovává?

Středa 24. srpna: Asi před dvěma měsíci jsem tady popisovala výběr kočárku a to, že ho objednávám v dostatečném časovém předstihu. Tak pozor! Sice jsem ho objednala 10 týdnů před termínem porodu, ale to, že termín dodání je 8 týdnů ještě neznamená, že ho budete mít včas. Jsou přece prázdniny, a to se všechno kvůli celozávodním dovoleným prodlužuje. Takže poté, co jsem v pondělí byla již značně nepříjemná, zatahala majitelka obchodu za správné provázky a já si konečně dnes můžu jet pro kočárek. Je to opravdu JUST IN TIME, když zítra nastupuju do nemocnice, že?

Čtvrtek 25. srpna: Je asi 12:00 a já naposledy líbám Maťoura, odevzdávám ho babičce na hlídání a nasedám do auta se Zbyňďou a odjíždíme směr jihlavská porodnice. Ani jednomu z nás to zatím pořád nedochází, že zítra budeme už čtyři. Na příjmu jsem lehce nervózní, protože jen my víme, že je Pepina hlavou dolů a že vlastně není důvodu jít na císaře. Co když nás pošlou domů? To jsou nervy!!!

Na příjmu jsme strávili asi 2,5 hodiny. Zrovna dnes a zrovna v tuto hodinu se rozhodli všichni rodit a žádný doktor nebyl volný na to, aby mě přijal. Zbyňďour se na příjmu dokonce i vyspal. Někteří tatínci jsou nervózní a někteří (ten můj) to nehrotí a bere to jako čekání na letišti. :-)

Každopádně závěr je takový, že stále nikdo neví, že jsme hlavou dolů. Nějak mi zapomněli udělat ultrazvuk (a já jim to neřekla) a posílají mě se ubytovat. Ještě tam byl další malý zádrhel. Jsem momentálně v 37+5tt a na příjmu se diví, proč nás doktorka objednala tak brzy. Standardně se na císaře objednává na 39+5tt, takže jsme tu asi o 14 dní dřív. :-) Prý to musí ještě zkonzultovat s dětskými lékaři, zda to dovolí, rodit takto brzy. Moje nervy!!!

Večer ulehám do postele s tím, že za 12 hodin už budeme mít princeznu u sebe. Asi nemusím nikomu říkat, že jsem toho moc nenaspala. Přeci jenom je člověk nervózní i když tuší, co ho asi zhruba čeká. Ale znáte to! Člověk nikdy neví. :-)

Pátek 26. srpna: Je 5:00 a já mám budíček.  Čekají mě předoperační přípravy, sprcha, napíchnutí dvou flexil, vykapání tzv. „Mattonky“ (to je prý voda na zavodnění) a pak už jen čekám. Jdu na řadu až druhá, tzn. do 9:00 mám času dost. Zbyňďulín je v porodnici už od 8:00, ale prý je tak nervózní, že si musí jít ještě zakouřit a dát si kafe, aby to zvládl. Tak já ležím s Mattonkou a miláček si jde hřešit. Já bych si taky tak něco dala. Od půlnoci mám zákaz jídla a pití, takže mám hlad jako vlk.

Přesně v 8:30 si mě vyzvedává sestřička a společně přecházíme do 5. patra. Tam už se konečně setkávám se Zbyňďou a jdeme na to. Obmotávají mi nohy obinadlem, já si lehám na lehátko a měříme poslední křivku Pepiny.  „Dochází ti, že za půl hoďky budeš dvojnásobný taťka a budeme mít Pepinu u sebe?“ ptám se. Slyším jen „ne“ a hodně dlouhé oddechnutí. Jó, Zbyňďulín je asi hodně nervózní. Nebylo lepší , když to bylo narychlo o půlnoci? To neměl čas nad ničím přemýšlet, jen vlastně nad tou barvou trička. :-)

Už je 9:00, takže netrpělivě očekáváme, až si pro nás přijdou. Jenže v tom dojde lékařka a omlouvá se, že nás musí odsunout, protože mají paní, co musí akutně na císaře. Takže si ještě minimálně hodinu počkáme. Mezitím si přivezla ultrazvuk a prý se ještě podívá na mimčo, jak se mu daří a hlavně, aby věděli, kde leží. O ou! No to si pište, že byla překvapená, že je Pepina hlavičkou dolů. „Milá maminko, miminko se nám otočilo. Takže císařský řez není nutný,“ říká doktorka a usmívá se od ucha k uchu. A je to v pr… „Neříkejte?“ odpovím. A co teď? Spustíme malou diskuzi na toto téma, já ji přemlouvám k tomu, že už bych nic neměnila, a že když jsem takto připravená, tak je prosím, ať pokračují. A ONO TO PROŠLO. Takže mě po hodině a půl převáží na operační sál a jdeme na to.

Celý průběh operace tady popisovat nebudu. Ale byl to masakr. Najednou jsem zjistila, jak člověk hodně rychle na to nepříjemné zapomněl.  Ale s odstupem času to nebylo zase tak hrozný. :-)  

V 11:02 se nám narodila JULINKA. Měla 3,09 kg a 50cm a byla v naprostém pořádku. Hned ji dali tatínkovi do náruče a celý zbytek operace jsme se s ní mohli mazlit a pak už byla pořád jen s námi. Vezli ji s námi i výtahem a hned jsme ji měli na pokoji.

A kam se poděla Pepina? Snad jste nám nevěřili? Byl to pouze pracovní název a přeci hned na začátku příběhu neprozradíme vše. ;-)  

Díky všem, co se s námi snad i semtam bavili nad těhotenskými slastmi a strastmi a pročetli se s námi až k úplnému závěru. Půl roku a 15 dílů uběhlo jako voda a my už držíme naši princeznu v náruči. Teď následuje už jen neustálé přebalování, kojení, převlíkání, koupání a mírné nevyspání… Ale proto jsme si Julču pořizovali. Co bychom pro své děti neudělali, že? :-)

Pac a pusu! A třeba někdy u dalšího blogu o tom, jak se matka od dvou dětí vrací do práce.

Díky všem za přízeň!

Vaše Lili